V době československé první republiky patřila tato žena k nejvlivnějším osobnostem české módní branže. Ze skrovných poměrů se vypracovala nejen jako švadlena, ale také coby talentovaná designérka a především kreslířka, která si při práci cílevědomě doplnila vzdělání na pražské AVU, neboť samostatný ateliér módní tvorby, módní kresby a oděvního výtvarnictví na pražské Uměleckoprůmyslové škole v té době ještě chyběl.
Hana Podolská záhy rozpoznala její talent a hned počátkem dvacátých let jí nabídla práci ve svém týmu. Načež spolu vytvořily vlivný tvůrčí tandem, který nejen určoval styl slavného prvorepublikového módního závodu, ale vozil inspiraci i z pařížských módních přehlídek módních domů Chanel či Worth, kam obě dámy jezdily společně.
Heda Vlková zároveň stála za rozvojem české módní kresby a módní ilustrace, a tím i za vzestupem řady populárních prvorepublikových módních časopisů, které v meziválečném Československu vycházely v milionových nákladech. Tituly jako Eva, Elegantní Praha, Pražanka, Vkus nebo Módní revue byly plné jejích módních kreseb a ilustrací.
Těsně před druhou světovou válkou se Heda Vlková osamostatnila a otevřela si vlastní módní salon v pražské Vodičkově ulici. Vytvářela kreace nejen pro manželky průmyslníků a politiků, ale též pro filmové a divadelní herečky.
Do salonu Hedy Vlkové ve Vodičkově ulici chodila nejzvučnější jména své doby.
A když po roce 1948 přišlo znárodnění, rozhodla se usnadnit cestu mladým talentovaným lidem, jako byla ona – a po vzoru podobných škol v Londýně a Paříži založila v roce 1949 Ateliér módní tvorby a oděvního výtvarnictví na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové, který pak dlouhých dvaadvacet let také vedla coby pedagožka.
Přesto její jméno dnes prakticky nikdo nezná. V tomto týdnu, 27. září, by slavila 120. narozeniny. Dobrý důvod si Hedviku „Hedu“ Vlkovou v našem seriálu o historických podnikatelkách a vlivných ženách první republiky připomenout.
Z pražské švadlenky pařížskou designérkou
Narodila se 27. září 1901 do rodiny zahradního architekta Václava Vlka a Marie, rozené Fišerové, která byla švadlenou v domácnosti. Zatímco její starší sourozenci nastoupili na vysokou školu, pro nejmladší Hedviku, která si později začala říkat spíše Heda, si matka přála praktičtější povolání. Po absolvování Vyšší dívčí školy v Praze se tak Hedvika začala učit švadlenou.
Hedvika Vlková
A to ne jen tak někde – pro výrazný talent ji do svého salonu přijala Elsa Ecksteinová, jež byla známou tváří pražské módní scény ještě před první světovou válkou. Tady se Hedvika učí nejen preciznímu řemeslu, ale díky nepochybnému výtvarnému a kreslířskému talentu, ještě podpořenému hodinami výtvarné výchovy a kresby na Vyšší dívčí škole, se brzy stává i hlavní kreslířkou a návrhářkou tohoto salonu.
Ještě v době krátce po první světové válce a vzniku nové mladé Československé republiky, o níž nyní mluvíme, totiž bylo zvykem, že se v módních salonech role módního tvůrce (couturiera) od činnosti a role návrháře a kreslíře odlišovaly.
Zatímco módní tvůrce, většinou zároveň majitel salonu, vytvářel své fantazie přímo na figurínách či zákaznicích, návrhář a kreslíř se vyjadřovali právě především kresbou, nápady hlavního couturiera rozkreslovali, vytvářeli další modely kolekce, které se pak šily a předváděly na manekýnkách během soukromých přehlídek pro zákaznice.
Kreslíř zároveň připravoval zásadní marketingový nástroj každého salonu – takzvané album módní kolekce pro celou sezonu, které následně zákaznicím sloužilo jako hlavní orientační prvek pro výběr modelů, které jim pak v salonu upravili na míru, či jako výchozí bod pro módní kreaci vytvořenou pro tu kterou dámu na zakázku.
Nadto kreslíři často přispívali do organicky se rozvíjejících módních časopisů, kde v té době kresba ještě daleko převažovala nad módní fotografií. Módní ilustrace a kresba z toho kterého salonu tak sloužila i jako vynikající reklama pro dotyčný salon.
Dámských magazínů počátkem dvacátých let vycházely v Československu vysoké desítky. Vlastní bohatě ilustrovanou módní či ženskou přílohu měly v té době ve víkendových vydáních například i renomované deníky jako Lidové noviny, Tribuna, Národní listy nebo České slovo. Čtenářky si tu díky publikovaným módním ilustracím udělaly jasnou představu, jaký styl a jak elegantní modely lze v tom kterém módním salonu očekávat.
Z toho vyplývá, že dobrý a talentovaný kreslíř byl pro každý salon skutečně zásadní osobností.
Kresby Hedviky Vlkové
A Hedvika Vlková byla špičkovou kreslířkou. Její talent odhalila Hana Podolská už v roce 1922, kdy jí nabídla angažmá. Hedvika pak své kresby, obvykle kolorované pastelkami s velkým důrazem na střih, použitý materiál o ornament, rozpracovávala přímo dle přání paní majitelky.
Mezitím ovšem ctižádostivá Hedvika pochopila, že k dokonalosti potřebuje ještě další odborné vzdělání. A protože samostatný ateliér módní tvorby na českých vysokých školách neexistoval, začala docházet alespoň na Uměleckoprůmyslovou školu k profesoru ornamentální kresby Aloisi Mudruňkovi a později nastoupila k soustavnému studiu kresby a portrétu do ateliéru profesora Vratislava Nechleby na pražské Akademii výtvarných umění.
Při studiích Hedvika Vlková neúnavně pracovala, z výdělků si hradila i odborné stáže, a když v roce 1931 absolvuje AVU jako akademická malířka, získává pro vynikající prospěch i nepřehlédnutelný talent tato devětadvacetiletá Češka dokonce i stipendium v Paříži.
Heda Vlková nastoupila na roční stáž do slavného modelového domu pařížské hvězdy Jacquese Heima coby kreslířka, a po večerech si v Paříži platila ještě střihačský kurz La femme de demain.
Takto vyzbrojena vrací se Heda Vlková počátkem třicátých let do salonu Hany Podolské, s níž během pařížských studií nikdy nepřerušila kontakt; ba naopak. Coby pařížská dopisovatelka referuje z místních módních přehlídek československé zákaznice a s Hanou Podolskou pak navštěvuje módní show těch největších pařížských hvězd, jako je Coco Chanel, Charles Worth a další.
I odtud si tvůrčí duo Podolská–Vlková vozí do Prahy inspiraci. A využívá fenomenální paměti Hedy Vlkové, která v hlavě nosí i ty nejmenší detaily střihu, použitého materiálu a konstrukce oděvů, které na pařížských přehlídkách viděly. Na takových akcích se totiž pod hrozbou přísné pokuty nesmělo kreslit, fotografovat ani nic zaznamenávat – pařížští designéři si tak chránili své autorské nápady.
Podolská s Vlkovou však své pařížské zkušenosti přinášely do Prahy hlavně coby inspiraci pro místní klientelu, Vlková pak o novinkách v pařížské eleganci referovala do místního módního tisku.
Být vlastní paní
Zlom přichází v roce 1938, kdy se Heda Vlková rozhodne osamostatnit a otevírá si svůj vlastní salon. Ve Vodičkově ulici netvoří tak nákladné kreace jako její někdejší šéfová ve svém několikapatrovém salonu v Jungmannově ulici, ale kombinace jejího výtvarného nadání a dokonalého řemesla z ní činí oblíbený cíl pražské smetánky. Vlková je v meziválečné Praze známá pro tvorbu elegantních městských vycházkových šatů, jarních a podzimních kompletů, odpoledních toalet a kabátků.
Šaty ze salonu Hedy Vlkové
Ve svém salonu ve Vodičkově ulici později Vlková tvořila modely i pro známé herečky, pro které vytvářela nejen civilní šaty, ale často i jejich divadelní a filmové kostýmy. Zachovaly se třeba modely herečky Jiřiny Šejbalové v dramatu Johna Galsworthyho Boj na nůž, pro co pro herečku na míru vytvořila modely právě Heda Vlková.
Večerní šaty ze salonu Hedviky Vlkové
Po druhé světové válce, kterou její salon přestál, byť se potýkal, stejně jako konkurence, se stále snižujícími se dodávkami textilního materiálu a přídělovým systémem, se Hedvika Vlková pokusila obnovit zašlou prvorepublikovou slávu – a částečně se jí to také podařilo.
Konec však přišel po únorovém převratu v roce 1948. Ten provázelo komunistické znárodnění a zánik desítek salonů podobných tomu, který vlastnila Heda Vlková.
Tehdy se talentovaná designérka a činorodá osobnost rozhodla usnadnit cestu mladým a talentovaným, těm, co přišli po ní. A založila na VŠUP Ateliér oděvního výtvarnictví, který Heda Vlková sama vedla a pedagogicky zde působila. Nejprve šlo o samostatné oddělení oděvního návrhářství, později šlo už o plnohodnotný ateliér módní tvorby. Velkou váhu měly pod jejím vedením při studiu nejen vlastní techniky návrhářství, kde se kladl důraz na tradiční krejčovské postupy a finesy obvyklé pro haute couture, ale též výuka kresby a malby figury, návrhové a publikační kresby nebo grafiky.
Tím byla pražská módní katedra nevídaně moderní – příkladně v Paříži se výuka kresby jako neoddělitelné složky módního návrhářství dostává do popředí až po roce 1970.
Hedvika Vlková řídila Ateliér oděvního výtvarnictví a módní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze dlouhých 22 let.
Zemřela 29. července 1986 v Praze, bylo jí 84 let.
