skip to main content
Bydlení

Z džungle na zámek. Sídlo Kiliánových na Horní Libchavě střeží draci

Reklama

Když přijíždíte k tomuto zámku, už z dálky vás vítá pořádně vypeckovaný rock. A pak se objeví zámecký pán v růžovém „broukovi“, na očích růžové brýle, na hlavě růžový klobouk se širokou krempou a k tomu kožené kalhoty. To aby mohl hbitě přesedlat na harleye a s typickým burácením objet zámek.

Ten hlídají exotičtí cizinci: dva bronzoví draci z Jávy a čtrnáctka jejich kolegů z balijských chrámů. Pestrobarevní, se starou duší, popraskaní a prolezlí červy. Po trávníku se batolí čtyři černá sklolaminátová mimina a nad nimi medituje Buddha. Vítejte v Horní Libchavě, na zámku, který jedenáct let patří Oldřichu Kiliánovi a dnes už i jeho rodině.

Extravagantní cestovatel, který předtím, než zapustil kořeny v Horní Libchavě, projel 120 zemí, je jedním se zámeckých pánů a paní, jejichž příběhy publicistka Anna Novotná a fotografka Kateřina Sýsová sbíraly několik let a teď je vydaly v knize Aby po nás něco zůstalo.

„Potkává se v ní patnáct svérázných osobností, které zámky a hrady nezdědily ani nezrestituovaly. A přesto v sobě našly dost odvahy, vášně i nezbytnou kapku čirého šílenství, aby si koupily ruinu a pustili se dobrovolně do dobrodružství její záchrany,“ popisuje klíč výběru Anna Novotná.

Úryvkem jejího knižního rozhovoru s Oldřichem Kiliánem Forbes startuje seriál, v němž vám představíme barvité příběhy privátních hradů a zámků a jejich podobně barvitých majitelů.

Jak jde dohromady život dobrodruha a cestovatele s koupí zámku? Není v tom trochu paradox?
Abych řekl pravdu, nikdy jsem zámek nechtěl. Ale dožil jsem se toho, že se mi před mnoha lety splnily všechny životní sny. A několikrát. Říkal jsem si, co dál? Starosta mi ukázal ruinu, zámek bez oken, a tak jsem si pomyslel: zachráním ji pro další generace. Ještě v době, kdy zámek nebyl můj, vylezl jsem nahoru na půdu, a když jsem viděl, z kolika děr do střechy zatéká, zajel jsem do obchodu, nakoupil oranžový kýble, nastavil je a chytal do nich vodu. Sedl jsem si vedle nich a přemýšlel.  

Byl to okamžitý moment, kdy jste si řekl: Jo, jdu do toho, nebo to tak postupně nazrávalo?
Ten okamžik nastal právě v tomto kruhu asi dvaceti oranžových kbelíků, když jsem nachytanou vodu vyléval z oken. Položil jsem si na misku vah: omezit cestování po celém světě, nebo zachránit chátrající zámek?

Koupit a zrekonstruovat chátrající zámek je vlastně také jistý druh dobrodružství.
Ano, je to tak.

Takže jste neputoval po zámcích a nehledal, spíš šlo o náhodu? Pocházíte z tohoto kraje?
Já pocházím z Karlových Varů, ale měl jsem tady tři roky před koupí zámku takovou chaloupku. Věděl jsem, že obec je sužována povodněmi, že na opravu zámku nemají, tak kdo jiný by ho měl opravit než já. Úplně na začátku jsem si sem vzal asi šedesát známých lidí, osobností, které v životě něco dokázaly, které už třeba zámek vlastnily, a ptal se jich, co si o tom myslejí. Všichni mi říkali: Nechoď do toho, tam necháš veškeré finance, veškerou energii, může tě to odrovnat a ve finále se můžeš houpat na provazu na půdě. Nebyl jediný člověk, který by mi řekl: Jo, jdi do toho. No ale člověk se nesmí různých věcí bát. Tenkrát, když jsem do koupě zámku šel, jsem ani neměl žádný pevný vztah, partnerku, která by mi to rozmluvila.

Když jste koupil zámek, tak jste musel přestat cestovat? Jak vím, opravoval jste ruinu převážně vlastníma rukama.
Cestování jsem hodně omezil. Těch sto dvacet států, co jsem projel, mě dostatečně naplnilo. V současnosti už jezdím jen na jedno místo, a to je takový můj druhý domov: Indonésie, kde jsem byl po třicátý devátý, strávil jsem tam několik let života. Jednak jsem tam podnikal, jednak tam dělám průvodce. Miluju Indonésii a to je tak jediné, co mi z těch cest zůstalo.

Jakmile jste zámek koupil, hned jste v něm bydlel a pracoval na něm?
Kdepak. Koupil jsem ho před deseti lety, ale teprve před rokem a půl jsem v něm poprvé spal. Trávím více času v karavanu, protože zásobuju zoologické zahrady, české hrady a zámky, turistické památky, obchody s etnografickými předměty, které jsem přivážel ze svých cest. Dokonce jihoamerická indiánská vesnice Pisac, ležící mezi městem Cuzco a Machu Picchu, po mně pojmenovala ulici, protože tím, že jsem od nich předměty odebíral, jsem dával práci asi pěti stům indiánů, i starostovi a jeho rodině.

Byl jste ve své době představitelem hnutí hippies, českého undergroundu… Jak to jde dohromady s rolí zámeckého pána?
Spíš je to taková součást mého bláznivého života. Toulám se po světě, jsem vlastně věčněj tulák. Od deseti jsem chodil na ryby, ve čtrnácti jsem odešel z domova do školy, půl roku potom mi dali občanku, ale do sametové revoluce jsem jezdil jenom po Česku, protože jsem znal Vaška Havla, pár lidí z Charty, tak mně estébáci sebrali pas. Do toho všeho, čirou náhodou, jsem se v roce 1989 stal svědkem situace, jak příslušníci Veřejné bezpečnosti začali mlátit nějakou paní. Zastal jsem se jí, oni mi zkroutili ruce, odvezli do Nového Boru. Řekl jsem, že si na ně budu stěžovat, a když mě nakonec pustili, tak do týdne přišla obálka, kde jsem byl obžalovaný z devíti paragrafů, svědčilo proti mně šest policajtů. Po objíždění soudů jsem dostal nakonec šest let basy, ale vztahovala se na mě amnestie v prosinci 1989, takže jsem nikam nenastoupil. Mně revoluce vlastně zachránila život a totálně mi ho převrátila naruby, k lepšímu.

Reklama

A hned poté jste začal organizovat hromadné autobusové zájezdy „mániček“.
To jsem začal hned v devadesátém roce. První léto po revoluci jsem si pronajmul autobus, naskládal do něj asi padesát až šedesát kamarádů s dlouhými vlasy, do něj deset sudů českého piva a vyrazili jsme do Saint-Tropez. Devadesát procent všech těch lidí bylo poprvé v zahraničí a poprvé v životě u moře. A všichni bez peněz.

Tohle vycestování autobusu undergroundových mániček bez peněz do vyspělé části Evropy by se dalo skoro srovnat s vašimi cestami mezi domorodce, pro které běloch se světlými vlasy a modrýma očima byl jako někdo spadlý z nebe.
Ano, například v Papui Nové Guineji jsem budil rozruch, že jsem bílý, dotýkali se mé kůže, a dokonce je zajímalo, jestli i při potřebě ze mě vychází „bílé“. Velmi jsem je zklamal. Mezi stejnými domorodci jsem byl nedávno, po mnoha letech, a už je to tam úplně jiné. Civilizace má ohromná chapadla. Ve stejné vesnici se mne už nikdo nedotýkal, většina měla na sobě trička s nápisy německých fotbalových mužstev, někteří mladí už hleděli do mobilů. Neměli je ovšem kvůli telefonování, ale pouštěli si z nich jen muziku, a protože byli bez elektřiny, tak si je nabíjeli přes malý solární panýlek.

Nenapadlo vás mezi nimi zůstat, nevracet se do evropské civilizace?
Hodněkrát mě to napadlo. Ani ne mezi domorodci v džungli, jako spíše na místě, které mám moc rád, a to je v Indonésii na Bali, kde jsem strávil několik let života.

Máte rád samotu?
Ani tak moc ne. Jsem moc rád v blízkosti civilizace, kde jsou lidi, kde se něco děje, kam mohu dojít, dojet, ale úplnou samotu rád nemám.

Co považujete ve svém životě za štěstí?
To, co mi v životě chybělo. Jezdil jsem po světě, navštívil nejkrásnější místa na zeměkouli, kde bylo hrozně hezky, ale často jsem na sobě cítil, že my lidi jsme stvořeni k tomu mít děti, rodinu, takže jsem kolikrát byl na nejkrásnějším místě na Zemi a bylo mi tam smutno. Rodina s dětmi, která funguje, je rozhodně víc než cestování někde po Tahiti.

…………….

Napadá mne, jestli vás při koupi zámku také neovlivnilo to, že se vaše maminka na zámku narodila?
Ano, narodila se u Hodonína na zámku v Čejkovicích. Tady je opravdu možná vazba. Když se mne kdysi v nějakém pořadu v televizi redaktorka zeptala, kde se mi na světě líbilo nejvíc, odpověděl jsem: v Čejkovicích. Byla překvapená: kde to je? Očekávala, že padne jméno nějakého exotického místa. Ale Čejkovice! No to je místo mého dětství.

Jak jste přistoupil k financování oprav zámku?
Uvědomil jsem si, že jediná cesta je zpřístupnit zámek veřejnosti, a tak ho zachránit. Už spolkl veškeré moje naspořené peníze. V Karlových Varech jsem měl velkoobchod s etnickými věcmi, výrobky od domorodých kmenů, a zároveň jsem novinář a fotograf, který mezi tyto kmeny jezdil, tak jsem si říkal, že dám tyhle dvě věci dohromady a udělám na zámku etnografickou expozici.

Když jste zámek koupil a začal ho opravovat, objevil jste něco zajímavého, historicky cenného nebo i něco duchařského?
Renesanční strop ve druhém patře, samozřejmě, ten byl celý zakrytý. Jinak je zámek opředený mnoha tajemstvími. Všude jsou sklepení, ale nejen pod zámkem, objevil jsem podzemní chodby i dvě stě metrů před zámkem na zalesněném kopci, kam se vejde tři sta až čtyři sta lidí.

K čemu asi sloužily? Máte představu?
Dříve nahrazovaly lednici. Skladovali tam potraviny, brambory a další zeleninu.

A co jako úkryt před nájezdníky?
I to je možné. Zámek vlastnil Vilém Vratislav z Mitrovic, pozdější velkopřevor maltézského řádu, sídlili tady i komtuři, zajížděli sem další velkopřevoři jako Quido Thun Hohenstein a kníže Jindřich z Lichtensteina. Vybavení zámku prý bylo skvostné, v rytířském sále měli památky ze Svaté země a z Malty. Za okupace patřil zámek jednotkám SS, zřídily v něm ubytovny Říšské pracovní služby.

A po druhé světové válce přešel pod správu Státních statků a lesů, pak sloužil Československé lidové armádě jako skladovací prostor. Ale podrobná historie zámku není jasná, protože neexistuje žádná dokumentace, nic se nedochovalo, ačkoli pátráme po archivech a oslovili jsme i maltézské rytíře. Občas se vynoří nějaké listiny, ale jsou to jen střípky.

Zbytek rozhovoru s Oldřichem Kiliánem i další příběhy soukromých majitelů a zachránců zámků si můžete přečíst v knize Aby po nás něco zůstalo, kterou vydalo nakladatelství Práh.

Reklama
Reklama