Indie, Čína, Indonésie a desítky dalších států na jednom místě, na jednom pódiu, v jednom šiku. Obrysy dnešního světa pomáhalo formovat průlomové setkání v indonéském Bandungu, kde země Asie a Afriky 18. dubna 1955 pootočily kormidlem dějin.
Když český spisovatel Konstantin Biebl dorazil do tehdejší Holandské východní Indie, tento kout světa ho zcela očaroval. Ve své půvabné knize S lodí, jež dováží čaj a kávu pak své úplně první ráno na ostrově Jáva popsal slovy: „Den přišel náhle. Jako když stoupá opona.“
Opona šla nahoru na Jávě i přesně před sedmdesáti lety. Nešlo však o Bieblem odpozorovaný fakt, že u rovníku se noc rozloučí bleskově a slunce přebírá nadvládu bez váhání. Tohle „svítání“ mělo trvat daleko déle, dekády, doteď ostatně není úplně hotové. Ale 18. dubna 1955 na Jávě započalo a to je zásadní poznatek.
„Ať už se tak stane kdykoli, kdekoli a jakkoli, kolonialismus je zlo a musí být na planetě Zemi vymýcen,“ zahřímal z pódia indonéský prezident Sukarno a šlo o jedno z mnoha silných vyjádřeních na akci se silou změnit kurz historie.
Bandungu se říkávalo Paříž východu, v rozžhavené Indonésii nabízí mnohem snesitelnější horské klima, vhodné například pro výpravy za koloniální architekturou. Zároveň se v blízkosti města tyčí některé z četných jávských sopek. A pořádnou výbušnost měla i konference v Bandungu, od jejíhož počátku dnes uplynulo přesně sedmdesát let.
Počátek dnešních pořádků
Pojem globální jih tehdy čekal na zhmotnění, každopádně se v Bandungu potkali ti, kdo ho nyní ztělesňují. Celkem sedmadvacet zemí primárně z Asie a Afriky. Čína, Indie, Indonésie, Thajsko, Vietnam, Pákistán, Egypt, Filipíny, Turecko, Saúdská Arábie, Irák, Írán…
Změnilo se od těch časů hodně, vždyť tehdy účastníci dali dohromady zhruba 1,5 miliardy obyvatel a nyní má tolik téměř jen Indie samotná (1,4 miliardy). Jen součet výše vypsaných států dá dokonce bezmála čtyři miliardy lidí – to je zásadní vodítko, o jakém potenciálním vlivu se bavíme.
A ještě jedna cifra: zatímco v době konání konference žilo v Bandungu dle odhadů přibližně sedm set tisíc lidí, aktuálně už jeho aglomerace nabízí domov více než třem milionům. Jak rostou jednotlivé země a města, roste i jejich vliv.
Tato síla předznamenala třeba i vznik BRICS, mohutného globálního spojenectví pojmenovaného podle úvodních anglických liter Brazílie, Ruska, Indie, Číny a JAR, k němuž se postupně přidaly také Egypt, Írán, Etiopie, Indonésie a SAE.
Tolik dvacáté první století, v Bandungu se vše teprve rodilo. Šlo o průlom, o změnu paradigmatu.
„Je to historicky první mezinárodní konference lidí jiné barvy pleti,“ dodával Sukarno. „Snad je to dostatečný důkaz o tom, že lídři Asie a Afriky chápou, že můžeme prosperovat jen tehdy, budeme-li jednotní. A že bezpečnost světa nelze zajistit bez nás. Doufám, že se právě rodí nová Asie, nová Afrika.“
Slova mohou být silnější než kulky, zároveň je od nich k činům vždycky ještě lán cesty. Jen mluvit o jednotě a prosperitě nestačí, řečníci pořád tak trochu připomínali feudály a jejich „poddaní“ si měli vytrpět své.
Čínu držel pod krkem Mao Ce-tung a chystal horory kulturní revoluce, sám Sukarno byl v šedesátých letech odstraněn při puči generála Suharta, kdy Indonésané ve velkém vraždili mezi krajany skutečné i domnělé komunisty. Ani nemluvě o tom, kolik dalšího násilí si posléze prožily jednotlivé státy a kolik jejich obyvatel stále žije pod hranicí chudoby, vždyť mezi účastníky byly i Afghánistán, Kambodža, Libérie, Súdán.
„Konference v Bandungu však může být nahlížena jako symbolický moment, kdy se nezápadní státy nahlas ozvaly, že s nimi musí být zacházeno se vší vážností,“ uvedl významný americký historik a sociolog Immanuel Wallerstein.
Symbolické místo
Důsledek dostal až spirituální pojmenování „Duch Bandungu“. Tento duch kráčí dál, pro mnohé pochoduje bok po boku s Karlem Marxem a Leninem, silný antikoloniální podtext se totiž pojil s protiamerickou náladou; nepřekvapivě USA z podobného spojení Asie a Afriky neměly v roce 1955 pražádnou radost.
Velmi symbolické pak bylo místo konání. A nejde o Bandung samotný, spíš o Indonésii. Když do ní zkraje dvacátého století zavítal Biebl, šlo de facto o majetek soukromé firmy. Jakkoli se taková komparace činí velmi složitě a jde spíš o zábavné mentální cvičení, Sjednocená východoindická společnost (VOC) bývá občas popisována jako vůbec nejhodnotnější firma v dějinách.
Její základy podlévali Nizozemci vydatně krví už v momentu, kdy si v sedmnáctém století podrobili Bandské ostrovy, malinký archipel uprostřed kilometry hlubokého oceánu. Tuto fascinující kapitolu dějin si můžete připomenout zde.
Ve zkratce šlo o to, že se v této části Moluk jako na jediném místě planety pěstovaly muškátovníky, jejichž plody měly údajně schopnost zamezit i morovým pandemiím a spolehlivě sloužily jako dochucovadlo i prostředek pro konzervaci potravin.
Nebylo to navíc zdaleka jediné koření, jímž dnešní Indonésie přetékala – a jak známo, ani Kryštof Kolumbus se nevydal přes oceán za objevy, nýbrž primárně za pepřem a dalším bohatstvím Indie. Když Kolumbus doplul místo do Indie do Ameriky, svět už nikdy nebyl jako dřív, Nizozemci pak po jeho vzoru opanovali východ.
Hodí se dodat, že podle citovaného historika Wallersteina a jeho konceptu světového systému se „střed jádra“, tedy centrála planetární ekonomiky, nacházel po roce 1450 právě v Nizozemí – a že pro jednadvacáté století Wallerstein naopak nevylučoval jeho přesun do Asie. Přesně to byl sen a ambice zúčastněných v Bandungu.
Museli však čekat staletí. Až v momentu, kdy koloniální éra odkvétala jako muškátovníky pod pevností ostrova Bandaneira a státy v Asii a v Africe vykročily k nezávislosti, se mohl zrodit Duch Bandungu.
Ozvěny minulosti
„A ten si stále zachovává pořádnou vitalitu,“ pravil s patřičnou pompou před deseti lety, kdy konference slavila šedesátiny, čínský vůdce Si Ťin-pching.
Aktuálně Čína v roli nové globální supervelmoci vede celní válku s USA a jedním z dílků obrovitého puzzle, které ji dovedlo k podobnému postavení, jsou i události z Bandungu. Tehdejší čínský premiér Čou En-laj tam mimo jiné navázal dobré vztahy s Pákistánem – a v jednadvacátém století je právě pákistánský přístav Gwádar zásadní součástí čínské obchodní infrastruktury.
Zhruba takto vypadá pověstný efekt motýlích křídel, v jehož rámci jedno malé mávnutí o dekády později vyvolá bouři.
Naopak ve vztahu dvou nejlidnatějších zemí planety tehdy Čou narazil, on a indický premiér Džaváharlál Néhrú si nebyli blízcí ani názorově, ani lidsky, a tak lze Bandungskou konferenci označit za bod, kdy se čínsko-indické vztahy začaly horšit, než došlo na přímou vojenskou konfrontaci v roce 1962.
List The Indian Express pak označil dění v Bandungu za moment, kdy Néhrú pochopil, že jeho sen o indické dominanci v Asii zůstane jen snem.
To vše přinesla před sedmdesáti lety stoupající opona na Jávě. A scénář tohoto dramatu stále není dopsán.
