skip to main content
Komentář

Zastavení průmyslu by mělo katastrofické následky? V katastrofě už žijeme

Totalitám doby minulé vyčítáme především jejich nelidskost. Člověka drceného v soukolích moci, jeho práva obětovaná na oltář ideologie.

S chutí taky k totalitním časům přirovnáváme různé moderní snahy o lepší svět – když švédská studentka rozjede protesty, abychom si z naší planety neudělali druhou Venuši, hysterie v ní hned vidí reinkarnaci Ludmily Pelikánové nebo rovnou Pol Pota.

Reklama

Když ale tady a teď „slavíme“ rok v pandemii, drtící naši lidskou přirozenost se potkávat, podnikat, bavit a prostě svobodně žít? Najednou je v pořádku obětovat člověka ideologii čísel: výrobce autodílů uvádí „tři důvody, proč je zavření fabrik úplně špatně“, ekonom vyhlíží rekordní růst ekonomiky a radí neposlouchat „těch pár levičáků“.

Co takhle poslouchat alespoň odborníky? Ne, s HDP na věčné časy a nikdy jinak!

Reklama

Agitka za otevřené fabriky připomíná festival asociálnosti. Bojuje se za čísla, zatímco malí soukromníci se snaží bojovat o život v přeneseném smyslu slova a stovky našich spoluobčanů doslova. Bezmála 21 tisíc už jich bojovat nemůže. Máme plný stadion fotbalové Slavie mrtvých, ale klíčový faktor v šíření nemoci, která je zabila, nemůžeme omezit. Proč?

Nejen kapitáni průmyslu varují před hrozící „katastrofou“ a dalším zadlužováním. V situaci, kdy nás katastrofa škrtí už rok, státní dluh překonal hranici dvou bilionů a z Pardubic čerstvě přiletěla zpráva o vyhlášení stavu hromadného postižení osob, působí taková slova jako zcela odtržená od reality.

Chápu, že z druhého patra Bulovky, kde vás zrovna mimo pořadník očkují proti covidu, je jiný výhled než z fronty na testy. Nic to však nemění na skutečnosti, že vytoužený rekordní růst ekonomiky nelze obhajovat rekordním počtem nakažených a mrtvých.

Což není myšlenka levicová, ale prachobyčejně lidská.

Reklama
Reklama