Obraz Růžencová slavnost od Albrechta Dürera čeká několik let trvající proces restaurování. Co mohou nejnovější technologie tohoto oboru o malbě prozradit? Jak bude vypadat nejcennější dílo evropské renesance po zásahu odborníků? A jak se do jeho záchrany může zapojit veřejnost? Odpovídá Olga Kotková, dočasně jmenovaná ředitelka Národní galerie Praha a ředitelka Sbírky starého umění NGP.
Ve stálé expozici Staří mistři ve Schwarzenberském paláci visel do konce srpna. Nyní už je v rukou odborníků, kteří na něm provádějí poslední průzkumné práce. Řeč je o malbě, která se v éře předválečného Československa stala nejdražším dílem v dějinách státních nákupů výtvarného umění, o oltářním obrazu Růžencová slavnost od světoznámého německého malíře a grafika Albrechta Dürera.
Jde o jedno z nejcennějších děl v tuzemsku a má nevyčíslitelnou hodnotu. Albrecht Dürer ho vytvořil v Benátkách v roce 1506 a už v té době ho díky malířským i koloristickým kvalitám vyhledávaly zástupy návštěvníků z celé Evropy. Na naše území se dostal díky Rudolfovi II., který ho sto let po jeho vzniku odkoupil do svých sbírek.
Malba měla dramatický osud. Několikrát byla téměř zničena a její stav během staletí zhoršilo i skladování v nevhodných prostorách. V roce 1934 ji tehdejší Československo získalo od Královské kanonie premonstrátů na Strahově a od té doby je součástí sbírek dnešní Národní galerie Praha.
Obraz je nyní ve špatném technickém stavu, za který může nejen fakt, že je namalovaný na dřevěných, vertikálně sestavených deskách z topolu, který je na rozdíl od jiných podkladů nestabilní, ale také pozdější, ne příliš citlivé zásahy. Nejčastěji skloňovaná je ta od Johanna Grusse z devatenáctého století.
O tom, že je obraz třeba restaurovat, se mluví od zmiňovaných třicátých let. Až teď však Národní galerie našetřila dostatek financí. Restaurování má trvat pět let a vyjde na devět milionů korun. Podle Olgy Kotkové, dočasné ředitelky NGP a ředitelky Sbírky starého umění, jde o bezkonkurenčně nejdražší restaurátorský zásah její instituce.
„Jde o excelentní malbu. Nejen portréty, ale i práce s lazurními vrstvami malby a podkresbou jsou skutečnou přehlídkou mistrovství. Mimořádná je také velkorysá kompozice s obrovským množstvím postav a atmosféra obrazu, která kombinuje německý analytický pohled a uměleckou atmosféru ve slunných Benátkách. Fascinující je i osud obrazu,“ dodává k historickým peripetiím.
Co Růžencovou slavnost v následujících pěti letech čeká? Jak bude restaurování probíhat?
Nejprve dokončíme poslední průzkumy. Pomocí XRF mappingu budeme například zjišťovat chemické složení všech pigmentů, podkladů a dalších materiálů obrazu. Zajímavé budou také výsledky 3D snímání.
Jak tato technologie funguje?
Když se na obraz díváte na fotografii, může se zdát krásný, hladký a jednolitý. Když ale před ním stojíte a podíváte se na něj opravdu zblízka, vidíte, že je povrch velmi nerovný, vlnitý a reliéfní. Právě 3D snímání nám umožní zachytit tuto strukturu.
Jak bude proces pokračovat dále?
Následně začne vlastní odborná debata. V listopadu máme první zasedání mezinárodní komise, kde její členy seznámíme s výsledky průzkumu. Pak už se budeme soustředit na ošetření topolové podložky a zejména na klíčové téma: jak přistoupit k pozdějším domalbám a přemalbám obrazu.
Proč je tato debata důležitá?
Jde o zásadní ideologické rozhodnutí. Teoreticky může přijít názor, že bychom měli odstranit domalby z devatenáctého století a vrátit obraz co nejblíže jeho původní podobě. Druhý extrémní názor může být, že tyto domalby jsou integrální součástí díla. Je to velmi složitá otázka, která vyžaduje pečlivou odbornou diskusi. Naši restaurátoři proto připraví digitální vizualizace jednotlivých možných variant, které umožní lépe si představit jejich výslednou podobu a poslouží jako podklad pro rozhodnutí o finální podobě díla.
Proč je nutné proces restaurovat?
Dílo bylo v průběhu staletí mnohokrát uloženo v nevhodných podmínkách a v důsledku toho utrpělo závažná poškození. Poslední největší restaurátorský zásah provedl 1839–1841 Johann Gruss st., málo známý malíř z Litoměřic. „V rámci tohoto zásahu byly domalovány klíčové figury a použity technologicky nevhodné materiály, které jsou i příčinou současného problematického stavu,“ říká vedoucí restaurátorského týmu Adam Pokorný.
Takže zatím není rozhodnuto, jestli se obraz vrátí co nejblíže původnímu stavu – jak ho namaloval Dürer –, nebo na něm zůstanou i pozdější zásahy?
Přesně tak. Bude záležet na poučené debatě odborníků. Zjednodušeně: může se například stát, že někdo řekne: „Odstraňme domalby Madony, Ježíška a papeže, protože jsou z devatenáctého století a do obrazu nezapadají. Pojďme je domalovat podle Dürera.“ To by znamenalo, že třeba pětina malby bude na konci vypadat jinak.
Druhý názor ale může být: „Tohle je obraz, se kterým se lidé od roku 1841 sžili.“ A pak by malba po malířské stránce vypadala velmi podobně.
Jak to podle vás dopadne?
Kloním se k názoru, že půjdeme spíše druhou cestou. Za mě jsou domalby Johanna Grusse z let 1839–1841 součástí Růžencové slavnosti.
I přesto, že o zásahu tohoto spíše podprůměrmého malíře se říká, že byl necitlivý?
Johann Gruss sice zdaleka nedosahoval Dürerových kvalit, ale musím říct, že z malířského pohledu odvedl velmi dobrou práci. Prošla jsem si jeho dílo a říkám: dopadlo to ještě dobře.
Zásah Johanna Grusse je problematický ještě z jednoho důvodu, který ostatně stojí za dnešním špatným stavem obrazu…
Ano, z archivních zpráv víme, že během práce došlo k technologické chybě. Četla jsem dopisy, které Johann Gruss psal opatovi Strahovského kláštera, kde byl obraz tehdy uložen. Prosil ho, aby mu nechal čas na proschnutí vrstev, protože do mokrého podkladu se nedá malovat. Apeloval na to, aby na něj nebyl vyvíjen tlak.
Bohužel jeho prosba nebyla vyslyšena. Spěchalo se, protože obraz měl být v určitém termínu v Obrazárně. A i proto má dnes obraz onu reliéfní strukturu, které působí velmi rušivě. V mnohých místech se tvoří krakely a malba již dokonce místy odpadává.
Dnes jsou v restaurování zcela jiné technologické možnosti a metody. Dá se ale i z tohoto příběhu odnést nějaké poučení?
Zásadní věc je nespěchat. Když se spěchá, vždy se to na projektu nějak projeví. I proto máme mezinárodní komisi. Nikdo z našich restaurátorů nemá zkušenost přímo s Dürerovou malbou. Jen připomenu, že je to jediná Dürerova malba na našem území a navíc je specifická tím, že vznikla v italském prostředí s italskými materiály. K obrazu proto musíme přistupovat maximálně opatrně a všechno diskutovat.
Foto David Stecker
V roce 2028 uplyne pět set let od Dürerovy smrti. Nevytváří to určitý tlak, aby bylo restaurování do tohoto výročí alespoň částečně hotové?
Obraz určitě nebude v tomto termínu hotový. Prozradím ale, že na rok 2028 určitě něco chystáme.
Vstupuje mezinárodní tým odborníků do zkoumání obrazu s nějakou konkrétní otázkou? Je něco, co o něm ještě nevíme a co by mohl průzkum odhalit?
V tuto chvíli máme velkou část průzkumu hotovou. Takže neočekáváme nějaké zásadní překvapení typu, že pod domalbou objevíme dochovanou Dürerovu malbu. Důležité ale bude zkoumání hraničních míst, kde Grussova domalba překrývá původní obraz. Může jít o přesah jednoho dvou milimetrů, ale i tak to může být pro obraz důležité.
Za zásadní úkol restaurátorů považuji potlačení reliéfního charakteru obrazu. Malba začíná být nestabilní. Neznamená to, že by z ní padaly kusy, ale opadává milimetr po milimetru. A my tím přicházíme o autentickou malbu.
Přichází restaurování tedy za pět minut dvanáct?
Ano, je to záchranná mise. Řada poučených návštěvníků – i ze zahraničí – se nás ptala, co se s obrazem děje a proč je v tak špatném stavu.
Jakou roli v tom celém hrají finance? Musela Národní galerie kvůli tak nákladnému projektu někde ubrat?
Finance samozřejmě hrají vždycky hlavní roli. Je ale třeba říct, že řadu průzkumů jsme v minulosti udělali s podporou evropských projektů. Ale ano, na tuto fázi jsme někde museli ušetřit.
Kde?
Šetříme, kde se dá. Jde zejména o prostředky na provoz.
Dočetla jsem se také o veřejné sbírce, která by restaurování mohla spolufinancovat.
Ano, rádi bychom v rámci financování využili i tuto možnost. Myslím si, že by to mohlo být zajímavé pro veřejnost, protože Růžencová slavnost je naše ikonické dílo a má mimořádný, řekla bych až pohnutý osud, který by podle mě vydal na velmi akční film. A na co bychom peníze ze sbírky použili? Na samotné restaurování a například na pořízení speciálního ochranného skla, za kterým po restaurování malba bude.
Restaurování Růžencové slavnosti je nejdražší v dějinách Národní galerie. Jaká další díla jsou na seznamu?
Existuje restaurátorská komise, která určuje priority. Někdy například restaurátor při kontrole zjistí, že se u nějakého obrazu zvedá malba. To je velký problém, protože se potom mohou tvořit puchýře a malbu je třeba zajistit, jinak by začala postupně odpadávat. Máme tedy systém, pořadník, chcete-li, ale zároveň se může objevit něco, co je potřeba řešit přednostně.
Další zajímavost Růžencové slavnosti:
Na koleni Panny Marie původně Dürer namaloval mouchu. Šlo o dobovou hru a optický klam. Drobný hmyz měl působit, jako by skutečně seděl na povrchu obrazu. V devatenáctém století ale z obrazu zmizela. Neví se však, zda kvůli špatnému technickému stavu příslušné partie již odpadly, nebo je následně odstranil Johann Gruss spolu s poškozenou malbou.
Funguje to tedy trochu jako na pohotovosti – někdo může počkat, ale urgentnější případy dostanou přednost?
Přesně tak. Do hry také vstupují výstavy a zápůjčky. Pokud je pro nás nějaká výstava – třeba mezinárodní – důležitá, můžeme dílo restaurovat i kvůli ní.
Musíte někde ubrat na akvizicích, abyste mohli zrestaurovat Dürera?
Náš hlavní zdroj financování akvizic je program Ministerstva kultury. O tyto peníze žádáme stejně jako ostatní příspěvkové organizace ministerstva. Vedle toho máme provozní peníze, ze kterých se financuje řada dalších věcí. Když se tedy někde podaří ušetřit, více peněz zbývá na jiné aktivity.
V posledních měsících jste s malbou strávila mnoho času – ať již organizací restaurování, nebo na komentovaných prohlídkách. Už jste v bodě, kdy o ní víte vše?
To se podle mě nestane nikdy. Vždycky, když mám s obrazy možnost trávit čas, zjišťuju něco nového, nebo mi něco nového dojde. Naposledy jsem si například znovu uvědomila, jak fungovala růžencová bratrstva. Byla to vlastně sociální společenství, v rámci kterých se lidé potkávali. Zajímavé bylo, že členy těchto bratrstev mohli být chudí lidé a že do nich přijímali i ženy, což bylo v té době poměrně progresivní.
