Heather Anderson je nejúspěšnější hikerka světa, která má za sebou nejdelší treky. Jako jediná žena na světě zdolala takzvanou Triple Crown – Apalačský trail, Pacifickou hřebenovku (PCT) a Continental Divide Trail. To celé během jediného roku.
Celkem ušla téměř třináct tisíc kilometrů a trvalo jí to 251 dní a dvacet hodin. Denně tak průměrně nachodila čtyřicet kilometrů a prošla dvaadvaceti státy. Pacifickou hřebenovku s trasou dlouhou přes čtyři tisíce kilometrů navíc zdolala v rekordním čase.
Triumf se jí podařil v roce 2018, v následujícím roce ji časopis National Geographic vyhlásil za Dobrodruha roku. Anderson přijela v září do Prahy na pozvání Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze v součinnosti s platformou Ženský byznys Alžběty Králové. A Forbesu poskytla exkluzivní rozhovor. Co ji žene kupředu a kdy byla v největším nebezpečí?
Když jste se pokoušela o rekord, prý jste příliš nespala, abyste neztrácela čas. Co je vaší hlavní motivací k posouvání hranic svých možností?
Zvědavost. Byla jsem vždy zvědavý člověk. Už jako dítě jsem se pořád ptala proč. Jsem stále fascinovaná tím, co můžu dokázat a co zvládne moje tělo. Stejné je to i na treku, prostě jdu a nezastavuji se. Jsem pořád zvědavá na to, co mě čeká na cestě dál. Co je za tím kopcem nebo za tímhle rohem. A tak prostě jdu dál. To je tajemství mého úspěchu.
Během PCT treku jste uvízla v přírodě bez vody a málem zemřela žízní. Na to téma jste napsala i knížku. Bylo to nejtěžší, co jste zažila?
Byla to určitě jedna z nejnáročnějších situací. Stalo se mi to v oblasti, kde dostávají lidé informace o zdroji vody od lidí, kteří se tam vydají většinou v březnu nebo v dubnu. A já jsem tam byla v červnu. Neměla jsem tedy dobré informace a vše jsem musela jen odhadovat.
Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem skutečně už trpěla velkou žízní a dehydratací a byl to pro mě jeden z nejděsivějších momentů. Byla jsem bez vody a venku bylo čtyřicet stupňů, v takové situaci vám hrozí smrt. Obecně většina nejtěžších momentů, co jsem zažila, nějak souvisejí s vodou. Od té doby jsem se naučila nosit hodně vody navíc s sebou, i když je to těžké.
Jakým výzvám jste během cest ještě čelila?
Také jsem bojovala s podchlazením, to se těžko kontroluje. Můžete si hodně ublížit a nejde s tím moc dělat. Je vám zima, jste mokří, venku prší, fouká vítr. Rychle ztrácíte teplo, ztrácíte schopnost používat ruce, nekoordinujete pohyby. A můžete jen čekat, doufat a snažit se zahřívat a navléci si něco suchého na sebe.
A co zranění, potýkala jste se s něčím?
Měla jsem několik menších zranění. Většinou věci jako puchýře nebo namožené svaly, nic zásadního.
Máte nějaký tréninkový plán?
Hodně běhám, dělám jógu a zvedám činky. Snažím se mít mnohostranný trénink. Pokud totiž děláte jen jednu věc, zvyknete si na jednostranný pohyb a vaše tělo je pak víc náchylné právě ke zraněním.
Prý jste nikdy neměla sportovní zázemí, jak vás napadlo začít s trekováním?
Je to paradoxní, ale byla jsem nesportovní dítě, bojovala jsem s nadváhou a sporty mě nebavily. V mém dětství všechny holky hrály hlavně basket nebo softbal a další míčové hry. Nemám ráda cokoli s míčem, nebaví mě to. Trekování bylo první věcí, kterou jsem objevila a která mě začala bavit. A přišlo to přitom náhodou, prostě jsem po škole neměla plány a chtěla jsem to zkusit.
Rodiče vás ve vašem zájmu o treky podporovali nebo měli strach?
Podporovali mě, ale samozřejmě se o mě báli. Tatínek se taky obával o to, jak se budu tímhle způsobem živit. Měl strach o mou kariéru, asi spíš chtěl, abych měla děti, rodinu a normální práci. Moje maminka má o mě pořád strach jako maminka, ale rozumí tomu a hodně mě podporovala. Teď jsou na mě myslím pyšní.
Jak se dá uživit tím, co děláte, když jste to téma zmínila?
Mám za sebou pracovně hodně věcí, ale nic moc mě nenaplňovalo. Teď se živím tím, co mě baví. Peníze vydělávám přednáškami, na které si mě lidé zvou a kde mluvím o svých zkušenostech. V počátcích mi bylo hloupé nechat si za to zaplatit, ale je to můj investovaný čas a musím se nějak živit. A taky jsem napsala tři knížky, které se docela dobře prodávají. Tím jsem si splnila další ze svých snů, protože mě vždy lákalo stát se spisovatelkou. Od roku 2014 se takhle živím a daří se mi.
Ušla jste ty nejtěžší a nejdelší světové traily. Máte ještě nějaké cíle?
V Americe jsou ty nejdelší traily, kde můžete jít celou dobu v přírodě, tím je to unikátní. Ještě je několik trailů, které jsem zatím neušla. Ale žádný konkrétní cíl nemám.
Co vás vlastně nejvíc baví na chození, ve kterém jste nejlepší na světě?
Mentální a emocionální růst. Člověk na treku totiž dokonale pozná sám sebe.
Co jste se o sobě na cestách naučila?
Všechno, co o sobě vím, je jen díky trailům. Začala jsem s nimi jako mladá. Naučila jsem se hodně třeba o odvaze a taky o umění přijímat věci takové, jaké jsou. Když jste v přírodě, uprostřed lesů a dojde vám jídlo, nedá se s tím nic dělat. Když pořád prší, taky s tím nic neuděláte a musíte to přijmout. Musíte se smířit s věcmi tak, jak jsou, a naučit se nebýt naštvaný, neplýtvat energií na věci, které nemůžete změnit, a prostě se přizpůsobit.
Celý náš život je o tom umět akceptovat věci, které nezměníme. Naučila jsem se věci přijímat, adaptovat se a zvyknout si. Všechny tyhle zkušenosti z trailů mi pomohly fungovat ve světě, který není fér a je plný okamžiků, které nemůžeme ovlivnit. To je pro mě největší životní lekce, kterou jsem se naučila a dokážu ji využívat v běžném životě.
