Vypadalo to jako bláznovtsví, když dva neznámí manželé z Prahy v srdci Pardubic koupili obrovský areál zavřeného mlýna na pravém břehu Chrudimky. Uběhlo sedm let a někdejší brownfield se za necelou miliardu proměnil v oslňující místo.

Když se Nepardubičan s pomocí navigace přestane motat v centru stotisícových Pardubic, najednou se před ním vyloupnou: dvě obrovské, skoro až mytické stavby působící jako zjevení. Svojí velikostí monstrózní, skoro až děsivé, ale zároveň krásné.

Automatické mlýny architekta Josefa Gočára, které tu stojí od počátku minulého století díky zakázce židovských bratrů Karla a Egona Winternitzových. Sto let se tady mlelo obilí, ale tahle éra před deseti lety skončila. Rakouská firma GoodMills provoz zavřela a řešila, co s areálem dál.

Zájem o něj neměl nikdo. Na řadu tak přichází příběh, který na první pohled nedává vůbec žádný smysl. Jeho hlavním protagonistou je Lukáš Smetana se svojí ženou Marianou. Byli to oni, kdo v roce 2016 přišli do Pardubic s tím, že Automatické mlýny za dvacet milionů do společného jmění manželů koupí.

Stejně jako třeba chatu nebo rodinný dům. Jenže oni kupovali obří průmyslovou národní kulturní památku obestavěnou nevzhledným balastem administrativních a užitkových budov. Nikdo je neznal, nikdo nic nechápal. Řešilo se, jestli jsou Smetanovi nastrčení bílí koně, nebo miliardáři s filantropickou zálibou v architektuře.

My už dnes víme, že Lukáš Smetana je architekt, který společně s kolegou Jiřím Weinzettlem zakládal Ateliér 111 architekti. Dnes ateliér za své realizace sbírá ceny, na začátku ale horkotěžko dával dohromady peníze na zaplacení topení v pražské sklepní kanceláři. Zlom přinesl rok 2008, kdy pracovali na rekonstrukci statku na Plzeňsku.

Jeho majitel tehdy nadhodil dotaz, jestli nevědí o někom, kdo umí postavit bioplynovou stanici. „Brali jsme všechno, tak jsme vzali i to. Když jsme se do toho ale ponořili, najednou ale ponořili, najednou nám došlo, že v tom leží obrovské peníze.“

„Vzal jsem proto 200 tisíc ze stavebního spoření od rodičů, Jiří udělal to samé, za 300 tisíc jsme pořídili stánek na veletrhu a do roka jsme dělali obrat přes miliardu. Z hoven vyrábět elektřinu bylo boží. Přišli jsme vždycky do nějakého JZD, našli jsme všechny odpady, co tam měli, a z toho jsme jim bioplynkou udělali elektřinu, kterou mohli používat pro sebe i jako komoditu na prodej,“ vzpomíná Smetana.

Forbes Digital Premium