Zájem o dlouhověkost i regenerativní medicínu rychle roste. „Oslovují nás podnikatelé, že by rádi vybudovali laboratoře na kultivaci lidských buněk,“ říká v rozhovoru pro Forbes Michal Zahradníček, spoluzakladatel a většinový vlastník biotechnologické společnosti Primecell s tím, že se na firmu obracejí ti nejbohatší.
„Nyní monetizujeme to, co jsme se začali učit před patnácti lety,“ podotýká Zahradníček a věří, že náskok před konkurencí může pomoci. Firma Primecell pokrývá celou oblast regenerativní medicíny. Má tkáňovou banku, tkáně odebírá, zpracovává, ale zvládá i zásahy do buněk a genů. Zahradníček věří, že Primecell časem pomůže při prodlužování lidského života.
Sám začínal v IT byznysu. V devadesátých letech jeho firma nakupovala čipy a paměti na Tchaj-wanu a ve Spojených státech a vozila je do Česka. Mezi jeho zákazníky patřili Petr Kellner nebo Pavel Tykač. Jako první do Česka dovážel čipy společnosti Nvidia.
Stovky milionů korun z prodeje IT firem vložil do biotechnologií. „Byl jsem součástí týmu, který připravoval reformu zdravotnictví na Slovensku,“ popisuje. Navíc se svou firmou Webcom dodával software do nemocnic. I proto se od technologií obrátil k medicíně a v roce 2007 se společníkem Ivo Kristenem založil společnost Primecell. Dnes odhadovaná tržní hodnota nehmotných aktiv skupiny, hlavně patentů, činí minimálně 12 miliard korun.
Před časem podnikatel navíc rozjel fond Life BioCeed, který chce vědecké nápady ležící v šuplících dostat do praxe. Se společníky poskytl půl miliardy korun na podporu medicínských a biotechnologických projektů. Zatím podpoří třeba nový způsob diagnostiky rakoviny z krve.
Dá se na biotechnologiích v Česku vydělat?
Vydělat se dá téměř na všem. Záleží na úhlu pohledu. V investičním horizontu patnácti let se na biotechnologiích vydělat dá. V průběhu pěti let se to většinou nestihne. Takže s firmou Primecell máme vítr v plachtách vlastně až teď. Pomáhá nám i obrovský zájem o kvalitní a dlouhý život a zbrzdění stárnutí. Ukazuje se totiž, že život nelze prodloužit a zkvalitnit bez regenerativní medicíny, bez zásahu na úrovni buněk a genů. A to je obor, kterému se věnujeme dvacet let.
Takže je po regenerativní medicíně větší poptávka?
Zájem po celém světě je gigantický. Vidíme to i v médiích, kde se často zmiňuje longevity či anti-aging. To, co jsme se přes patnáct let s firmou Primecell učili, a na co jsme vsadili, nyní monetizujeme. Obracejí se na nás podnikatelé a chtějí s námi budovat laboratoře na kultivaci lidských buněk. Vědí totiž, že mohou napomoci tomu, aby lidské tělo stárlo pomaleji.
O jaké podnikatele jde?
Oslovila nás řada miliardářů.
Miliardáři za vámi chodí a žádají pro sebe omlazovací kúry?
Ano, i miliardáři chtějí žít déle ve vyšší kvalitě, ale jmenovat nemohu. A ještě na tom chtějí vydělat. Ostatně řada miliardářů v Americe a v Asii už si postavila své vlastní laboratoře zaměřené na prodlužování života. Patří mezi ně třeba Elon Musk nebo Peter Thiel a další.
Není to sice fér, ale bohatí lidé prostě hledají způsoby, jak žít déle a lépe. My však tuto myšlenku a koncept nesdílíme. Vyvíjíme technologie v regenerativní medicíně primárně pro široké využití, ne jen pro vyvolené.
Myslím, že ani Johnson, ani krevní plazma není úplně dobrý příklad hodný následování.
Požadují čeští miliardáři třeba infuze krevní plazmy, jaké používá pro omlazování americký podnikatel Bryan Johnson? Nebo je zajímají jiné postupy?
Myslím, že ani Johnson, ani krevní plazma není úplně dobrý příklad hodný následování. My děláme pouze věci, které stojí na vědeckém základě.
Výzkumem pokrýváme celou oblast regenerativní medicíny. Provozujeme největší tkáňovou banku v Evropě, víme, jak tkáně a buňky odebrat, zpracovat a připravit na případnou aplikaci u příjemce, u kterých nemocí fungují, a kde naopak ne.
Máme za sebou i řadu klinických studií. S Fakultní nemocnicí u svaté Anny v Brně jsme prováděli výzkum využití mezenchymálních kmenových buněk, které mají široké regenerativní schopnosti při léčbě mnoha závažných onemocnění. Naučili jsme se vyrobit exosomy, které se využívají pro „komunikaci“ mezi buňkami a při obnově tkání. Zvládneme vytvořit NT buňky imunitního systému. Dovedeme tkáně a buňky skladovat a dávkovat.
Navíc jsme pravděpodobně jediní v Evropě, kdo ovládá celý řetězec regenerativní medicíny. A i proto mé kolegy zvou přednášet na konference o dlouhověkosti, třeba minulý měsíc na top konferenci na toto téma do Rijádu v Saúdské Arábii.
Jak tedy podle vás vypadá cesta k prodloužení života?
Všichni víme, že nezbytnou podmínkou je životní styl, tedy co a jak jíme, jak sportujeme, spíme, jaké máme mezilidské vztahy a jak eliminujeme stres.
S přibývajícím věkem člověk obvykle častěji trpí chronickými onemocněními srdce a cév, neurologickými chorobami jako Alzheimer, cukrovkou nebo třeba rakovinou. To jsou vlastně zásadní symptomy stárnutí. A je potřeba ideálně docílit toho, aby se vůbec neobjevily.
Měli bychom se snažit odstranit příčiny zmiňovaných onemocnění, nikoli řešit symptomy. Příčiny lze většinou najít na úrovni imunity a metabolismu. To je i důvod, proč Primecell investoval třeba do společnosti Neurona Lab, která vytvořila AI pro rychlejší a přesnější diagnostiku Alzheimerovy choroby. A proč aktuálně zakládá Advanced Institute of Diagnostics, který má vylepšit stávající diagnostické metody.
Čemu konkrétně se v Primecellu věnujete?
Zaměřujeme se hlavně na regenerativní medicínu a buněčné manipulace. Zajímá nás veškerý aplikovaný výzkum, který se týká lidských buněk. Zaměstnáváme asi 120 lidí. Ti vedle vlastních výzkumů „upravují“ nápady jiných vědců do stavu, kdy je možné zahájit výrobu a spustit klinické hodnocení. Ladíme detaily výrobního postupu, což je vždy strašné umění a alchymie. O úspěchu, či neúspěchu, často rozhodují naprosté drobnosti.
O jaké nápady vědců jde?
Třeba zmiňovaný výzkum Fakultní nemocnice u svaté Anny. S profesorem Romanem Hájkem a jeho týmem z Ostravské univerzity jsme se zase dlouho věnovali univerzální buněčné terapii pro rakoviny krve, kdy se pacientům aplikují upravené buňky imunitního systému. Michal Šimíček ze zmíněného týmu za svou práci získal cenu Neuron.
S Biotechnologickým ústavem Akademie věd ČR jsme zase spolupracovali na vývoji metody pro odhalování porušených spermií. Cílem bylo vybrat ty zdravé, využitelné pro umělé oplodnění. Odhadovali jsme ale, že vyvinout diagnostickou sadu a získat potřebnou certifikaci by zabralo osm až deset let. Na projekty se díváme i z hlediska ekonomické návratnosti, proto jsme se v tomto případě rozhodli pro prodej jinému investorovi a nepokračovali jsme ve financování.
S IKEM jsme se podíleli na vytvoření cév malého průměru osazených buňkami. Náš vlastní tým nyní vyvíjí nervy, které by se daly využít jako náhrada u pacientů s poškozením.
Vyděláváte i na léčivých náplastech…
Vyvinuli jsme náplasti na hojení diabetických chronických ran. Licenci jsme prodali několika společnostem, jednou z nich byla Zentiva. Celková hodnota prodaných licencí činila dvě a půl miliardy korun. Náplast na bázi amniové membrány, tedy placentárního obalu, se prodává v několika zemích.
Ve výzkumu léčby chronických ran dál pokračujeme. Cílem je náplast upravit tak, aby byla využitelná i v domácí léčbě, nikoli jen ve specializovaných centrech, protože to umožní vyléčit více pacientů, odlehčit lékařům, to vše za méně peněz.
Amniovou membránu využíváme i v injekcích pro léčbu osteartrozy. Odhadujeme, že tento postup může o tři až pět let odsunout kompletní výměnu kloubu postiženého artrózou. Zlepšuje jeho hybnost a zmírňuje bolest. Nyní připravujeme klinickou studii.
Vedle regenerativní medicíny se Primecell věnuje také uchovávání lidských tkání. K čemu slouží?
Využívají se při léčbě obrovské škály onemocnění, úrazů a poranění. Naše Národní centrum tkání a buněk je největším zpracovatelem lidských tkání v Evropě. K výrobě využíváme různé typy tkání živých i zemřelých dárců, které zpracováváme přímo na míru konkrétním pacientům.
Jak?
Například placenta slouží k opravám poškozené oční rohovky. Z kostí se připravují výplně poškozených čelistí ve stomatologii. Kostní náhrady slouží onkologickým pacientům. Velmi poptávanou položkou jsou pak šlachy a menisky pro sportovce.
V květnu jste prodali Národní centrum pupečníkové krve. Proč?
Strategicky nezapadalo do toho, co Primecell chce dělat za deset let. Banka pupečníkové krve uchovává buněčný materiál dárců pro jejich vlastní budoucí potřebu. My se spíše zaměřujeme na zpracování buněk, kdy je materiál dárce po úpravě využit u jiných pacientů. Je to cesta k řešení příčin těch nejrozšířenějších chronických onemocnění a současně k delšímu životu ve vyšší kvalitě.
Navíc šlo o výhodný obchod v hodnotě řádově stovek milionů korun. Prodali jsme klíčový patent a centrum německé biotechnologické společnosti Vita 34, která je světovou jedničkou v oboru. A je hodně daleko ve využití právě pupečníkové krve a tkáně pupečníku.
Menšinový podíl ve firmě Primecell před časem koupila skupina Penta. Jak to ovlivňuje váš byznys?
Partnerství s Pentou nám otevřelo cestu ke špičkovým lékařům z jejích nemocnic a klinik. Můžeme s nimi konzultovat nově vyvíjené postupy nebo přípravky, otevřeně se jich ptát na názor. Když se novinka dostane na trh, můžeme případně pro distribuci využít síť lékáren Dr. Max, které také patří Pentě. Klinická pracoviště Penty doplňují vhodně celý ekosystém Primecellu.
Z IT do medicíny
Kolik peněz stál rozjezd biotechnologického byznysu?
Do Primecellu jsem za celou dobu vložil více než jednu a půl miliardy korun. Na vybudování inkubátoru 4Medi jsme navíc získali z evropských peněz dotaci ve výši zhruba 330 milionů korun.
Zmíněné jednu a půl miliardy korun jste vydělal v IT byznysu?
Ano. V roce 2008 jsme prodali IT distributora BGS Levi s obratem třináct miliard korun. Později naši softwarovou společnost Webcom, poskytující informační systémy, koupila Konica Minolta. A nedávno tuto transakci dokonce označila za svou nejlepší akvizici v Evropě.
Jak jste se vůbec dostal k podnikání v IT?
Počátky spadají do devadesátých let, kdy u zrodu stála parta nadšenců, která měla v Přerově ve sklepě plata čipů a mikroprocesorů a prodávala je dál. Jezdili za námi ti, kdo kompletovali počítače nebo kopírky. Firmu založil Ivo Kristen, kterého jsem poznal, když jsem pracoval jako finanční ředitel nadnárodní korporace a on nám tehdy prodával počítače.
Náš byznys postupně rostl. Nakonec k nám jezdili nakupovat skoro všichni, kdo potřebovali čipy a procesory, včetně firem pánů Tykače a Kellnera. Nikdo jiný kromě Levi neuměl do Česka čipy pořádně dovézt, byl to velmi rizikový byznys.
V čem jste byli lepší než konkurence?
Přidaná hodnota firmy BGS Levi spočívala v tom, že jsme uměli nakupovat procesory a čipy, což je vlastně spotový byznys. Platilo to především na burzách na Tchaj-wanu a v Americe, kde se stejně jako s akciemi obchodovalo s čipy. Procesor nebo čip určitých parametrů se prodával vlastně v aukcích.
Úspěch spočíval v tom dobře nakoupit, během 24 hodin dostat zboží do Česka a rychle prodat. A současně bylo potřeba si ohlídat, že vám v cizině nezabalili jiný, třeba méně výkonný čip. Přišel pak balík za tři miliony korun a vy jste zboží, které nikdo nechtěl, museli prodat pod pořizovací cenou.
My jsme měli své lidi přímo na Tchaj-wanu a v Americe, takže tohle se nám nestávalo. Ostatní to většinou dělali na dálku, a proto jim to nefungovalo.
Ještě v něčem jste vynikali?
Z dnešního pohledu je také zajímavé, že jsme před dvaceti lety jako první uvedli na český trh čipsety od Nvidie. Tehdy trhu dominovaly čipy od Intelu a AMD, Nvidia vyráběla první grafické čipsety. Měli jsme v Levi experty, kteří byli přesvědčeni už tehdy, že jednou bude vše ve formě obrázků, tak jsme Nvidii zkusili.
Byl o ni zájem?
Zpočátku grafické čipsety nikdo moc nechtěl, ale nálada se brzy změnila. Nakonec jsme trh přesvědčili a začali ve velkém prodávat Nvidie, což způsobilo velkou nevoli Intelu a AMD.
Proč jste se vlastně rozhodli firmu BGS Levi prodat?
Levi fungoval na B2B trhu v principu jako velkoobchod. Obchodní model se s internetem začal měnit, cítili jsme, že firma potřebuje zásadní investice, aby zůstala konkurenceschopná a z velkoobchodu se mohla proměnit v maloobchodního prodejce.
Dobrým příkladem je třeba Alza, která byla v začátcích naším zákazníkem. Vždy někdo od Aleše Zavorala přijel, koupil deset notebooků, odvezl je do Prahy. A další týden kupoval třeba dalších deset. Tehdy se mi zdálo nesmyslné vystavovat notebooky někde v showroomu. Ale fungovalo to, byl to dobrý model, a začátek proměny celého trhu. Ale transformace naší firmy do obdobné podoby by byla nákladná, asi i velmi riziková, a my jsme byli trochu unavení, tak jsme se rozhodli raději pro prodej.
Na začátku byly naše tři startupy. Webcom totiž vlastně vznikl fúzí z našich tří firem. Ty se zrodily někdy v polovině devadesátých let, kdy se v ostravské Stodolní ulici potkala parta internetových geeků. Šlo převážně o Ostraváky, kteří vystudovali Matfyz a chtěli dělat internet. A já s Ivo Kristenem jsme jim poskytli kapitál a stali jsme se majoritními akcionáři.
Líbila se nám jejich strategie a změření na vývoj webových aplikací a e-shopů, což byla naprostá novinka. Později jsme přišli na trh s webshopem distribuovaným na CD, protože ještě neexistoval žádný AppStore ani Google play. Probíhalo to tak, že jste vzal CD disk, nainstaloval ho do počítače a měl jste firemní e-shop. Společnosti jako Mountfield a další maloobchodníci to začali využívat. Naším největším zákazníkem byly brazilské telekomunikace.
Firma se pak postupně změnila v dodavatele softwaru a podnikových informačních systémů pro střední segment. Významnými klienty byly i fakultní nemocnice, pro které jsme vyvinuli specifické řešení pro řízení zdravotnického zařízení. A tam možná začala má úvaha na téma biomedicína a biotechnologie.
Ve čtyřiceti letech jsem byl ve finanční situaci, že bych už nemusel do konce života nic dělat. Zdálo se mi ale, že je brzo na to, abych odpočíval a hrál golf.
Proč jste vlastně opustil IT a vrhl se na biotechnologie?
Musím přiznat, že informační technologie mě po té době úplně nenaplňovaly. Po roce 2000 šlo vlastně o docela nudnou oblast, které dominovali dinosauři jako IBM, Microsoft a bylo těžké se vedle nich prosadit. Ve čtyřiceti letech jsem byl ve finanční situaci, že bych už nemusel do konce života nic dělat. Zdálo se mi ale, že je brzo na to, abych odpočíval a hrál golf.
Chtěl jsem proto zkusit jiný obor a věnovat se podnikání, které bude mít celospolečenský dopad a klíčovou roli v něm budou hrát inovace. Honění se za tím, zda budu prodávat určité zboží s marží tři, pět nebo deset procent, mě nebavilo. Přišlo mi to jako promarněný čas.
Pak jsem byl součástí týmu, který dělal reformu zdravotnictví na Slovensku, a pracoval jsem pro slovenského ministra financí Ivana Mikloše. Ten se vyznačoval progresivním přístupem k inovacím. Zároveň nás při dodávkách softwaru do nemocnic oslovovali, zdali bychom jim nepomohli s inovacemi a transferem. Tak jsme založili biotechnologickou firmu Primecell.
Chtěli jsme přenášet do praxe výsledky výzkumu v oblasti regenerativní medicíny a buněčné manipulace. A tak jsem se rozhodl pro první investice v tomto pro mě fascinujícím úplně novém oboru.
Tím to ale neskončilo. Nedávno jste rozjeli ještě fond Life BioCeed. Proč?
Všichni mluví o tom, že je Česko montovna a měli bychom z něj udělat mozkovnu. Zaznívá, jak je potřeba vytvořit ekonomiku postavenou na vysoké přidané hodnotě a že tu najdeme ve výzkumu. Ale v oblasti medicíny, biologie a přírodních věd tu přidanou hodnotu nikdo příliš nehledá.
Nikdo systematicky neprochází české výzkumy, aby zjistil, zda se dají využít v praxi. Nikdo netransferuje. A vlastně podobná situace je v celé střední a východní Evropě. Leží tady potenciálně cenná aktiva, jen si jich nikdo nevšímá.
Fond jsme založili, abychom zjistili, jaký výzkum se v laboratořích odehrává. Vybrali ten nejlepší a dostali ho na trh ve formě produktu, třeba léku. Nabízíme výzkumníkům pomoc s transferem jejich nápadů do praxe.
Leží tady potenciálně cenná aktiva, jen si jich nikdo nevšímá.
Do fondu jste vložili půl miliardy. Chystáte se částku dál navyšovat?
Když peníze nebudou stačit, umíme je formou společných investic navýšit na čtyř- nebo pětinásobek, tedy na více než dvě miliardy korun. Přizvali bychom ke spolupráci zejména zahraniční fondy zaměřené na biotechnologie. Ale k tomu bychom se odhodlali, až pokud se určitý výzkum dostane do pokročilejšího stadia.
Foto Šimon Paruch
Jak jste se dali dohromady s dalšími spoluzakladateli fondu?
Majitele firmy Medin vyrábějící implantáty a lékařské nástroje Miroslava Havlíčka znám mnoho let. Martina Alberta, vědeckého ředitele a viceprezidenta Zentivy, jsem poznal, když jsme této firmě prodávali licenci na bionáplasti. S Gernotem Mittendorferem, někdejším CEO České spořitelny a finančním ředitelem skupiny Erste, jsme se potkávali roky, je to velmi inovativní člověk, ale byl dlouho vázaný v jiných projektech, takže jsme s fondem museli chvíli počkat.
Jak máte ve fondu rozdělené role?
Každý z nás drží ve fondu čtvrtinu, každý poskytl čtvrtinu peněz. Také investice posuzujeme všichni čtyři společně. Často se lišíme v pohledu na rizika a příležitosti, což vyplývá z našich odlišných zkušeností. Martin Albert má nejblíže k oblasti léčiv, Mirek Havlíček ke zdravotnickým prostředkům, já k regenerativní medicíně a buněčné manipulaci. Nakonec se ale vždy musíme nějak dohodnout.
Jak hledáte projekty, které podpoříte?
Ve střední a východní Evropě jsme si definovali zhruba 300 klíčových vědeckých institucí zaměřených na oblast life science. Už dvě stě z nich jsme oslovili, a zatím z nich reagovalo padesát. Představili nám dvě stovky výzkumných projektů. Pět z nich je natolik dobrých, že se dostaly na naší investiční komisi. Ta jeden projekt zamítla, dva schválila a další dva ještě posuzuje.
Které projekty byly schváleny?
Podepsali jsme smlouvu o investici do vývoje léčby Nethertonova syndromu, což je vzácné genetické kožní onemocnění dětí, na které dosud neexistuje lék. Výzkumníkům z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR se podařilo identifikovat gen zodpovědný za vznik této nemoci. Tým Rastislava Sedláčka už začal s vývojem postupu, kdy se poškozený a zmutovaný gen nahrazuje přímo v buňkách kůže. Genová terapie patří v poslední době k nejdynamičtěji se rozvíjejícím oblastem biomedicíny.
Vedle toho jsme investovali do vývoje nové, rychlejší a šetrnější diagnostiky rakoviny z krve, konkrétně mnohočetného myelomu. Líbí se nám, že by zásadně změnila přístup k léčbě tohoto onemocnění. Pro vyhodnocení její úspěšnosti bylo dosud potřeba odebrat kostní dřeň před a po, což je pro pacienty zatěžující, zvlášť ve chvíli, kdy musíte postup opakovat. Lékaři z Fakultní nemocnice Hradec Králové ale přišli s postupem, který umožní odhalit mnohočetný myelom z krevního testu.
O dalších dvou projektech nyní jednáme s laboratořemi v Polsku. Nyní čekáme, zda druhá strana odsouhlasí naše podmínky pro odkup licence. Nadějně vypadají i některé výzkumy univerzity ve Vídni.
Jednání s vědci v Česku nás obvykle stojí násobně více úsilí než s těmi v Polsku a Rakousku.
Jak se vám daří vědce oslovovat?
Tři čtvrtiny institucí zatím vůbec nereagují. Máme už i určité mezinárodní srovnání. Jednání s vědci v Česku nás obvykle stojí násobně více úsilí než s těmi v Polsku a Rakousku. Dobrý příklad je, že když jsme oslovili Technickou univerzitu ve Vídni, poslala nám během jediného týdne dvacet projektů.
Jak si to vysvětlujete?
Zatím ještě nemáme tolik dat pro jednoznačné závěry. Ale příčinou může být třeba i to, že mnoho vědců přesně neví, co znamená technologický transfer. O převodu výzkumu do praxe slyšeli, ale netuší, jak to konkrétně udělat, a moc se jim do toho nechce. Možná jim chybí trochu motivace. Na většině českých univerzit už sice mají transferová centra, ale dle našich zkušeností jen menší část z nich má detailní přehled o dění v laboratořích.
My můžeme vědcům pomoci, ale potřebujeme vědět, v čem je daný výzkum unikátní či nový. Naším úkolem je rychle pochopit, o co běží, a zhodnotit, jaké jsou možnosti komerčního využití daného výzkumu či vynálezu. Řadu poznatků nelze komerčně využít, ale vždy dáváme vědcům zpětnou vazbu. Jde o zhruba stostránkovou analýzu, která i v případě, že se nedohodneme, může výzkumníky posunout dál.
Když se domluvíte s vědci na komerčním využití jejich nápadu, co se děje dál?
Uzavřeme licenční smlouvu. A vědecký tým dostává licenční poplatky a my původní výzkum dále vyvíjíme a upravujeme tak, aby byl využitelný v praxi. Výzkumníci zpravidla zůstávají ve své laboratoři, ale mohou s námi na transferu i dále pracovat.
Často v Česku slyším, že by měli vědci zakládat spin off firmy, ve kterých mají podíl výzkumná pracoviště. Ale ve světě probíhá většina technologického transferu přes licence. Nemá smysl nutit vědce, aby se stali doslova přes noc podnikateli a budovali firemní struktury.
Pro případné investory je ale asi nákup spin offu lákavější než pořízení licence?
S tím zásadně nesouhlasím. Proces due diligence, tedy důkladného prověření, je u spin offu náročný a stojí hodně času a peněz. Pořídit licenci nebo patent je mnohem snaží než kupovat firemní strukturu.
Zaměřujete se na střední a východní Evropu. Proč?
Západní Evropu investoři většinou sledují, střední a východní zatím moc ne. A díky tomu jsme tady dnes v monopolním postavení.
