Čtyřicet osm z osmdesáti českých miliardářů podle žebříčku Forbesu zažilo srpen 1969. Většina z nich přitom už byla ve věku, kdy si dobře uvědomovala, co se kolem nich děje. Zeptali jsme se proto pěti z nich, jak na první výročí okupace Československa vzpomínají a co si z něj odnesli dodneška.
Dalibor Dědek, Jablotron
Můj táta pracoval ve sklárnách v Turnově a byl na demonstraci. Nějaký snaživý soudruh ho tam vyfotil a výsledkem bylo, že jsem nemohl jít ani na střední. Takže jsem se musel vyučit elektrikářem a teprve potom, už jako zástupce dělnické třídy, jsem mohl vystudovat průmyslovku a ČVUT. Výročí srpna 1969 mi stále připomíná, jak lidé umí být nekonzistentní ve svých názorech. Jak hlasití inovátoři před rokem 1968 najednou otočili a projevovali náklonnost normalizaci. Lidská morálka se rychle přizpůsobí stavu vozovky.
Eduard Kučera, Avast
Byl jsem na chmelu, a když jsme se vrátili do Prahy, slzný plyn už cítit nebyl. Poučení dodneška? Že jsme národ sviní.
Zdeněk Pelc, GZ Media
Chodil jsem na střední a vzpomínám si na nějaké vytlučené výlohy Aeroflotu. S Rusy se má být zadobře, ale nemůžete si je pustit moc nablízko. Nemůžete moc věřit někomu, kdo píše máma a čte táta. (smích)
Kvido Štěpánek, Isolit Bravo
Bylo mi 12 let a myslím, že bychom se srpnem 1969 měli zabývat ještě víc než začátkem okupace. Byl ještě poučnější. Tehdy totiž Čechoslováci mlátili Čechoslováky. Někdo silnější vás totiž vždycky může obsadit, dostat na kolena. Ale je ostuda, když tomu aktivně pomáháte a účastníte se toho. Raději bych se dnes nechal zabít, než bych se dobrovolně účastnil opětovné normalizace.
Lubomír Stoklásek, Agrostroj
Vzpomínám hlavně na srpen 1968. Tehdy jsme před brněnským nádražím pokřikovali na Rusy. Jeden na mě mířil samopalem, pak ale vystřelil dávku do domu naproti. Za chvíli odtamtud vynesli člověka s prostřeleným břichem. Můj táta měl statek a byl ročník 1921, takže si prošel nasazením v Německu, pak ho komunisti rozkulačili a skončil v dolech v Jáchymově. Tehdy ještě lidé nebyli zlomení a měli pocit, že když je něco jejich, tak to tak opravdu je. Takže otec vzal na komunisty sekyru a vyhnal je z baráku. Nakonec v roce 1969 sám utekl. Viděli jsme se naposledy ve Stuttgartu u vlaku, já tam byl na nějaké brigádě na stavbě a on mi říkal, ať jedu s ním. Nechtěl jsem kvůli škole a mámě. Pak jsme se setkali až po 31 letech v USA. Dva týdny nato zemřel.
21. 8. 20193 min
Jaroslav Mašek
Redaktor Forbesu
Sleduje malé a střední české podniky, finanční skupiny a rodinné firmy. Je nadšencem do starých aut, rád řídí svou Škodu 110R Coupé.
