První aranže tvořil v dětství ze zeleninové oblohy na talíři, jak vázat kytice dostával do rukou u babičky na zahradě a techniku světové úrovně se začal učit kopírováním nápadů z designérských časopisů.
Na otázku, jestli si připadá jako génius, skromně odpovídá, že ne. A uvěřitelně se přitom stydí. Přemysl Hytych je přitom florista světové úrovně, ve dvaadvaceti letech se účastnil prvních mezinárodních floristických soutěží, které ho obratem vystřelily na špici květinového designérství a prosperující asijský trh.
Pátý nejlepší světový florista pochází z malé vesnice Měnín nedaleko Brna a floristiku nikdy nestudoval. Podle svých slov tak nemusel kopírovat jiné a razil si svou cestu od začátku sám. Bez toho, aby zabředl do stereotypů, které v oboru převládají.
Jeho touha tvořit a láska k přírodním materiálům dávají vzniknout fantaskním a doslova fantastickým uměleckým dílům. Jeho nejoblíbenější květina je orchidej Phalaenopsis. Ve své tvorbě se ale nebrání ani umělým materiálům.
Momentálně jste v Rakousku a balíte na cestu do Indie. Je některá z těchto cest pracovní?
Cesta do Indie měla být pracovní, ale nakonec nebude a jsem za to rád, aspoň si odpočinu. V Rakousku jsem pracovně i vztahově. Jsem přelévatec. Nechci tím říct, že bych nikde nevydržel dlouho, ale rád měním prostředí, státy a polohy.
Jsem sice vázaný na Česko, jsem na domovinu hrdý, rád mluvím o naší kultuře a o tom, odkud jsem, ale potřebuji být i jinde, abych cítil něco nového a duševně odpočíval.
Je pro vás cestování důležité kvůli inspiraci?
Velmi. Jako malý jsem si prohlížel obrázkovou knížku Honzíkových cest za dobrodružstvím a jeho první cesta byla Indie, stejně jako ta moje. Obecně mě to táhlo do asijských zemí, jejich kultura je pro mě inspirativní a právě tam se mi nejvíc rozjela kariéra.
Tím že nejsem čistý florista ve smyslu květináře, ale svou tvorbou zasahuji i do módy a interiérového designu, beru inspiraci odevšud. Inspiruje mě například lokální jídlo, které je vždycky nositelem osobitého ducha země.
Na jednom z vašich děl je Asijec oblečený do kabátu z lišejníku, na ramenou má velkého hada a v pozadí červený bambus a soustředný kruh z květů. Tam je inspirace Asií zřejmá. Jak jste nad tímto modelem přemýšlel?
Inspirace ke mně přichází a vstupuje do mě sama. Stačí jen malý impulz, například když jdu po ulici a vidím něco ve vitríně nebo zahlédnu, jak padá světlo. V tu chvíli dostanu vizi, vidím obraz, který ve mně zůstane a já na něm v hlavě dál pracuji. Vůbec to není tak, že bych si sedl ke stolu s určitým zadáním, začal něco vymýšlet a kreslit. Vše mám v hlavě a pak to jen realizuji.
Dílo Strážce země je součástí tryptychu a vznikalo Hytychovi pod rukama ve Vietnamu. | Foto Tran Hoang Vu
Kam chodíte na své nápady? Teď jsme se bavili o kabátku z lišejníku, jeden z vašich posledních projektů byly adventní donuty a tím ani zdaleka nekončí plejáda vašich netradičních tvarů a podob.
Když jsem žil ve Spojených státech, ujížděl jsem na donutech. Jedl jsem je prakticky pořád, k snídani, k obědu, k večeři. Inspirace ale pravděpodobně přišla, když jsem pak šel kolem výlohy s donuty a uvědomil jsem si, že nám jsou svým způsobem podobné. Stejně jako se ony ve výloze snažily tvářit krásně a zaujmout zákazníka, tak se my lidé snažíme zaujmout sami sebe navzájem.
Myslím, že jsem extrémně citlivý člověk a natahuji do sebe různá prostředí, různé přírodní tvary a materiály a duchovní směry. Někdy vize přijde až po několika měsících nebo letech. Představuji si, že mám v sobě šuplíky, do kterých si ukládám vjemy. Ty spolu komunikují a pak z toho prostě něco vyjde. Jsem nevyčerpatelná studnice nápadů, protože inspirace je všude kolem mě.
Foto Tran Hoang Vu
Kariéru jste nastartoval ve Vietnamu. Kde to ale všechno začalo a kdy jste se začal floristice a designu naplno věnovat?
Já myslím, že to mám od narození, protože ještě předtím, než jsem udělal první vánoční aranžmá pro mámu, začal jsem aranžovat zeleninové oblohy na talíři. Myslím, že právě tahle aranžmá mě přivedla k floristice a tomu, že budu používat rostlinný materiál.
Už v devíti letech jsem si byl jistý, co budu dělat, tak jsem začal pátrat po nějaké zahradnické škole, kde bych mohl s rostlinným materiálem pracovat.
Našel jsem školu v Brně-Bohunicích a pak jsem nastoupil na obor zahradnické inženýrství na Mendelově univerzitě, která mě posunula k floristice. Školy mi ale víc než nějaké znalosti daly možnost účastnit se výstav a soutěží, například Europa Cupu, což je šampionát mezi evropskými květináři a floristy.
Europa Cup je jeden z vašich důležitých kariérních mezníků. Jaké další byste zmínil?
Europa Cup byl určitě důležitý, byl jsem první český soutěžící v historii a byl jsem strašně mladý, bylo mi asi dvaadvacet let. Ostatní soutěžící přitom byli lidé kolem padesáti.
Tahle soutěž mi dala evropská křídla, uvědomil jsem si tam, že to, co dělám, dělám dobře. Od začátku jsem totiž měl na soutěžích obrovské problémy s tím, co jsem dělal. Ostatní floristé mě neakceptovali a já jsem přitom tak moc chtěl být florista. Nakonec jsem ale rád, že mě mezi sebe nevzali, protože jsem díky tomu načerpal a natáhl mnohem víc vjemů, které používám v práci dodneška.
Po Europa Cupu jsem vyhrál během jednoho roku dvě nebo tři největší zahraniční soutěže, které mě odpálily na světová pódia v Asii i jinde.
Platí stále informace z roku 2022, že jste pátým nejlepším floristou na světě? Nebo jste se někam posunul či propadl?
Myslím, že se nepropadám, spíš si držím standard nebo se posouvám, protože hodně cestuji a dokážu pak věci vidět jinak. Jsem nestálý v ideálech, nedokážu opakovat svou práci a snažím se stále vytvářet něco smysluplného, co lidi vede do jiných světů.
V dnešní době je důležité lidem ukazovat krásu, protože jsme zahlceni konzumním světem a řádem, který nastolují Instagram a další sociální platformy. Krása přitom není ve věcech, kterých se vyrábějí miliony, je úplně v něčem jiném a já bych chtěl lidi přivést k tomu, aby viděli za roh a ne jen napřímo.
V čem je podle vás krása?
V duši. To, co vám přijde krásné, musí vyvolávat pocity a ty jsou v duši. Stejně tak musí mít svou duši i dílo. Byl bych rád, kdyby díky mým fotkám měli lidé potřebu smát se, brečet nebo se zamyslet.
Je důležité, aby práce vytvořila vlastní pocit nebo obraz. Občas dávám k fotkám příběh, ale někdy ji nechám bez popisu a nechám lidi, aby si vytvořili vlastní příběh, aby si pojmenovali to, co v tom vidí.
Tím ale apelujete na fantazii diváků, což musí být hodně nevděčné.
To máte pravdu, nejsem ale mainstreamový člověk, k čemuž patří i určité pochybnosti o tom, jestli dělám věci dobře, když je nedělám jako ostatní. Pak si ale připomenu, že pochybnosti jsou správné, táhnou lidi dál a vedou nás k zamyšlení nad tím, co je správné, a to nás posouvá.
Je náročné se ve vašem oboru udržet ve smyslu konkurence a nepřátelství?
Špičková floristika, móda i design jsou o ostrých loktech. Já je ale nemám, takže jsem spíš v pozadí. Odmalička jsem zastáncem toho, že pokud chce člověk něco dělat výborně, musí za něho mluvit hlavně práce. K tomu, aby se člověk posouval, nestačí mít superdobrou prezentaci, krásnou tvář nebo vlivné přátele.
Foto Swarup Dutta
Zní to velmi čistě, až naivně. S tímhle přístupem to musíte mít ve svém oboru náročné.
Mám. Většinou jsem člověk, kterého přizvou do projektu jako pilotní osobu. Často přijdu na začátku projektu, otestujeme, jestli bude nápad fungovat, rozjedu to, nějak lidem pomůžu a pak odcházím třeba i bez podílu.
Co ve vašem případě považujete za úspěch?
Mě nejvíc uspokojuje ocenění obyčejnými lidmi, když nijak nezasahují do světa designu, dokážou fotku popsat a říct, že je to super. To, že moje díla dokážou oslovit, je pro mě největší odměna a podle mě by měla být pro každého umělce.
Foto Břetislav Podolník
My se celou dobu bavíme jenom o vás a o vaší práci, ale za vámi musejí stát celé týmy lidí. Jak to všechno funguje?
Já vytvářím vizi a technický návrh po stránce materiálů, konstrukce, co kde svařit, jak ohnout a jak co udělat. Táta se mnou odmalička svařoval a vyráběl různé konstrukce, takže tohle umím. Spousta přátel mi ale pomáhá s lepením, omotáváním a dalšími detailními pracemi. Občas se ale stane, že nikdo nemá čas a pak jsem na všechno sám a dělám to od nuly po výsledek.
Jak vnímáte pomíjivost přírodních materiálů, obzvlášť řezaných květin? Není vám líto, že to, co vytvoříte, relativně rychle zanikne?
Je to důvod, proč nechávám svoje věci fotit. Někdy ale věc na místě focení nechám a vrátím se k ní za dva měsíce, abych zachytil ten proces pomíjivosti, ten čerstvý stav a pak to, co umřelo nebo to, co bylo poškozeno divokými zvířaty či bezdomovci. Rád totiž vyhledávám na focení neobvyklá místa, například staré továrny.
Máte rád tu fázi rozkladu a odcházení díla?
Ano, baví mě, protože to souvisí i s naším životem. Člověk se také narodí, je krásný a svěží a pak postupně stárne. U rostlin tohle můžete sledovat v mnohem kratším čase.
Opět narážíme na to, že nejste jen florista. Jak balancujete tři obory, kterým se věnujete a které jste právě vyjmenoval?
Odmalička jsem vyrůstal v tom, že chci být florista, pak jsem ale vstoupil do interiéru, který potřeboval doladit a lidé se mě začali ptát, co bych udělal s nábytkem, obrazy, dekoracemi, tak jsem se tomu začal věnovat víc.
Móda do mého života vstoupila, protože má blízko k floristice. Spousta designérů se inspiruje rostlinným materiálem, liniemi, barvami. Já jsem chtěl být i návrhářem, tak jsem do toho skočil. Pokud je člověk kreativní a umí tak přemýšlet, je jedno, jakým směrem se zacílí.
Kdo jsou vaši klienti?
Asi devadesát procent mojí práce je pro asijské a zahraniční klienty, pro které tvořím obrovské objekty například k příležitosti otevření nového obchodního centra nebo stadionu nebo chtějí vytvořit speciální objekty na výstavy.
Takovým klientům nestačí obyčejná věc, chtějí výsledek propojit s uměním. Dalším typem klientů jsou takoví, kteří chtějí pro svou partnerku florální objekt, šaty nebo doplněk na hlavu. Specifickými klienty jsou květináři, kteří mi píšou, že by chtěli darovat manželce můj workshop.
Je vůbec nějaká šance vás zastihnout v Česku?
Asi po devíti letech budu mít 17. března 2024 přehlídku v Česku. Detaily najdete včas na mých sociálních sítích.
