Česká republika stojí před otázkou, jak a kdy opustí uhlí – stabilní významnou složku české energetiky i teplárenství. A odpověď na ni už letos dají v rámci chystané aktualizované Státní energetické koncepce politici.

Z kusých informací zatím víme, že prim v české energetice bude hrát jádro doplněné o obnovitelné zdroje. Uhlí má postupně skončit do roku 2033, byznysmeni i experti se ale shodují v tom, že rok, kdy Česko opustí uhlí, ve finále nebude načrtnut z per politiků, nýbrž z ekonomické reálie. 

„Rok konce uhlí v Česku se bude lišit od představ politiků. Ale nechci mluvit o datech. Jen chci říct, že když má něco skončit, tak k tomu musíme mít náhradu,“ uvedl v jarním rozhovoru pro Forbes.cz obchodník s uhlím a majitel Carbon Union Petr Paukner.

Realita je ovšem taková, že České republice ujíždí v energetické soběstačnosti vlak. Česko by se dle zprávy ČEPS mělo od roku 2030 stát dovozcem elektřiny, což znamená, že část naší roční spotřeby bude vyrobena v okolních státech. A nic na tom nezmění ani posouvání data konce uhlí v české energetice. Nejsou totiž zdroje, které by zde elektřinu vyráběly v dostatečném množství. A nová uhelná už tu nevznikne, jednoduše se nevyplatí.

Zatímco šéf ČEZ Daniel Beneš už před šesti lety hovořil o nerentabilnosti výstavby nových uhelek, dnes už spolu s dalšími otevřeně hovoří o tom, že od roku 2026 bude prodělečná i samotná výroba elektřiny z uhlí.

„Uhelné zdroje u nás vyrábějí skoro půlku elektřiny, ale za tři roky přestanou ekonomicky vycházet. To znamená, že je asi už nebude nikdo provozovat,“ uvedl na konci května na Ekonomickém fóru majitel skupiny Sev.En Pavel Tykač.

ČEZ dokonce varoval, že „pokud by se výroba opravdu stala nerentabilní, musel by elektrárny s povinností řádného hospodáře uzavřít“. Narážel tak na fakt, že je z třiceti procent vlastněný minoritními akcionáři, ke kterým má zodpovědnost.

40 %

podíl výrob elektřiny v Česku z uhelných zdrojů

Cena ročního kontraktu elektřiny se dnes na burze v Lipsku pohybuje kolem 150 eur za megawatthodinu. Emisní povolenka je pro uhelné elektrárny nejvyšší nákladovou položkou, která aktuálně tvoří 95 eur. Zbylých 55 eur musí pokrýt jednak náklady elektrárny a navíc ideálně vytvořit zisk na její údržbu a modernizaci.

Zatím se to daří, ovšem zejména kvůli rozvoji obnovitelných zdrojů v Německu nám při slunečných a větrných dnech přitéká do Česka hodně levné elektřiny a její krátkodobé ceny se právě v těchto dnech dostávají i do záporu, což je čím dál častější jev. Uhelné elektrárny jsou v tu chvíli vypnuté a provoz obnoví až tehdy, když se ceny vyšplhají zpět na pro ně výdělečné úrovně. 

Podle odborníků ale i tak nehrozí, že by výroba elektřiny z uhlí skončila už za tři roky. Důvod je jednoduchý – Česko zaspalo ve výstavbě nových zdrojů, jak obnovitelných, plynových, tak i jaderných a vypnutí uhelných elektráren zajišťující nám více než třetinu tuzemské produkce elektřiny nemáme čím nahradit.

Nepomůže ani rozvoj větrné a solární energie, které v Česku nepokryjí ani letní, natož zimní období. Češi dnes vzhlížejí zejména k tendru na dostavbu jaderných bloků v Dukovanech, který je ale na samém počátku a bloky by měly začít dodávat první elektřinu do sítě v roce 2036. Ale to jen v případě, že vše půjde podle plánu.

„Osobně bych zpomalil trend uzavírání uhelných zdrojů. Protože i když se tu hovoří například i o malých modulárních reaktorech, ani jeden z nich jsem ještě neviděl,“ uvedl k tomu Petr Paukner.

Zpomalování trendu uzavírání uhelných elektráren přišlo s energetickou krizí, která způsobila, že uhlí zažilo svou renesanci.

O tom, že se s uhlím už dnes počítá za horizontem dřívějších představ, svědčí i fakt, že energetické skupiny v Česku opět otevírají své dříve zavřené doly.

Část dobývacích prostor v příštím roce znovuotevře Sokolovská uhelná s tím, že její celkové zásoby při současné úrovni těžby vystačí až za rok 2040, Severočeské doly spadající pod ČEZ pak na jaře získaly povolení těžby na dolu Bílina do roku 2035.

Vydání Forbesu Popstar

Z toho je patrné, že elektrárenské skupiny počítají s výrobou z uhlí i v letech, kdy se to nevyplatí. A svými vyjádřeními o blížící se nerentabilnosti uhelných zdrojů nás a politiky připravují na tvrdou realitu – aby v Česku výroba elektřiny mohla běžet i po roce 2026, stát a tím pádem i spotřebitel si bude muset brzy vybrat jednu ze dvou pro něj nákladných možností. 

Buď pod stoprocentní kontrolu získá klíčové elektrárny, tedy je odkoupí a bude sám provozovat, nebo bude muset dotovat výrobu elektřiny soukromým zdrojům. V souhrnném součtu se bavíme o řádu stovek miliard korun, což v době snahy o nápravu extrémních schodků nebude nejvhodnější načasování.

Češi si proto musí zvykat na fakt, že ztratili výhodu levné elektřiny z levného uhlí a navíc, že zřejmě ztratí energetickou soběstačnost. Jedinou možnou záchranou se pro nás mohou alespoň přechodně stát plynové elektrárny, které nejsou tolik zatíženy emisními povolenkami.

Podle ČEPS jsou potřeba tři takové elektrárny do konce této dekády. Čas ale utíká a jejich výstavbu zatím nikdo ani neplánuje.

Pokud tedy někdo z politiků brzy nezavelí k takové výstavbě, uhlí tu s námi bude na rozdíl od proklamací politiků i ve čtvrté dekádě nového tisíciletí.