Češi ho znají díky čtyřem úspěšným řadám televizní show Peče celá země. Cukrář Josef Maršálek má za sebou ale také patnáctiletou zkušenost v zahraničí a teď dobývá Česko se svým byznysem Maršálkovo, který nabízí cukrařinu na nejvyšší úrovni.
K pražskému Výstavišti, kde se konal letošní ročník Forbes Woman’s Summitu, má Josef Maršálek speciální vztah. „Šest měsíců jsem tady tančil čaču, tango, slowfox nebo valčík. Támhle seděl Zdeněk Chlopčík,“ naráží na své působení v televizní soutěži StarDance. Nejdřív byl považovaný za outsidera, nakonec skončil na pátém místě.
„Lidé vás na začátku neznají, potom vám nevěří, pak se vám smějí, poté vás začnou pomlouvat. Nenávidí vás a nakonec vás začnou kopírovat. To je škola života,“ říká muž, který si celou svoji kariéru musel vydobýt.
Cukrářem chtěl být od šesti let, rodiče mu ale říkali, že je na to příliš chytrý, měl by jít na gymnázium a pak se stát učitelem. Přesně to se stalo, jako pedagog na Základní umělecké škole ale vydržel přesně rok.
„Život je příliš krátká doba na to, dělat věci, které vás nebaví,“ vrací se do roku 2002, kdy se odstěhoval do české metropole, aby začal žít podle svého. „Na Prahu se tehdy přivalila tisíciletá voda a Maršálek. Dopadlo to tak, že metro je opravené a já jsem pořád tady,“ říká s úsměvem.
Z Prahy se nakonec vydal do Velké Británie, kde měl původně šest týdnů pracovat v pětihvězdičkovém hotelu. Nakonec se vrátil po patnácti letech z Indie. „Svému angličtináři jsem slíbil, že když mi dá dvojku, tak v životě nebudu s angličtinou nic dělat. Musel jsem se mu omluvit,“ konstatuje.
Dva roky pracoval v lázeňském městečku Bath, poté se přestěhoval do Londýna a jako cukrář začal pracovat ve slavném obchodním domě Harrods, který patří k oborové špičce.
Foto Martin Svoboda
Ještě předtím pekl cukrovinky přímo pro Buckinghamský palác. „Od ráda do večera jsem dělal to samé, jak už to u agenturních pracovníků bývá. Je to ale nezapomenutelná zkušenost,“ podotýká.
Po návratu do Česka kromě účinkování v televizních show rozjel úspěšný osobní brand Maršálkovo, pod kterým prodává vlastní knihy, kolekci čokolád nebo cukrářské náčiní. Názvu Maršálkovo se přitom na začátku bránil. „Přišel s tím kamarád, ale mně se to nelíbilo, připadalo mi to jako Trautenberkovo nebo Krakonošovo. Ale život mě naučil neříkat rezolutní ne, pakliže to nejde přímo z duše. Vydýchal jsem to a teď jsem za to rád,“ přiznává.
Se svou nejmladší sestrou, která se pohybuje ve stejném oboru, před rokem zahájili cukrářsko-pekařskou manufakturu v oderských vrších, odkud pocházejí.
„Když jsme podnik otevřeli, rozdělili jsme obyvatele vesnice na dvě poloviny: jedná nás nemá ráda a druhá nás nemá ráda hodně. Ta část, co nás nemá ráda, je naše nejbližší rodina. Zrušili jsme v té vesnici klid. Já si ale řekl, že šest set let klidu stačilo, teď to uděláme trochu s fanfárou,“ říká Maršálek, který ve špičkové cukrařině vidí velký potenciál a byznys chce dál rozšiřovat.
„Gastronomie není ze začátku moc rentabilní byznys, má pomalý start, vyžaduje velké investice. Ale vypadá to, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku a prostor pro gastronomii à la Pařížská je tu obrovský,“ řekl závěrem.
