skip to main content
Politika

Z čela vlády rovnou do byznysu. Firmy mají expremiéry rády, ale pro stát je to riziko

Angažmá bývalých šéfů vlád či hlav států v soukromém byznysu není v evropských zemích nikterak ojedinělé. Stávají se z nich nejrůznější konzultanti a poradci, odborníci však varují, že to pro stát může znamenat bezpečnostní riziko.

Posledním příkladem je bývalý rakouský premiér Sebastian Kurz, který bude pracovat pro miliardáře Petera Thiela. Kurz by měl pomáhat investiční společnosti Thiel Capital s orientací v unijní a rakouské politice. Spoluzakladatel služby PayPal nebo softwarové firmy Palantir s majetkem tři miliardy dolarů tak získal pod svá křídla kdysi nejmladšího šéfa vlády na světě, kterého nedávno potopila korupční aféra.

Kurz se premiérského postu vzdal v den, kdy v Česku vrcholily parlamentní volby. Čelí vyšetřování kvůli podezření, že si za peníze daňových poplatníků kupoval příznivý mediální obraz a lhal před parlamentním výborem. Po odchodu z funkce ještě chvíli vedl vládní lidovce ÖVP, ale začátkem prosince se z politiky stáhl úplně. Všechna obvinění odmítá.

S Thielem se rakouský exkancléř zná už několik let. Začátkem roku 2017 zveřejnil fotografii z jejich setkání na bezpečnostní konferenci MSC (Munich Security Conference). S americkým miliardářem německého původu jej pojí také konzervativní politická orientace. Thiel je republikán a za kampaně svých spolustraníků utratil značné peníze. V roce 2016 podpořil i prezidentskou kampaň Donalda Trumpa.

Byznysové angažmá politiků, kteří dříve působili na nejvyšších postech, však často budí kontroverze. „Asi nejproblematičtější je situace, kdy politik nekončí například po prohraných volbách, ale plánuje svůj odchod dopředu. Může si tak připravit výhodné podmínky pro vlastní soukromou činnost ještě v době, kdy zastává veřejnou funkci,“ uvádí politoložka Aneta Pinková z Masarykovy univerzity.

Bývalí premiéři či prezidenti si odnášejí kontakty na řadu důležitých lidí, s nimiž se během výkonu funkce potkávali. A také se jim dostávaly do rukou utajované informace, které by neměly skončit na veřejnosti či v rukou cizích mocností.

„Je to riziko pro bezpečnost státu. Prověrky národního bezpečnostního úřadu, které vrcholní představitelé státu musí mít, nejsou glejtem na absolutní utajení získaných informací,“ míní expert na bezpečnost Martin Hrinko z CEVRO Institutu. Podle něj však prakticky není možné omezit expremiérům nebo exprezidentům to, jakým způsobem se zkušeností z politiky naloží. „Je to opravdu o zásadovosti a morálních hodnotách těchto osob,“ říká.

„Znalosti jsou tím nejcennějším,“ uvádí politolog Pavel Šaradín z Univerzity Palackého v Olomouci. „Jsou to navíc znalosti sloužící veřejnému zájmu a placené z veřejných peněz. Jejich využívání pro soukromé potřeby by určitě mělo být omezeno,“ myslí si.

Německý kancléř na výplatní pásce Ruska

V Německu čelí dodnes pranýřování bývalý kancléř Gerhard Schröder, kterého v roce 2017 zvolili do čela dozorčí rady nikoli německé, ale ruské ropné společnosti Rosněft. Angela Merkelová, která Schrödera vystřídala v roce 2005, tehdy uvedla, že jeho počínání není v pořádku a sama se po odchodu z funkce do soukromého sektoru nechystá.

Gerhard Schröder

Už před působením v koncernu patřícím z poloviny ruské vládě získal Schröder křeslo ve vedení společnosti Nord Stream. Krátce po nástupu Merkelové se stal šéfem německo-ruského konsorcia pro výstavbu plynovodu. V něm držel nadpoloviční většinu ruský energetický gigant Gazprom. Práci v zahraniční firmě našel také bývalý německý prezident Christian Wulff, který působil v turecké módní firmě Yargici.

Reklama

Expremiéři a exprezidenti většinou nemají o nabídky ze soukromého sektoru nouzi. „Vysocí političtí představitelé mohou soukromým společnostem přinést značnou prestiž a mediální pozornost. Jejich nový zaměstnavatel ale samozřejmě může těžit také z jejich kontaktů a znalosti fungování politického systému, což jsou důležité předpoklady pro úspěšné lobbování,“ popisuje Pinková.

Ve Velké Británii vedly kroky bývalých předsedů vlád z Downing Street často na pozice v bankovnictví. Tony Blair takto zamířil do americké banky JPMorgan, jeho předchůdce John Major radí švýcarské Credit Suisse.

Tony Blair

Ve finančním sektoru našel uplatnění i bývalý francouzský premiér Francois Fillon, který po odchodu z funkce skončil jako partner správcovské společnosti Tikehau Capital. Z firmy však v roce 2020 odešel pár dní poté, co jej francouzský soud poslal za zpronevěru veřejných prostředků na pět let do vězení. Fillon nyní čeká na výsledek svého odvolání.

Čeští premiéři radí miliardářům

V soukromé sféře se angažují i čeští expremiéři. Bohuslav Sobotka začal po konci politické kariéry radit českým a zahraničním firmám, z Petra Nečase udělal svého poradce miliardář Pavel Sehnal. Mirek Topolánek se po neúspěšné kandidatuře na prezidenta vrátil na začátku roku 2018 k práci pro Energetický a průmyslový holding (EPH) miliardáře Daniela Křetínského.

Mirek Topolánek

Přecházení z veřejného do soukromého sektoru a zpátky se říká fenomén otáčivých dveří (revolving door). Potíž je nejen střet zájmů byznysmenů v politice, ale i když se například regulátoři stávají konzultanty pro firmy z odvětví, které předtím regulovali. Problém vykrystalizoval zejména po finanční krizi z roku 2008, k níž přispěl i vliv amerických bank na ty, kdo na ně měli dohlížet.

Evropské země se snaží odradit své bývalé vrcholové politiky od působení v soukromém sektoru různě, například tím, že jim najdou místo ve vlastních strukturách. Časté bývá jejich uplatnění v jiné oblasti státní správy, například v diplomacii. Anebo jim jednoduše po odchodu z funkce platí dál.

„Systém doživotních rent pro exprezidenty je světově známý fakt včetně dalších materiálních i nemateriálních výhod, které tyto osoby nárokově pobírají od státu dále. Takto stát dle mého názoru zajistí svou bývalou hlavu státu finančně natolik, že nemá důvod, existenční ani jiný, aby šla pracovat pro nějakou soukromou firmu,“ uvádí Martin Hrinko.

Další možností je zakázat bývalému politikovi práci v soukromé firmě zákonem. Některé unijní země mají nastavené lhůty, během kterých nemůže být bývalý politik či úředník zaměstnán v soukromém sektoru v oblasti, kterou se zabýval ve státní správě. Ve Francii jsou to tři roky, ve Španělsku dva.

„Etické či jiné kodexy jsou v tomto směru propracovanější v západoevropských či skandinávských zemích. Velmi propracovaný je Kodex chování členů Evropské komise. Ale když její někdejší předseda José Manuel Barroso po uplynutí stanovené lhůty nastoupil ke společnosti Goldman Sachs, vzbudilo to nevoli a došlo k jejímu prodloužení,“ připomíná Pavel Šaradín.