Česko si po více než dvaceti letech od jeho privatizace bere plynárenství zpět. Vláda bez velkých politických debat rozhodla o nákupu plynových zásobníků, pod svá křídla se chystá vzít i plynovody. Začíná tím nová doba plynová.
Ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela oznámil, že se Česká republika po několika měsících jednání s německou energetickou skupinou RWE dohodla na odkupu dohromady šesti plynových zásobníků s celkovou kapacitou 2,7 miliardy kubíků plynu za 360 milionů eur (v přepočtu zhruba 8,7 miliardy korun).
„Nákup zásobníků je dalším krokem v rámci posilování naší energetické bezpečnosti,” odůvodňoval Síkela krok, který vyvolal rozporuplné reakce mezi odbornou i laickou veřejností.
Kritici obchodu poukazují na jeho zbytečnost: energetickou krizí jsme si prošli loni a vzhledem k silné regulaci trhu s plynem mohl stát už tehdy nařizovat soukromým vlastníkům, jak moc a do jakého data mají zásobníky plnit – a jaké zákazníky v případě nouze upřednosťnovat.
Další výtkou je, že rozpočet se potýká s prohlubujícím schodkem a proto by se zbytečně neměly vyhazovat miliardy navíc, obzvláště, když v Evropě těžko hledáme precedens z poslední doby v podobě zestátnění zásobníků některou z členských zemí Unie.
RWE Gas Storage CZ je alespoň vcelku vydělávající firma. Za rok 2022 vykázala tržby 1,68 miliardy korun a čistý zisk 363 milionů korun, navíc je bez dluhů. Otazníky však vzbuzuje plánovaný nákup provozovatele přepravní soustavy Net4Gas a provozovatele distribuční soustavy Gasnet.
Zejména Net4Gas se nyní kvůli přerušení toku plynu z Ruska na západ propadá do dluhů, které už převýšily třiatřicet miliard korun. „I za korunu drahé,“ zní jednohlasně od energetických odborníků.
Vlastnit plynovody ale bude mít pro následující dvě dekády strategický význam. Důležité totiž bylo doplnění Josefa Síkely: „Plyn bude minimálně do roku 2045 klíčovou surovinou pro rozvoj české energetiky a je výhodné mít přímý a okamžitý vliv státu na strategickou infrastrukturu,“ konstatoval ministr.
Přiznal tím a zároveň připomněl jednu pravdu – Česko bude na plynu závislé daleko déle, než si možná původně představovalo. A to nejen v průmyslu, ale i v energetice nebo teplárenství.
Může za to hlavně odklon od uhlí. Česko v posledních dvou dekádách odstavilo uhelné bloky jako Tušimice I, Prunéřov I nebo Mělník III se souhrnným výkonem přesahující dva tisíce megawatů, tedy jako by odstavil celý Temelín.
A dekarbonizace české energetiky má v souladu s evropskou politikou pokračovat. Například největší výrobce elektřiny v zemi ČEZ proklamuje, že uhelné elektrárny vypne do roku 2033.
Na uhlí je ale naše energetika stále závislá z více než třiceti procent a tento poměr budeme muset, pokud chceme energetickou soběstačnost, nahradit jinými zdroji. ČEPS už v úvodu roku v analýze varoval, že Česko bude muset do sedmi let vystavit tři nové paroplynové zdroje, jinak zůstaneme závislí na dovozu elektřiny z okolních států.
Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny v Česku v prvním pololetí 2023 | Zdroj: Energy-Charts
V obnovitelných zdrojích jsme na evropském chvostu a jejich potenciál je v rámci českého energetického mixu kolem dvaceti procent. Výstavba jedné jaderné elektrárny, na kterou nyní běží tendr v podobě dostavby Dukovan 2, také příliš nevyřeší – to je hudba roku 2036.
Z tohoto pohledu je jasné, že pokud bychom chtěli vytvořit nové zdroje, tedy postavit nové elektrárny, jedinou variantou by byly nové paroplynové. Pro jejich výstavbu se dají využít provozy odstavených uhelných elektráren.
Konkrétním příkladem může být nyní odstavený hnědouhelný blok v mělnické elektrárně, který ČEZ předělává na paroplyn. Výstavba navíc oproti jaderným elektrárnám zabere zlomek času.
Plyn nám navíc může pomoci v teplárenství, které také čeká odstup od uhlí. Navíc mnoho současných uhelných elektráren slouží i jako zdroj vytápění pro aglomerace.
Z tohoto pohledu se jeví jako logické, že stát by měl mít nad plynárenstvím jakožto strategickým aktivem stoprocentní kontrolu. „Krok vlády byl naprosto správný, ale musí jít o dočasné řesení,“ komentuje rozhodnutí energetický konzultant Vratislav Ludvík.
Ten by nejraději viděl, aby v Česku pro plyn vzniklo něco po způsobu ČEPS, který je provozovatelem elektrické přenosové soustavy a ručí za její spolehlivý chod. Přes něj stát ostatně zásobníky kupoval.
V kuloárech se navíc začala zejména během vrcholu energetické krize probírat otázka ohledně vytvoření centrálního nákupčího plynu. Tento krok může být do budoucna stále ve hře, a kdyby ho stát opravdu zřídil, v kombinaci se zásobníky a plynovody by ovládl celé plynárenství.
„Je však nezbytné, aby elektroenergetika a plynárenství zůstaly cílově oddělené – jsou ve vzájemné konkurenční pozici, a ÚHOS by z toho měl problém,“ upozorňuje Ludvík.
Další karty v této energetické hře už brzy odhalí opět Ministerstvo průmyslu a obchodu. To stále pracuje na nové státní energetické koncepci, kterou chce představit do konce roku.
Její podoba ukáže, do jaké míry bude stát v příštích více než dvaceti letech v energetice upřednostňovat jádro, a do jaké bude potřebovat plyn. Vše ovšem míří k tomu, že bude v Česku hrát ne přechodnou, ale spíše trvalou roli.
