Poušť, písek, prázdnota a stovky kilometrů dlouhá trať, po které následuje další stovky kilometrů dlouhý přejezd do bivaku. To je každodenní realita závodníků na největší rallye akci světa. Letošní Rallye Dakar odstartovala už dnes 5. ledna a na její start se postavil i český motokrosař Martin Michek.
Ten přitom před pár lety bojoval o život poté, co mu během motokrosového závodu selhala játra. Nejen, že se z nejhoršího vyhrabal, ale dokonce se se svou zarputilostí vrátil i do světa, který miluje, tedy do světa dvou kol, řídítek, písku a bláta. A také do světa Dakaru. Tedy na akci, která v rallye branži nemá svou velikostí a pověstí obdoby.
Na Dakaru už dvojnásobný vicemistr světa a evropský šampion v roce 2021 vyrovnal po 27 letech historický český rekord, když ve své kategorii skončil desátý. V obrovské konkurenci téměř dvou stovek dalších jezdců.
A loni dosáhl na jedenácté místo, čímž se v daném ročníku stal nejlepším privátním jezdcem mezi čistě továrními jezdci, kteří pravidelně opanují špičku. „To vsunutí mezi tovární týmy byl pro mě neuvěřitelný zázrak,“ říká Michek.
Zázraky se dějí, ale továrním jezdcům se dosahují snáz. Dakar, jak už to u velkých sportovních akcí bývá, je totiž také byznys a samotný start na něm vyžaduje poměrně velké peníze. „Sedíš doma na gauči a už platíš 45 tisíc euro jen jako poplatek za startovné pro jezdce, dva mechaniky a doprovodné auto,“ vypočítává Michek.
K tomu se musí započítat samotná motorka s cenou kolem milionu korun nebo sady pneumatik na každou etapu za další desítky tisíc. V tom mají tovární jezdci výhodu. Jejich stáj má takřka neomezený přístup k materiálu, protože jí jde především o propagaci značky.
„Investice do každého ročníku skáče pro privátní jezdce do milionových částek. A jednou tolik, co dá člověk za Dakar, musí navíc investovat do přípravy. To není jednoduché,“ říká jezdec.
„Pro mě jako privátního jezdce je nepředstavitelné, abych měl kolem světa připravenou vždy motorku a už jen dolétával projíždět a trénovat různé tratě. Díky tomu jsou ti tovární jezdci na špici. Před Dakarem má fabrický jezdec najeto třeba padesát tisíc kilometrů, já mám třeba tisíc.“
Martin Michek závodí pod privátním týmem Orion – Moto Racing Group a mezi jeho sponzory jsou především české firmy. Jedním z největších partnerů je vedle rodinné firmy Orion, která prodává domácí potřeby, také výrobce energetických nápojů Big Shock bratrů Raida a Ratiba Namurových.
„Hledání partnerů je částečně na mně, částečně na týmu,“ dodává Michek s tím, že jde pro něj vlastně tak trochu i o podnikání.
Kromě finančních výzev je Dakar výzvou i pro fyzickou kondici a psychiku. Jezdci během něj najedou kolem osmi tisíc kilometrů, z nichž zhruba pět tisíc bývá přímo závodních a tři až čtyři tisíce připadají na přejezdy. I ty totiž musejí odjet jezdci sami.
„Pro mě osobně jsou ty přejezdy horší než závod. Musíte během nich jet podle pravidel, často v běžném provozu. Loni jsme měli na jednom přejezdu snad 550 kilometrů v podstatě po rovině. Na roadbooku, což je náš itinerář trati, bylo zaznamenáno jen dvakrát doprava. To bylo něco hrozného. Přijedete na místo, ruce máte v křeči a to teprve začíná závod,“ popisuje Michek.
„Přejezdy za nás nesmí nikdo odjet, to se přísně hlídá. Loni jsem si ty přejezdy musel opravdu vyžrat. Zmrzlá poušť a cestou pak začalo pršet. A závody se neruší, čím drsnější podmínky, tím víc Dakar,“ dodává.
Zmiňovaný roadbook je jednoduchý svitek papíru, který se namotá na speciální zařízení na řídítkách. Na každé stránce jsou tři sloupce. V prvním sloupci jezdec najde celkové a dílčí kilometry, v druhém navigační znaky a azimuty a ve třetím poznámky. To je pro každého jezdce jediná navigace na trati, kterou musí v obrovské rychlosti sledovat.
„Jedete třeba 160 za hodinu na úzké kamenité pěšince. Jeden řádek musíte neustále dávat dohromady s digitálním ukazatelem kilometrů, aby to sedělo. Jedním joystykem na řídítkách se kalibrují kilometry, druhým se navíjí roadbook,“ říká Michek.
Do toho navíc organizátoři na náhodných místech dávají jezdcům prověrky, kdy musejí například během krátké chvíle zpomalit na danou rychlost. Pokud si jezdec oznámení nevšimne nebo nestihne zareagovat, přijde penalizace.
Fyzická kondice jezdců dostává zabrat i vzhledem k počasí. Ačkoli se i letošní Dakar jede v Saúdské Arábii, rozhodně nečeká jezdce jen slunce a horko. A podle pravidel nesmí jezdcům ani během přejezdů pomáhat nikdo z týmu.
„Loni nám v Saúdské Arábii dvanáct dní propršelo. Když vyjedete do vnitrozemí, začíná být i pořádná zima. Po jedné etapě byla taková zima, že jsem si při přejezdu musel zastavit u silnice, stopoval jsem a poprosil jsem místního, jestli by mi půjčil bundu. Zažíváte tam opravdu drsné věci a sáhnete si na fyzické i psychické dno,“ vypráví závodník. „Čím drsnější podmínky, tím víc Dakar,“ směje se.
Sáhnutí si na dno Martin Michek zná moc dobře. V roce 2020 mu při motokrosových závodech selhala játra. „Já jsem vypnul, vůbec nevím, že jsem dojel do cíle, ale dojel jsem. A v cíli jsem padl a probudil se až v jihlavské nemocnici, kam mě převezla helikoptéra,“ vypráví.
Doteď nemá on ani doktoři jasno v tom, co se přesně stalo. V prvních dnech ale nebylo jisté, jestli vůbec přežije. S nefunkčními játry musel být hospitalizován v pražském IKEM. „Z nejhoršího jsem se sice dostal, ale vypadalo to, že budu muset na transplantaci. Doktoři mi říkali, že mám neuvěřitelné štěstí, ale že mě rozhodně čeká konec za řídítky.“
Z nejhoršího se tak sice dostal, na návrat na motorku to však nevypadalo. Jenže Martin Michek si řekl, že se na dvě kola zase vrátí. Stůj co stůj.
„Vím, že to byla asi nějaká výstraha, ale já potřebuju ten adrenalin dál, dodává mi chuť k životu,“ říká. Takže hned v lednu 2021 na startu Dakaru objevil a vyrovnal zmiňovaný český rekord. „Je to pro mě obrovský úspěch, že jsem to nevzdal,“ shrnuje.
