skip to main content
Forbes Woman

Ze třídy ji i s žáky vyhodila uklízečka. A tak si manažerka založila vlastní soukromou školu

Nejdřív Pavla Sadilová zběhla od učitelství k financím. Pak se k němu však vrátila a na zkušenostech z obou profesí vystavěla spolu s manželem, bankéřem Janem Sadilem, soukromou základní školu s názvem Edisona.

Ta bude mít v září po pěti letech fungování pod křídly státní školy velkou premiéru, konečně totiž získala licenci a tedy i status samostatného vzdělávacího ústavu.

Už žádné hledání instituce, která je zahrne do své administrativy a půjčí jim třídy. Už žádné vysvětlování, proč učí od půl deváté, jsou s dětmi často venku a nedělí žáky po klasických třídách, ale po trojročí. Edisona bude se svým alternativním vzdělávacím plánem sama za sebe.   

Žádný dlouhý úlevný výdech si ale Pavla Sadilová zatím dovolit nemůže, pořád to jsou nervy. Třeba proto, že v nové budově zatím ještě úřadují řemeslníci. Pokud nestihne stavební úřad prostor zkolaudovat, bude muset zhruba na měsíc až dva hledat škola útočiště v jiných prostorách. 

Pavla přiznává, že je to trochu stres, prý si kvůli přípravám moc neužila ani rodinnou dovolenou, ale věří, že všechno dobře dopadne. 

Licenci získali manželé teprve letos v červnu a na veletoč, jenž instituci, která byla „papírově“ součástí státní školy, proměnil v samostatnou jednotku, tak nebylo mnoho času. 

Reklama

Budovu si nakonec pronajali. Měli štěstí, zrovna končila jedna soukromá škola a její prostory se dobře hodily. Jenže nebylo možné převzít ji jen tak a nezbývalo než provést úpravy podle stavebních norem platných pro základní školy. 

„Několik dní před zahájením rekonstrukce nám objednaná firma zakázku vypověděla. Prý nestíhají tu minulou. Podařilo se nám ale rychle najít jinou společnost, která už začala pracovat. Jestli se vše stihne včas, však nezáleží jen na ní. Bude rozhodovat i to, kdy stavební úřad úpravy zkolauduje,“ doplňuje Pavla. 

Vše je také otázka peněz. Původně manželé počítali s tím, že je jednoduchá rekonstrukce přijde zhruba na jeden milion korun. Spočítali si, že by tuto částku mohli do tří let splatit. Jenže teď to vypadá spíš na miliony tři. Ceny stavebních prací i materiálů rostou a jen za zařízení pro rekuperaci do každé třídy zaplatí Sadilovi půl milionu korun. 

„Doufáme, že se nám podaří najít sponzora, který bude ochotný poskytnout soukromé škole dar,“ věří Pavla Sadilová, pro kterou je dobře fungující škola, kde jsou děti spokojené, splněný sen.

Ze školy do korporátu a zpět

Po ukončení pedagogické fakulty v devadesátých letech učila tři roky, pak ji však ambice vehnaly do korporátního světa. Tehdy si řekla, že pokud se jednou do školství vrátí, tak už to nebude do státního. 

Vadilo jí, že může jen málo věcí ovlivnit. Učila na menší škole, a když chtěla s dětmi odpoledne pracovat ve třídě na přípravě školního časopisu, uklízečka je vyhodila. Nadšení vystřídalo rozčarování. 

„To byl asi poslední impulz. Odešla jsem ze školství budovat kariéru,“ říká. Tu rozjela na pozici divizní ředitelky v Provident Financial. „Tvrdý maskulinní byznys,“ ohlíží se na své působení u této společnosti.

A když uviděla inzerát, že Hypoteční banka hledá ředitele pobočkové sítě, neváhala. Jenže tohle místo nedopadlo. Kandidáty nicméně vybíral budoucí Pavlin manžel, tehdy šéf celé Hypoteční banky Jan Sadil. 

„Tak nějak nás napadlo, že bude lepší spolu randit než pracovat,“ směje se Pavla. Nastoupila nakonec do ING Bank, kde se začala její profesní dráha slibně rozjíždět. Jenže pak se jí narodil se syn a dcera a bylo jasné, že s bankovní kariérou je ámen. 

„Na pískovišti jsem propadala skepsi. Vždyť já nic neumím, říkala jsem si. Ovlivnila mě tehdy koučka Iva Pondělíková,“ vypráví. Spojila proto své zkušenosti manažerky a učitelky a začala koučovat také.

Reklama

„Ale pak jsem zjistila, že klienti koučovat na jednu stranu chtějí, ale na druhou vlastně ne, a začala jsem mít pocit, že nejsem úplně na svém místě. Pralo se to ve mně dva roky,“ říká. 

Šla proto za kamarádkou Renatou Mrázovou, která tehdy pracovala jako finanční ředitelka ING Bank s tím, že má trochu bláznivý nápad – založit soukromou školu. A není si vůbec jistá, jestli to zvládne. Odešla s povzbuzením a ujištěním, ať se do vlastní školy rozhodně pustí.

Na začátku alternativní výuky bylo devět rodin ne úplně spokojených se státním školstvím, jejichž děti zaplnily jednu třídu. První kroky Pavla s manželem Janem pokryli z vlastních peněz. Díky příjmům manžela si mohla Pavla dovolit pracovat tři roky zadarmo a třídu vybavovali postupně.

Ani soukromou školu nemusí stát povolit

Ta byla tehdy ale ještě součástí státní školy. Sice hned v roce 2016 požádali o licenci, která by jim umožnila provozovat vlastní školu v Praze 12, ale nezískali ji. Zdůvodnění ministerstva školství bylo nicneříkající. 

Protože ale Pavla cítila, že je to její svět, nevzdala se a podala stížnost k ústavnímu soudu. Ani tady ale neuspěla. „Argumentovali tím, že se jedná o peníze státu a ten rozhoduje, kam je vloží. Je to tak – z jednoho pohledu je soukromá škola podnikáním, ale z druhého ne, stát totiž přiděluje peníze na žáka,“ vysvětluje.

A tak bojovala dál a dál vedla hybrid soukromé třídy pod kuratelou státní školy. Až letos na jaře konečně získala licenci.  

Edisona je financovaná ze školného, které v současné době činí osmdesát tisíc korun za rok. Z celkové částky vybrané od rodičů navíc každý rok škola složí půl milionu korun pro děti, které by si tu vzhledem k finanční situaci rodiny nemohly dovolit studovat. „Jsme komunita. Díky stipendiu k nám chodí například i děti samoživitelek,“ uvádí Pavla a dodává, že výši školného chtějí zachovat. 

Od září bude škola pobírat navíc šedesát procent příspěvku, který na žáka platí stát. Plnou částku mohou dostat nejdříve po roce a zároveň po návštěvě školní inspekce, o kterou musí požádat. Ta totiž musí potvrdit, že se tu učí správně a v souladu s obecnými pokyny a vzdělávací strategií. 

Škola se zaměřuje na děti na okrajích spektra – ty které vyžadují více trpělivosti, pozornosti nebo jsou náročnější na to, co a jakým způsobem se při vyučování dozvědí, tedy děti se specifickými poruchami učení i děti nadané. 

Učitelé jsou v Edisoně nazývaní průvodci a rádi využívají k výuce projekty a badatelsky orientovanou výuku. Děti se hodně učí venku, chodí po muzeích, galeriích a zajímavých místech. 

„Máme tu například učitele, který se mimo jiné věnuje bojovému umění. Je to potetovaný vousáč, který by měl možná v jiné škole kvůli vzhledu problém dostat se přes vrátnici,“ směje se Pavla. Jeho žáci ho ale milují. 

„Dělá s dětmi spoustu zajímavých věcí, učí je sebeobraně či bubnují na šamanský buben. Nese s sebou mužskou energii a to je fajn, protože naše děti pocházejí i z rozvedených nebo méně funkčních rodin a jsou rády, když vidí ve škole muže. Proto je skvělé, že k nám nastupuje i učitel humanitních předmětů a i v družině pracuje muž,“ popisuje genderové rozložení školy.

Celkem v ní šest lidí pracuje na plný úvazek a přibližně desítka zaměstnanců na částečný. Jejich hlavní úkol zní – učit děti tak, aby se dokázaly zorientovat a obstát v současném světě. 

Když Pavla Sadilová mluví o tom, jak škola funguje a jaké jsou její cíle, působí docela umanutě. „Založit soukromou školu a úspěšně ji provozovat se skoro rovná zázraku. Je to jako pavučina, do které se můžete snadno zamotat. Sháníte licenci, budovu, řemeslníky, plníte normy, požadavky. Ale výsledek je radost,“ říká.

A dodává: „A víte co, manžel už je zvyklý. Před patnácti lety jsem ho s těhotenským břichem přesvědčila, ať si zařídíme penzion na horách. A že to bylo norem a nařízení, které jsme museli splnit. Provozujeme ho úspěšně dodnes. Ničeho, co dává smysl a naplnění mého života, se nevzdávám,“ říká Pavla, která věří, že všechno už teď poběží, jak má.

Reklama
Reklama