Svůj otisk zanechal v investičních říších Petra Kellnera, Karla Komárka či Daniela Křetínského. Tomáš Otruba platil za elitního akvizičního právníka a poslední léta úspěšně buduje i vlastní miliardový byznys. Vrcholu ale dosáhl ve zcela odlišných končinách a výšinách – na Mount Everestu.
Za každým mrakem se skrývá slunce. Slova, která mají motivovat, že náročné životní zkoušky se vyplatí absolvovat, protože se po nich dostaví zasloužená odměna.
Tohle slunce vyšlo nad Nepálem krátce po šesté hodině ranní a po neprospané noci v minus čtyřiceti stupních přineslo příval pozitivní energie masivnější než přilehlá skaliska. Rozehnalo potemnělou oblohu a naskytlo výhledy, které se dosud otevřely jen několika tisícům párů očí.
Pak že pátek třináctého přitahuje nešťastné momenty. Pro investora Tomáše Otrubu byl tenhle květnový den setsakramentsky povedený.
Stal se teprve patnáctým Čechem v historii, který kdy stanul ve výšce 8848 metrů a 86 centimetrů nad hladinou moře. Na špičce Mount Everestu, nejvyšší hoře světa.
„Byly to silné emoce,“ přemítá zanedlouho padesátiletý majitel miliardové skupiny Nordic Investors, jejíž stěžejní oblast představuje telekomunikační byznys sdružený pod značkou Nordic Telecom.
„Měl jsem svět u nohou, pociťoval jsem nesmírnou radost, ale zároveň částečně prázdnotu. Léta zdoláváte vyšší a vyšší hory a najednou si uvědomíte, že jste dokázali maximum. Nic víc nebude,“ říká.
Na vrcholu, kde zkušeně vytáhl českou vlajku a neopomenul se s ní vyfotit, strávil sotva půl hodiny. Ač se to možná nezdá, nejde zrovna o místo, kde by člověk chtěl zůstávat déle. Extrémně mrzne, ve vzduchu je o sedmdesát procent méně kyslíku.
V důsledku toho houstne krev, což zvyšuje riziko omrzlin. Tělo funguje na nouzový režim a přestává se starat o „nadbytečné části“. Proto ostatně 98 procent horolezců od 7500 metrů stoupá na vrchol s kyslíkovou maskou.
Ani Tomáš Otruba nebyl výjimkou. I když si původně s myšlenkou vyrazit nahoru bez kyslíku pohrával. Opustila ho až ve třetím výškovém táboře, zhruba 7200 metrů nad mořem, poté co absolvoval satelitní hovor s dcerou, studentkou medicíny. A nechal převládnout rozum.
„Když sedíte na samém vrcholu, jste v rauši,“ říká bývalý akviziční právník, jehož služby využívali přední tuzemští byznysmeni jako třeba Petr Kellner, Daniel Křetínský nebo Karel Komárek.
„Kombinace nepříliš přátelského prostředí a nedostatku kyslíku vás posouvá do jiného vnímání světa. Zároveň se neustále přesvědčujete, že ještě není konec. Nemůžete bouchat šampaňské, když jste v polovině, protože pořád je třeba dostat se zase zpátky dolů,“ dodává.
Statistiky Tomáši Otrubovi dávají za pravdu. Byť sestup představuje fyzicky snazší aktivitu, zemře během něj podstatně více lidí. Nejedná se přitom o náhodu. Po několikadenním heroickém výkonu se dostavuje vyčerpání, přibývají fyzické problémy a sílí pocit bezpečí, jenž se mísí s dalšími popsanými emocemi.
Udělat chybu je tak jednodušší. K tomu všemu se přidává na první pohled surreálný, nicméně skutečný výjev mrtvých horolezců, kteří v souboji s Everestem neuspěli.
„Pod Hillaryho výšvihem jsem periferně viděl chlápka,“ povídá lehce zarostlý muž, který se na vrchol vydal normální cestou z jihu jako většina jeho českých předchůdců, mezi nimiž nechybějí jména jako Leopold Sulovský, Radek Jaroš, Klára Kolouchová nebo exprimátor Prahy Pavel Bém.
„Myslel jsem, že odpočívá, protože lezete-li nahoru, nemáte čas kochat se okolím, musíte se soustředit. Když jsem pak procházel kolem něj, pochopil jsem, že leží nehybně a je mrtvý. V tu chvíli jsem zůstal stát jak opařený. Všichni o téhle skutečnosti předem víme, ale stejně to všechny dostane, na tohle se nelze připravit. Najednou si uvědomíte, že to vážně není sranda,“ říká.
Historie nejednou ukázala, že hranice mezi momenty, kdy je vyzyvatel hory v médiích oslavován, a kdy naopak vzpomínán jako padlý, je nesmírně tenká. Mnohdy přitom nerozhoduje sám dotyčný, na jaké straně se nakonec ocitne.
Přesvědčil se o tom i hlavní aktér tohoto příběhu, když se kolem něj při sestupu z třetího výškového tábora do druhého prohnala sněhová lavina. Jen pár desítek metrů vedle. Znamení, že prsty ochranné ruky nejsou sáhodlouhé a nadešel čas co nejrychleji zmizet.
„Přiznávám, že to na mě trochu dolehlo. Kdyby se lavina utrhla nad námi, měli bychom smůlu, s tím pak nelze nic dělat,“ říká. V blízkosti Everestu zkrátka nikdy není bezpečno. Definitivně oddychnout si tak mohl až v Káthmándú, hlavním městě Nepálu a výchozím bodě pro pouť do Himálaje.
„Rázem ze mě všechna tíha spadla a uvědomil jsem si: Sakra, já to dokázal!“
Horala v sobě Tomáš Otruba nezapře. Pokud zrovna neúřaduje ze čtyřiadvacátého patra pankrácké budovy City Tower, nosí nejraději sportovní péřovku a trekové boty. To aby si, kdykoli mu to příležitost dovolí, mohl odskočit do přírody.
Foto Michael Tomeš
Ostatně na rozhovor v Grand Hotelu Hradec, dominantě Pece pod Sněžkou, kterou většinově vlastní se svou ženou Martinou, přichází o fous později, když se rozhodl využít volné chvilky k vycházce do Obřího dolu a nezvládl se z údolí pod nejvyšším tuzemským vrcholem vrátit zavčas.
„Měl jsem po snídani čas, tak jsem se šel projít – a najednou stojím v Obřáku a zjišťuji, že lehce nestíhám,“ omlouvá zkraje povídání své několikaminutové zdržení.
V kopcích nedaleko Pece žije Otruba s rodinou více než dekádu, nicméně v prostředí hor se pohybuje odmala. Staly se neodmyslitelnou součástí jeho života.
„Zpočátku to byla spíše mladická touha někam vylézt, něco si dokázat. S přibývajícími zkušenostmi a finančními možnostmi si ale uvědomuji, čím jsou hory výjimečné. Můžete v nich zažít něco, co jinde nelze,“ popisuje tiše s rozvahou muž, který jinak příliš rozhovorů neposkytuje.
„Na světě není moc míst a situací, kdy by člověk byl ostře vystaven vnějším nekompromisním okolnostem. Žijeme ve světě, který na naše tělo a mysl neklade moc velké nároky. Když je nám zima, zatopíme si, když je nám horko, zapneme klimatizaci.“
„Pokud ovšem přijedete do hor, jste v nich sám za sebe. Když si dopoledne sníte jídlo, odpoledne jste o hladu, když vyrazíte za špatného počasí, umrznete. Pokud tak mám pocit, že si o sobě až příliš myslím a chci sám sebe srovnat, vyrážím do hor, které mě zkrotí okamžitě, protože udělám-li chybu nebo dostatečně nenatrénuji, příroda mi to nepromine.“
Vášeň pro horolezectví v Otrubovi probudila kniha Himálajští tygři od Fritze Rudolpha, kterou coby teenager objevil v rodinné knihovně. Lehce romantizující, nicméně na skutečných událostech postavené dílo o dobývání nejvyšších vrcholů planety, jehož poutavé řádky a obrázky vrýval do paměti pořád dokola.
Mimo jiné i věty popisující, jak Everest (ne)úspěšně zdolávali George Mallory s Andrewem Irvinem, dost možná vůbec první lidé, kteří pokořili střechu světa. Angličané, jimž k dosažení této mety zbývalo bezmála 250 metrů, když byli naposledy spatřeni živí a jejich dodnes neobjasněný osud zahalila mlha.
„Svým způsobem jsem si tak všechny horské příběhy prožil už coby malý snílek,“ líčí investor.
Fyzicky začal vrcholy poznávat kolem šestnáctého roku. Nejprve české pískovce, záhy nato také skály ve slovenských Tatrách. Představa, že z komunismem sevřené země vycestuje třeba do Alp, byla tehdy vzdálenější než jeho jarní cesta z Prahy do Himálaje.
První obtížnější hora tak přišla po revoluci, kdy se vydal na rakouský Großglockner (3798 m). Stopem, s dvaceti markami v kapse a třicetikilovým batohem na zádech, který ukrýval veškeré vybavení i jídlo na celé trvání výletu.
Ve společnosti kamaráda strávil na hoře deset letních dní, než se na jejím úpatí cesty dvojice opět rozdělily. Ověšeni velkými bágly by totiž jen těžko sháněli odvoz do Česka pro dva. Sešli se až v září ve škole. Neexistovaly ani mobily, aby si mezitím zavolali.
Od té doby se do Alp vrátil nesčetněkrát a pokořil v nich desítky čtyřtisícových hor. K nim později přidal dvě osmitisícovky v Himálaji či nejvyšší body pěti kontinentů – „evropský“ Elbrus (5642 m), africké Kilimandžáro (5895 m), severoamerickou Denali (6961 m), jihoamerickou Aconcaguu a naposledy asijský Mt. Everest (8848 m).
„Dokud děti byly malé, zdržoval jsem se primárně v Evropě, kde jsem během pěti dnů vylezl na čtyřtisícovku a vrátil se domů. Větší a náročnější expedice jsem neabsolvoval, nechtěl jsem být dlouho od rodiny a vystavovat ji stresu, že se může něco stát. Vím, že manželka mé výstupy hodně prožívá, a na Everestu jsem cítil, že se obávaly také děti,“ přibližuje podnikatel.
„Hory mám sama ráda, i když se bojím výšek. Zvykla jsem si, že má manžel takový koníček, ale přesto o něj mám pochopitelně strach,“ souhlasí Martina Otrubová.
Se záměrem vystoupat na nejvytáhlejší horu na Zemi přišel její muž před třemi lety. Původně zamýšlel pokořit ji s dvěma byznysovými přáteli, společnému dobrodružství ale nebylo přáno, ať už kvůli covidu, nebo rozdílným podnikatelským starostem.
Naposledy z domluveného scénáře sešlo loni na podzim. Tomáš Otruba už ale nechtěl čekat. Cítil se být na osmitisícovku připravený, vyčlenil si na ni čas, a tak na poslední chvíli zvolil náhradní cíl – Dhaulágirí (8167 m), sedmý nejvyšší vrchol světa.
„Tím, že jsem Dhaulágirí na podzim vylezl a užil si to, nabyl jsem dojmu, že nazrála doba. Letos na jaře jsem si proto řekl: Jedu na Everest,“ vzpomíná.
Ten snímek snad nikoho neminul. Fronta desítek horolezců v pestrobarevných bundách, kteří se hodiny srocují těsně pod vrcholkem Mount Everestu. Nezpochybnitelný záznam momentu, jenž vyvolal pozdvižení a byl vodou na mlýn kritikům nepálské vlády, že se hora kvůli penězům nebezpečně přeplňuje.
A to mnohdy lidmi, kteří s podobně náročnými výzvami nemají větší zkušenosti. V různých časových obdobích a s pozměněným kontextem se fotka ve veřejném prostoru objevila nesčetněkrát. Její původ se ovšem pojí s výjimečnou situací, která nastala v květnu 2019.
Tehdy bylo vydáno nadprůměrné množství povolení a v místě panovalo řadu týdnů nepříznivé počasí, které se umoudřilo jen na několik dní. To způsobilo, že všichni vyčkávající vyrazili vrcholu vstříc ve stejnou chvíli.
„Horu poslední roky obklopuje mediální balast, ne všechno, co se píše, je pravda, což je škoda. Zbytečně to na ni vrhá stín. Třeba že na Everestu je nepořádek. Přitom v base campu se nepovalují žádné papírky, sem tam při stoupání narazíte na kyslíkovou bombu, ale Krkonoše by mohly ten pořádek závidět,“ komentuje Otruba.
„Dneska nemůžete jít na Everest jižní cestou na vlastní pěst a jen tak si někde rozbalit stan,“ říká podnikatel, který se prostřednictvím jedné z takových agentur zapojil do mezinárodní expedice tvořené osmi zástupci z odlišných koutů světa, mimo jiné Japonska, Jihoafrické republiky nebo USA.
„Takhle to už nefunguje. Výstupy organizují agentury, které zájemcům zprostředkovávají komplexní servis. Je to logický vývoj. Kdyby organizace neexistovala, byl by z toho guláš a hora by jen trpěla,“ pokračuje.
Navzájem se sice neznali, na druhou stranu si však v patnáctikilovém batohu, už tak naplněným veškerým jídlem a vybavením, nepřinesli žádné špatné zkušenosti nebo nesrovnalosti z minulosti.
„Všichni přišli a věděli, že pokud chtějí na vrchol, nemohou nad ostatními vyhrát, ale musí táhnout za jeden provaz,“ říká a pochvaluje si, že po celou dobu ve skupince nevznikl jediný konflikt.
V Himálaji strávil Tomáš Otruba celkem šest týdnů, přičemž drtivou většinu času si vyžádala příprava a aklimatizace, aby si tělo postupně zvyklo na stoupající nadmořskou výšku. Jen výšlap do základního tábora, který se nachází v 5364 metrech nad mořem, trval jedenáct dní.
Nemalou část ukrojilo také čekání na takzvané summit window, období, kdy se počasí na několik dní ustálí a bude přívětivé pro výstup na samotný vrchol, jenž zabral necelé čtyři dny.
Technicky nejnáročnější bylo podle rodáka z Prahy projít hned zpočátku ledopádem Khumbu, pro který je charakteristické četné lezení, slaňování a používání žebříku. Každou hodinu se přitom tato obrovská masa ledu hýbe, denně údajně až o metr.
Stačí, aby uplynuly dva dny, a horolezci se musí vydat jinudy, neboť původní trasa je neschůdná. Právě tato část, kterou expedice během měsíce a půl prošla několikrát, si obvykle vyžádá nejvíce lidských životů. Vrcholová partie je sice prudší, ale oproti ledopádu dobře jištěna.
„První den jsme vystoupali z base campu do druhého výškového tábora, další den jsme se přesunuli do třetího výškového tábora a třetí den jsme dopoledne došli do jižního sedla, což už je skoro osm tisíc metrů nad mořem. Tam jsme si odpočinuli a vpodvečer pozvolna vyrazili na vrchol, protože nahoře platí, že pomalu znamená rychle,“ přibližuje Otruba.
„Důležité je konstantní tempo, krok za krokem ukusovat převýšení,“ dodává. Přesto skupina uzavřela dohodu, že pokud vrchního bodu nedosáhne do jedné hodiny odpolední následujícího dne, otočí se a půjde zpátky dolů. Jinak by příliš riskovala. Nakonec se ale obávat nemusela, dorazila už za rozbřesku.
Z osmičlenné expedice dosáhla úplného vrcholku polovina, což odpovídá obvyklému poměru úspěšnosti. Mezi těmi, kteří se v průběhu museli vzdát, byla mimo jiné Indka, která chtěla jako první žena ze své země vylézt na Mount Everest bez použití kyslíku.
Jenže sto výškových metrů pod vrcholem jí tělo vystavilo stopku a přestala vidět. Zrak se jí opět vrátil, až když ji kolega dovedl níž.
„Prostředí, jemuž je tělo nahoře vystaveno, je extrémní. Nestačí mít fyzičku, výdrž a odhodlání. Musíte si hodně hlídat zdraví, protože stačí sebemenší problém a je po expedici,“ vysvětluje aktivní sportovec, jenž se fyzické přípravě, spočívající ponejvíce v jízdě na kole a běhu napříč Krkonošemi, věnuje několik hodin denně.
„Nejsem úzkostlivý, ale tam jsem si dezinfikoval ruce dvacetkrát denně. Když totiž chytíte střevní potíže a pět dní trpíte, dehydratujete se, kvůli čemuž můžete o expedici přijít. Taky jsem nepil studené, aby se mi nechytil krk nebo jsem neprochladl,“ tvrdí.
Potřeba je podle jeho slov rovněž zachovat si pozitivní myšlení a dobrou náladu, protože spousta výprav podlehla nejen chladu, ale i trudnomyslnosti. Nepochybně důležité je disponovat také nemalou dávkou štěstí chránící před nevyzpytatelností přírody a volným milionem korun, což je přibližná suma, na niž Otrubu nevšední zážitek v souhrnu vyšel.
Pro byznysmena, jehož investiční skupina ročně generuje EBITDA přesahující sto milionů korun, podmínka, kterou je schopen splnit opakovaně. Přesto nejspíš žádného z podobných velikánů již nevyzve. Momentálně se chce soustředit hlavně na práci.
V horolezectví je pak jeho prioritou zkompletování Koruny světa neboli zdolání nejvyšších vrcholů všech osmi kontinentů, s nímž začal v lednu 2015. Zbývají mu poslední tři: Mt. Kosciuszko (2228 m) v Austrálii, Puncak Jaya (4884 m) v Oceánii a Vinson Massif (4892 m) na Antarktidě.
Ve srovnání s Everestem výrazně nižší kopce (jen základní tábor je výš), konkrétně ale indonéský Puncak Jaya představuje úmornou výzvu; horolezce k sobě pustí až po dlouhém pochodu džunglí.
„Nikdy neříkej nikdy, ale myslím si, že na osmitisícovku už se nevydám. Bude mi padesát a horolezectví se nelze věnovat donekonečna. Expedice jsou fyzicky náročné a sil člověk nemá nevyčerpatelné množství,“ říká. „Primárně bych rád dokončil Korunu světa, to je můj cíl, a věřím, že ho dosáhnu.“
