Zabalili už kdeco – od běžných zásilek až po jaderný reaktor, letadlo nebo vybavení na českou polární stanici v Antarktidě. Rodinná firma Servisbal Obaly z Dobrušky se za třicet let vypracovala mezi špičky českého obalového průmyslu a úspěšně zvládla i generační výměnu vedení. Jak se jim podařilo vybudovat firmu s obratem přes půl miliardy korun, jaké výzvy teď řeší a co plánují do budoucna?
Ladislav Horčička začínal jako vedoucí provozu ve Východočeských papírnách, kde se už po roce stal nejmladším ředitelem závodu. Po návratu původního majitele znárodněné firmy ovšem musel svou pozici opustit. Situace ho tak přiměla k zásadnímu rozhodnutí – vydat se na dráhu podnikání.
„Dostal jsem soudní výpověď z podnikového bytu, což mě definitivně přimělo přemýšlet o vlastní firmě,“ vzpomíná Horčička. S manželkou Hanou, která je dodnes jednatelkou firmy, a společníkem Jaroslavem Liškou založili v roce 1993 firmu Servisbal, která se specializovala na vše, co souvisí s balením výrobků, od malých součástek až po obrovské celky, a souběžně s ní i podobně zaměřenou firmu Podorlická kartonážní.
Začátky byly zároveň jednoduché i náročné. „Na jedné straně jsme byli mladí, plní energie a měli jasnou vizi. Na druhé straně nás brzdily vysoké úrokové sazby – 22 procent znamenalo, že bankovní půjčka by byla téměř rozsudkem k záhubě. Nakonec jsme to vyřešili jinak: od rodiny a přátel jsme si půjčili padesát tisíc korun na první stroj a vysokozdvižný vozík,“ vrací se Horčička na počátky, kdy si v Dobrušce pronajali prostory a pustili se do výroby jednoduchých kartonových krabic.
Nejtěžší chvíle, kdy jim chyběl provozní kapitál, řešili pomocí směnek. „Dům jsme měli zastavený u banky za velmi tvrdých podmínek, takže jsem tehdy moc nespal,“ vzpomíná podnikatel. První rok vydělali tři sta tisíc korun, což sotva pokrylo náklady, ale jak říká, měli štěstí – od samého začátku byli v zisku.
Zásadní průlom přišel se zakázkou pro firmu Philips. „Philips nás přihlásil do twinningového programu na podporu českých subdodavatelů, díky čemuž jsme navázali spolupráci s CzechInvestem. Ten nám následně financoval odborné poradce pro strategii, marketing a lidské zdroje, což nás doslova katapultovalo vpřed,“ popisuje podnikatel.
Foto: Michael Tomeš
Stejný efekt mělo v roce 1997 navázání spolupráce s bankou Citibank, která v té době jako jediná umožňovala financování pohledávek. „To pro nás znamenalo zásadní průlom – nemuseli jsme si brát úvěry s likvidačními 22procentními úroky a získali jsme stabilní provozní kapitál. Díky tomu jsme mohli bez omezení dodávat naše produkty nadnárodním firmám a posunout podnikání na novou úroveň,“ vysvětluje zakladatel firmy.
Dalším klíčovým momentem ve vývoji Servisbalu byla spolupráce s nizozemskou společností Ranpak, která vyrábí stroje pro obalový průmysl. Tato spolupráce jim otevřela dveře na západoevropský trh a umožnila obchodovat s tamními firmami, což společnost posunulo na zcela novou úroveň.
„Později jsem Servisbal začlenil do mezinárodní sítě PackSynergy, kde jsme působili dvacet let. To nám přineslo nejen cenné obchodní kontakty, ale i přehled o nejnovějších trendech v oboru. Viděli jsme, jakým směrem se vyvíjejí západní trhy, a snažili jsme se, aby Česká republika v tomto ohledu nezaostávala,“ vysvětluje Horčička.
Zlomový byl i rok 1999 – Jaroslav Liška přenechal Horčičkovým svůj podíl v Servisbalu výměnou za podíl ve společnosti Podorlická kartonážní. Servisbal se oficiálně stal rodinným podnikem a přejmenoval se na Servisbal Obaly. „Každý z nás si zvolil svou vlastní cestu a strategii. I přesto ale dodnes udržujeme dobré vztahy a občas společně spolupracujeme,“ popisuje Ladislav Horčička tuto etapu rozvoje firmy s tím, že Podorlická kartonážní chtěla být lokální firmou, zatímco on vždy toužil po expanzi.
Ta se mu nakonec povedla. Jejich stopu dnes najdeme po celém světě, včetně Antarktidy, kam se v jejich krabicích se smajlíkem stěhovalo vybavení pro českou polární stanici. Netradiční zakázku zabalili také do Chile, kam v krabicích putovalo pět letadel, do Indie poslali tankovou věž a do Finska zase část jaderného reaktoru.
„Jednou jsme vymýšleli a vyráběli krabici na vycpaného bažanta s extrémně dlouhým ocasem, kterého někdo ulovil tady nedaleko na honu a bylo potřeba ho přepravit neporušeného do Skandinávie,“ doplňuje sbírku netradičních zakázek zakladatel firmy.
Servisbal Obaly svou strategii opřel o tři pilíře – výrobu, velkoobchod a služby. Díky vlastní výrobě, technologiím, poradenství a šířce sortimentu se podle slov zakladatele vymykají srovnatelné konkurenci. „Zároveň dokážeme velkou část obalů dodat do 24 hodin,“ vyzdvihuje další konkurenční výhodu zakladatel firmy.
I přesto se neřadí mezi největší. V oblasti výroby kartonáže však patří mezi dvacet nejvýznamnějších českých výrobců. Mezi jejich zákazníky najdeme například Knihobot, Angry Beards, Darre a mezi velkoodběrateli pak společnosti jako Siemens nebo Meopta.
Před sedmi lety dospěl Ladislav Horčička k životnímu rozhodnutí – předat firmu synovi Lukášovi, který tou dobou budoval kariéru jinde. „Nejdřív jsem chtěl mít jistotu, že se o sebe dokážu postarat bez mamky a taťky, takže jsem po výšce pracoval nějakou dobu jako finanční kontrolor,“ vysvětluje Lukáš Horčička, proč po studiích ekonomky nenastoupil rovnou do rodinné firmy.
K rodinné firmě ho to přitom vždy táhlo. A není divu – od šesti let tam chodil na brigádu. „Zametal dvůr a s kladívkem a hřebíky opravoval palety. Později se dostal i do skladu a brával jsem ho i na veletrhy, aby si k firmě vybudoval vztah,“ vzpomíná otec zakladatel. Na brigády chodily i jeho dvě mladší dcery. Ty ale zatím v rodinné firmě nechtějí působit.
„Když taťka sháněl finančního ředitele, tak se obrátil na mě. Poprvé jsem se na to ale necítil dost zkušený, tak jsem to odmítl. Za měsíc to zkusil znovu s tím, že mi nabídl mentora, čímž mě vlastně přesvědčil,“ směje se Horčička mladší.
Ladislav Horčička celý proces pečlivě naplánoval a syna řádně otestoval. „Určili jsme si plán a stanovili si den D. Nejdřív jsem synovi předal pozici finančního ředitele, poté byl prokuristou a v roce 2019 ředitelem celé firmy. Přenos jsme završili v roce 2023 předáním majetkových práv,“ vysvětluje Ladislav Horčička, který synovi předal sto procent firmy, čímž se zařadili mezi jednu z mála rodinných firem v Česku, které završily generační výměnu.
Pro otce zakladatele to rozhodně nebyl lehký krok. Začínal od nuly, a když firmu předával, měla obrat 370 milionů korun a 120 zaměstnanců. „Najednou přijdete o práci. Byl jsem 27 let ředitelem. Ego i ješitnost dostanou pořádně zabrat. Trvalo mi rok, než jsem to v sobě nějak zpracoval. Měli jsme pár banálních konfliktů, ale v těch důležitých věcech jsme se naštěstí vždy shodli,“ shrnuje Horčička, který synovi symbolicky předal i svou kancelář a parkovací místo.
A svá úskalí to má dodnes… „Jako pro ředitele, který měl nad sebou už jen Boha, pro mě není vůbec lehké, když musím poslouchat syna, se kterým třeba někdy i mentálně nesouhlasím,“ dodává se smíchem Horčička. Ve firmě se teď stará o infrastrukturní projekty a je členem poradního sboru, do kterého přibrali i externisty, včetně bývalé ředitelky e-shopu CZC Jitky Dvořákové, aby Lukášovi pomáhali v nové roli. „Mně to aspoň dává jistotu, že je vše pod kontrolou,“ dodává.
Umožnilo mu to také získat si odstup a firmu řešit na jiné úrovni. „Zároveň mám víc času se věnovat sobě a fyzickým aktivitám, které ve svém věku potřebuji jako sůl,“ vysvětluje původní majitel, který do firmy dochází dvakrát až třikrát týdně.
Foto: Michael Tomeš
Své limity si prověřil i Lukáš Horčička, který se ředitelem celé společnosti stal v polovině roku 2019. „Bylo to v nejlepší možnou chvíli. Měl jsem půl mírového roku do covidu, kdy jsem nemusel nic moc velkého řešit a firma si mohla zvyknout na nového ředitele. Tehdy jsem se dost naučil,“ říká nástupce Servisbalu, kterému prý pomohlo i to, že se mohl podílet na výběru svého budoucího managementu.
„Ze začátku jsem se snažil nic nedělat jinak. Výhodou bylo, že jsem se podílel na strategii, díky níž byl směr daný, a mým úkolem bylo ho jen dodržovat. Změnil to až covid, který všechno rozmetal. Zároveň jsme si ale ověřili, že naše strategie je správná,“ vzpomíná Horčička mladší na první zatěžkávací zkoušku, která je nakonec ale akcelerovala ještě výš. V covidu se jim totiž díky vlastnímu e-shopu náramně dařilo.
„Během covidu jsme expandovali. Padl průmysl, zastavila se výroba obalů a jejich cena tím vystřelila nahoru. Nás ale držel nad vodou e-shop, díky kterému nakonec naše tržby překročily půl miliardy korun,“ zmiňuje. To se jim podařilo udržet až dodnes. V loňském roce měli obrat 505 milionů korun.
Nijak výrazně jim neuškodila ani následující energetická krize, protože jejich průmysl není na energetice nijak extra závislý. V mezičase postavili novou halu a pořídili si fotovoltaiku.
„Táta firmu vedl s odborným přehledem v oblasti výroby a lepenky, což bylo dané jeho vzděláním. Já jsem na ni začal nahlížet více byznysově – zaměřil jsem se na logistiku, e-shop a obchod,“ vysvětluje současný majitel Servisbal Obaly změny, které do rodinné firmy přinesl.
Navzdory otcovu nesouhlasu také rozšířil sortiment na téměř tři tisíce produktů. „Změnil jsem také členství v mezinárodní alianci výrobců obalů, které už nebylo příliš aktivní, a soustředím se víc na to, aby se na mezinárodní spolupráci podíleli lidé napříč celou firmou,“ dodává.
„Syn to dělá dobře,“ podotýká Ladislav Horčička mezi řečí a oba se shodují, že jsou rádi, že to všechno zvládli. „Překvapuje mě ale, že jsme jedna z prvních rodinných firem v Česku, která to udělala definitivně. Obdivuji rodiče, že do toho šli. Je to hodně o vzájemné důvěře,“ vzdává Lukáš Horčička hold svým rodičům. „Na firmě je závislá rodinná existence, takže syn musel dokázat, že na to má,“ dodává otec zakladatel.
Teď je pro ně největší výzvou robotizace výroby a implementace umělé inteligence, kterou se zatím nepodařilo dostat do běžného firemního života. Zároveň v Servisbal Obaly hledají nové výrobní technologie, které zrychlí výrobu. „V oblasti investic máme plán na tři roky, během kterých investujeme 110 milionů korun,“ zmiňuje Lukáš Horčička.
Do budoucna by s firmou chtěli expandovat na další trhy. „Rozšiřujeme také portfolio – nově zahrnuje i potravinářské obaly. Naší ambicí je stát se největším e-shopem s obaly v republice. Zatím z hlediska obratu e-shopu a návštěvnosti patříme do top trojky,“ shrnuje současný majitel.
V posledních dvou letech se na obalový průmysl snesla smršť legislativy z Evropské unie a být s ní v souladu je podle Horčičků velká výzva. Otázkou podle něj je, zda to nepovede k tomu, že z toho bude výhoda pro černé pasažéry. „Moc nevěřím tomu, že bude stát schopný to efektivně uhlídat a vymáhat. Příkladem jsou třeba čínské e-shopy typu Temu, které nedodržují zákony a zdražují internetovou reklamu i produkty, ale stát na ně nedosáhne,“ vysvětluje.
Kromě firmy se Lukáš Horčička i jeho otec věnují dalšímu důležitému „projektu“. „Mám osmiměsíčního syna, ze kterého chci vychovat dalšího nástupce. Pomalu jsme jej začali brát do firmy, aby si načichal vůni lepenky. Mě to totiž v dětství zásadně ovlivnilo – dodnes ve mně vůně lepenky vyvolává pozitivní emoce,“ vysvětluje se smíchem Lukáš Horčička, pro kterého je firma v podstatě o tři roky starším sourozencem.
Ani Ladislav Horčička ve svých aktivitách neustává. „Nad důchodem zatím vůbec nepřemýšlím. Jsme velcí patrioti, takže se kromě práce ve firmě snažím podporovat a rozvíjet region, podílím se na místním hudebním festivalu a podobně. Snažím se zkrátka společnosti přispět svými zkušenostmi a know-how,“ uzavírá náš rozhovor.
