To, co se dlouho zdálo jako neprůchozí, je najednou skoro hotová věc. Zástupci vládní koalice se shodli v rámci takzvané velké mediální novely na zvýšení televizních poplatků ze 135 korun na 160 korun měsíčně a ze 45 korun na 55 korun u těch rozhlasových. Celkem tedy o 35 korun. A na sociálních sítích zavládl chaos.
Zvýšení poplatku samo o sobě nemá být jedinou změnou, která na nás s úderem roku 2025 čeká. Rozšíří se také definice zařízení, za které mají domácnosti platit. Poplatky se nově mají týkat všech zařízení s připojením na internet, nevyhne se jim tak na rozdíl od současnosti prakticky nikdo.
Zůstane nicméně alespoň zachován princip, že domácnosti platí pouze jedenkrát bez ohledu na to, kolik „přijímačů“ provozují. Tak jednoduché to ovšem již nemají firmy, kterým může změna způsobit trochu těžkou hlavu. Ty totiž budou platit podle své velikosti a počtu zaměstnanců, dnes platí za jednotlivá připojená zařízení.
Jen do pokladničky České televize by tato změna měla ročně přinést minimálně o 1,4 miliardy korun víc, v případě Českého rozhlasu pak jde o částku zhruba 626 milionů korun. Letos měla Česká televize k dispozici rozpočet 7,4 miliardy korun. Český rozhlas s 2,3 miliardy v tomto kontextu pak působí trochu jako chudý příbuzný.
Koncesionářské poplatky představují z této částky nejvýznamnější položku, například v loňském roce u české televize představovala necelých osmdesát procent celého rozpočtu.
„Nechceme jít cestou plateb ze státního rozpočtu,“ prohlásil k návrhu, který pochází z dílny jeho ministerstva, ministr kultury Martin Baxa z ODS. Zachování modelu financování diváky napřímo ruku v ruce se zvýšením poplatků má podle ministra zajistit finanční stabilitu a přispět k nezávislosti médií veřejné služby.
Pravda je, že televizní poplatek se nezvedl již patnáct let, s přihlédnutím k inflaci tak dnes Češi spolufinancují svá veřejnoprávní média podstatně méně než tehdy.
Podle Baxy je to stejné, jako kdybychom platili na veřejnoprávní televizi před patnácti lety jen 72 korun. Pokud jde o Český rozhlas, tam se dokonce částka neměnila již osmnáct let a kupní síla příspěvku je dnes sotva poloviční.
Je to ale opravdu tak jednoduché? Leckdo namítá, že pokud veřejnoprávní média v rámci modelu svého financování prodávají – byť v zákonem velmi omezené míře – také například sponzoring nebo reklamu, jde spíš o nekalou konkurenci médií komerčních.
Jaroslav Kábele, dnes již bývalý ředitel iDnes.cz, v současnosti s lehkým nádechem ironie zastávající pozici šéfa veřejnoprávní ČTK (ta nicméně nemá příjem z veřejných prostředků), se již v roce 2011 rozčiloval, že veřejnoprávní zpravodajský web ČT 24 svým obsahem nekale konkuruje komerčním zpravodajským serverům a ukusuje jim z reklamního koláče. Na aktuální ceník reklamy pro nová média ČT se můžete podívat zde.
Ani plánované navýšení koncesionářských poplatků dnes nenechává komerční konkurenty chladné. Navyšování rozpočtu České televize se pochopitelně nelíbí hlavně zástupcům komerčních televizí, podle kterých přinese větší nerovnováhu na trhu.
Nejprve trocha historie
Veřejnoprávní média dávala rozhodně v době svého vzniku mnohem jednoznačnější smysl než dnes. Jejich historie, která je úzce svázána s evropským kontinentem, byť média veřejné služby nalezneme všude po světě, se navíc táhne již neuvěřitelných sto let.
I tehdy kolem jejich existence vířily vášnivé debaty. Docházelo ke kritice jednotlivých programů, řešila se míra autonomie vůči státu. Dvě věci ale tehdy nikdo příliš nezpochybňoval, šlo o samotnou oprávněnost existence veřejné služby a potřebu jejího kolektivního financování.
Hlavně pro Evropany byla role veřejnoprávního rozhlasu a televize samozřejmá. Souviselo to ale dost s tím, že tu jednoduše poměrně dlouho nebyl žádný jiný poskytovatel, na jehož frekvence a kanály se bylo možné naladit a využívat je soustavně několik hodin denně. Veřejná média dostala fakticky monopol nad trhem, který se měl teprve zrodit.
To vše se změnilo s nástupem konkurence komerčních rádií a televizí. Evropané objevili – k překvapení mnohých –, že lze rozhlas a televizi vyrábět a úspěšně poskytovat také na čistě komerční bázi.
Veřejnoprávní média se ale zvládala adaptovat. I když tvoří soukromé společnosti hlavní část evropského mediálního trhu z pohledu příjmů i objemu kanálů, veřejnému sektoru se ve většině zemí dlouho dařilo udržet významnou pozici, měřeno celkovou sledovaností a poslechovostí.
Jenže to dnes možná už přestává platit.
Podle spotřebitelského průzkumu What next for European Public Broadcasters společnosti Ampere Analysis z letošního srpna klesla za posledních šest let na největších evropských trzích návštěvnost lineárního vysílání a on-demand služeb medií veřejné služby o patnáct procent.
Zdroj: Ampere Analysis
Za první veřejnoprávní médium je obecně považována rozhlasová a televizní společnost British Broadcasting Corporation (BBC), která se objevila již v roce 1922, zprvu coby komerční společnost, médiem veřejné služby se stala až v roce 1927.
Obecně je vzestup veřejnoprávních médií na evropském kontinentu provázaný s koncem 2. světové války. U nás nicméně bylo pravidelné rozhlasové vysílání zahájeno již 18. května 1923 v Praze-Kbelích soukromou společností Radiojournal, kterou od roku 1925 vlastnil z 51 procent skrze Československou poštu stát.
Československo se po Velké Británii stalo dokonce druhou zemí v Evropě, která měla řádné rozhlasové vysílání.
V roce 1948 navázal na jeho tradici Československý rozhlas (ČsRo), ten se již ovšem objevil jako státní podnik a řadu desetiletí fungoval pod taktovkou vládnoucí Komunistické strany Československa. O skutečném veřejnoprávním médiu tak můžeme hovořit až od roku 1992, podobně jako u České televize.
Veřejné televizní vysílání, pomineme-li první předválečné pokusy, u nás zažilo skutečný zrod až za totality – bylo zahájeno 1. května 1953 pod hlavičkou Československého rozhlasu a od roku 1957 pak fungovalo pod hlavičkou Československé televize (ČST).
Když vezmeme v úvahu, že televize tehdy byla nejžhavějším médiem na trhu, nikoho asi nepřekvapí, že se v rekordně krátké době stala hlavním státním propagandistickým médiem.
Češi se tak ocitli v zajímavé situaci. Na jedné straně zde díky zkušenosti s totalitními médii chybí dlouhodobě budovaný vztah k veřejnoprávním médiím, ale na straně druhé žije ještě poměrně dost pamětníků odstrašujícího příkladu, jak to dopadá, když získá nad médii prakticky neomezený vliv stát.
Nabízí se tak otázka, zda financování veřejností skutečně garantuje veřejnoprávním médií dostatečnou nezávislost. Na rozdíl od soukromých médií mají česká veřejnoprávní média v zákoně definované povinnosti a celospolečenské závazky. A protože si je platí přímo lidé, nemělo by hrát roli, kdo zrovna sedí v poslanecké sněmovně.
Není to ale tak, že by stát neměl nad veřejnoprávními médii vůbec žádnou kontrolu. Každý rok se v parlamentu schvalují jejich výroční zprávy, které připravují Rada České televize a Rada Českého rozhlasu.
A byť obě mají být ze zákona na politicích nezávislými orgány, ve kterých mají být zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy, jejich členy volí poslanecká sněmovna.
Je to také sněmovna, kdo schvaluje zmíněné výroční zprávy, a až do letošního roku platilo, že pokud je dvakrát neschválí, může celou radu, která ji připravila, odvolat. A protože to jsou právě tyto rady, které volí šéfy České televize nebo Českého rozhlasu, dávalo to ve výsledku vládním politikům velkou moc nad fungováním těchto institucí.
Vláda však letos prosadila novelu, která začne platit na začátku října a která tenhle systém podstatně mění. Významná je třeba novinka, podle které budou třetinu členů mediálních rad volit členové senátu, nikoli poslanci.
Asi nejdůležitější je ale fakt, že poslanecká sněmovna už nebude moci radu odvolat, bez ohledu na to, kolikrát výroční zprávu neschválí. „Tato změna v zákoně znamená pojistku, abychom se nevydali polskou či maďarskou cestou,“ říká k tomu místopředseda hnutí STAN Jan Lacina.
Naráží tak na to, že je v Evropě možné ukázat na mnoho případů, kdy přílišná vládní kontrola, často spojená s přímým státním financováním, vedla k tomu, že veřejnoprávní média přišla o svou nezávislost a spolu s tím i o nezaujatost a vyváženost.
Jak to funguje u našich sousedů
To však není případ Německa. U státu, s nímž máme nejdelší společnou hranici, nalezneme momentálně asi nejštědřeji financovaný systém veřejnoprávního vysílání na světě.
Asi šedesát procent z přibližně deseti miliard eur, které se u našich západních sousedů ročně vynaloží na vysílání, připadne právě na média veřejné služby. Podobně jako u nás je systém financován především z koncesionářských poplatků, které ovšem musí platit každá domácnost.
Také v Rakousku nalezneme koncesionářský model. Tamní veřejnoprávní televize ORF je financována z poměrně štědrého poplatku devatenáct eur (asi 460 korun) na domácnost měsíčně, roční rozpočet dělá asi miliardu eur. Poplatek by se ale měl do budoucna naopak snížit na 15,3 eura (asi 370 korun), což bude znamenat i povinné úspory.
Hybridní, ale za to zjevně silně problematický model nalezneme v už zmíněném sousedním Polsku. Veřejná média jsou tam dvě, přičemž některé organizace zabývající se svobodou tisku považují za poslední polské skutečně veřejnoprávní médium Polský rozhlas.
Druhé médium, Telewizja Polska (TVP), je kvůli své silné zaujatosti považována spíše za státní médium. Například nezisková organizace Reportéři bez hranic televizi označila za hlásnou troubu vlády.
Obě média, tedy Polský rozhlas i TVP, jsou financována z několika zdrojů: ze státního rozpočtu, reklamy, povinné daně ze všech televizních a rozhlasových přijímačů a z peněz od autorských svazů.
Koncesionářský model od letošního července úplně opustila jediná veřejnoprávní mediální instituce Slovenska – Rozhlas a televize Slovenska (RTVS). Instituce je nově financována přímo ze státního rozpočtu.
Autoři změny argumentují tím, na co se odvolávají i kritici českých veřejnoprávních médií, tedy na to, že výběr poplatků byl nespravedlivý a neetický, protože chtěl po lidech, aby přispívali, ať už služby veřejnoprávních médií využívají, nebo ne.
Podle řady odborníků je však už nyní vidět, že se slovenská veřejnoprávní média vydala polskou cestou. Nutno ovšem říci, že stát měl na slovenské médium poměrně silnou páku již dříve, neboť každý rok na její provoz, který spolykal v přepočtu přes čtyři miliardy korun, dorovnával více než třetinu chybějícího rozpočtu.
