Neděle šest hodin večer, sydneyské předměstí Arncliffe. Zvoní telefon. Přijeď, zvou Jana Pokorného na party architektů, kteří v 68. roce prchli z Československa a profesně se prosadili v Austrálii. „Ale mně se strašně nechtělo.“ Čekala by ho totiž štreka do čtvrti Dee Why na opačném konci města – nejdřív vlakem, pak trajektem a ve finále ještě busem, dvě hodiny putování. Nakonec ale architekt z Brna vyrazil a tím nasměroval svůj další život, právě tento večírek mu totiž otevřel cestu k velkým projektům.
Do Austrálie vyrazil Pokorný po studiích primárně kvůli jazyku a se studentskými vízy mohl v Sydney pracovat jen 20 hodin týdně. „Job snů bylo po nocích doplňování regálů v obchodních centrech,“ vzpomíná. „Začínal jsem ale roznášením letáků, což byla nejhorší práce v životě. Pak jsem dělal na stavbě, pokládal dřevěné podlahy, v sochařském ateliéru jsem tvořil formy, instaloval jsem protipožární systémy.“ A jednou taky nastalo období, kdy práce nebyla vůbec. Dva týdny měl rozpočet 60 centů na den, takže snídani a oběd spojil v jedno a zasytil se zmrzlinou ve fastfoodu, k večeři rohlík. „Člověka taková zkušenost posílí.“
Jan Pokorný se podílel na prestižních architektonických projektech v polovině světa.
A pak zazvonil ten telefon. Přijedeš? Milana Bušinu u nás nejspíš zná málokdo, ale v Sydney mu v profesních kruzích říkají „guru“. Byl pravou rukou slovutného Renza Piana, se kterým pracoval na prestižním projektu Aurora. Na večírku architektů Bušina silným brněnským akcentem Pokornému slíbil: Až budeme u nás v kanceláři někoho shánět, ozveme se ti. „A za tři měsíce opravdu zvonil telefon, ať přijdu na interview.“
Bez přípravy, bez portfolia, jen se dvěma sešity svých malůvek dorazil Pokorný na pohovor. Tam mu řekli: Hm, kreslit umíš. Tak jo, my tě vezmeme. Jakou máš finanční představu? Nechte mě tady pracovat za 10 dolarů a budu nadšený. Šéfové studia Group GSA se rozesmáli, protože diplomovanému architektovi nemohli platit tak málo. Nováček dostal nástupní plat 18 dolarů, pracovní víza a pak i místo v týmu, který navrhoval hotel Hilton na Fidži.
Čtěte také: Obytný dům s vlastní sjezdovkou? V Kazachstánu žádný problém
„Austrálie byla další univerzita. Získal jsem obrovský rozhled, zjistil jsem, jak by věci měly správně fungovat. Třeba jen to, že jsme měli dress code a museli chodit v košili a obleku, aby firma vypadala profesionálně,“ vybaví si. „Hezky se tam o zaměstnance starali. V pátek v 5 jsme skončili, sešli se v kuchyni, kam firma nakoupila pivo, jídlo, víno. Chtěli, aby se lidi poznali, řešili tam spolu třeba plány na víkend. Bylo to přátelské, na teambuilding se kladl velký důraz. A to se mi strašně líbilo.“
Přesto se Pokorný po dvou letech rozhodl: Vracím se. Navzdory tomu, že firma byla s jeho prací spokojená a nabízela mu i pomoc v žádosti o občanství. Jenže domů ho táhly rodinné důvody, baseball i přítelkyně. V Brně pak hledal uplatnění a od nejlepšího kamaráda, inženýra, dostal balíček vizitek zahraničních firem. Chapman Taylor, pro niž dnes pracuje desátým rokem, byla druhá v pořadí. „Přinesl jsem si portfolio, řediteli se líbilo a ptal se, jestli můžu nastoupit hned další den.“ Nejen talent otevřel Pokornému dveře do prestižních architektonických kanceláří světa, jejich šéfové si cenili i to, že stále pracuje ručně. „Vyrenderovat obrázek dokáže každý, ale klienti si považují řemeslo,“ říká čtyřicetiletý designér. „Ruční věc ukazuje osobní přístup.“
Port Baku Towers: návrh fasády z Pokorného ruky a její realizace
Chapman Taylor, která má pobočky v 19 zemích světa, se zaměřuje na komerční nemovitosti, kanceláře, obchodní domy a Pokorného prvním projektem v novém týmu byla Prague Marina. Další stavby navrhl pro Ukrajinu, taky v Rumunsku, projektoval velký hotel ve Švýcarsku, budovu na Václavském náměstí. Ale tím zatím největším počinem jsou Port Baku Towers, kancelářské věže v Ázerbájdžánu, na jejichž plánech pracoval tři roky. „Už ve škole jsem říkal, že bych chtěl projektovat výškové domy, imponovalo mi to,“ tvrdí Pokorný.
U Kaspického moře s kolegy navrhl projekt za 10 miliard korun s výškou 260 metrů. Téma: vítr. „Protože Baku je složenina dvou slov, která znamenají město větru,“ připomíná. „V určitém období roku tam fouká tak silně, že lidé vůbec nevycházejí z domu.“ I proto se architekti museli zabývat tvary budovy víc než kdy jindy a v Národním testovacím centru v Teddingtonu blízko Londýna vyrazili s maketou budovy do větrného tunelu.
Čtěte také: Tenis pod mořem? V Dubaji žádný problém
Na modelu v měřítku 1:300 pak měřili proudění vzduchu a z dat tisícovky čidel zjistili, že v přízemí fučí rychlostí přes 100 metrů za sekundu. „Kdyby někdo v nesprávný moment vylezl ven, tak odletí 400 metrů daleko,“ vysvětluje Pokorný. Tým modelářů podle připomínek architektů celý den odřezával a zase přilepoval modely stromů a tím simuloval, kam mají stavitelé podobné větrolamy instalovat v reálu. „Velká škola, tam se normálně architekt nedostane.“
Klíče od Pokorného věží však jejich majitelé stále nemají, protože na světových trzích poklesla cena ropy a Ázerbájdžán coby země na černém zlatu závislá teď veškerý development přibrzdila. „Takže celé schéma se řeší ve výrazně menším měřítku a na těch 260 metrů si musím ještě počkat,“ posteskne si český architekt. V hlavě už si ale rýsuje další křivky – aktuálně třeba pro projekt rekonstrukce pražského Letiště Václava Havla.
Jeho snem je však jednou navrhnout sportovní stadion. „To by mě bavilo.“ A nechcete mi jeden takový nakreslit? ptám se. Rýsovací pero kmitá po papíru a za deset minut stadion stojí. „Vypadá to jako houba pod talířem, co?“ směje se architekt Jan Pokorný a už zase přemýšlí, ve které zemi by se jeho kresby mohly proměnit ve skutečnou stavbu. Kdoví, třeba zase jednou zazvoní telefon s další neodolatelnou nabídkou.