Příběh Pavlíny Němcové je příběhem snové kariéry ve zlaté éře modelingu. Byla žádanou topmodelkou, u nohou jí ležel celý módní svět. Mnohem víc však její život ovlivnilo nešťastné manželství a táhlý boj o syna, kterého porodila v osmnácti letech.
Společně s Evou Herzigovou byla jedna ze dvou prvních českých modelek, které vyslala známá agentura Czechoslovak models do zahraničí. Do Paříže se rozjela ještě před revolucí, na jaře 1989. Tehdy jí bylo šestnáct let.
Nakonec ve městě prožila třicet let, francouzsky mluví stejně dobře jako česky, a dokonce se jí v tomhle jazyce zdají i sny. V Paříži udělala velkou kariéru. Výčet luxusních značek, se kterými spolupracovala, by byl velmi dlouhý.
Paradoxně však modelkou nikdy být nechtěla. Sama o sobě tvrdí, že je stydlivá a uzavřená. Modeling se pro ni prý stal nutností v době, kdy se soudila o syna s exmanželem.
Francouzské soudy syna Alaina svěřily do výhradní péče otci, když byly chlapci dva roky. „Tehdy se mi zhroutil svět, ale rozhodla jsem se to nevzdat,“ vzpomíná žena, která o dítě bojovala celkem dvanáct let a v té době také vystudovala práva a kromě modelingu se pak věnovala i herectví.
Je to sice stará historie, avšak ovlivnila celý Pavlínin život. Dnes je synovi 32 let a žije v Praze. Exmanžel se jí za vše omluvil, ona ho považuje za přítele. Prý mu vše odpustila. „Takhle jsem vychovaná, člověk nemá oplácet zlo zlem,“ říká mi v kavárně Pavlína (51) oblečená v černém roláku, ve kterém vyniká její štíhlost.
Podruhé se už nevdala a nemá další děti. „Možná strach ze vztahů,“ říká upřímně. A já upřímně uznávám, že mě tenhle rozhovor zasáhl a dlouho jsem naše povídání nemohla dostat z hlavy. Možná je to tím, že jsem sama matka a žila jsem v zahraničí a vím, že to může být tvrdé.
Nebo tím, že jsem v očích bývalé topmodelky až příliš často během našeho vyprávění zahlédla slzy a velký smutek. Tahle žena, velmi milá a nohama pevně na zemi, je příkladem toho, jak může jediné rozhodnutí, jediný vztah, ovlivnit a změnit celý náš život.
Jak se má jedna z největších modelek devadesátých let dnes, proč nemá strach ze stárnutí a v čem ji boj o syna změnil?
Pro dráhu supermodelky jste měla ideální tělesné předpoklady – jste vysoká a velmi štíhlá. Vaše maminka prý však nechtěla, abyste vyrostla, a snažila se proti tomu bojovat. Proč?
Pocházím z rodiny vysokých lidí. Už jako dítě jsem byla vždycky všude nejvyšší, a tak mě maminka v šesti letech dala na gymnastiku s tím, že to údajně zpomalí růst. Takže jsem od šesti do patnácti dělala gymnastiku a opravdu mi to růst zastavilo. Najednou jsem byla nejmenší ze třídy.
Jak vám to šlo?
V gymnastice se mi dařilo. V patnácti letech si mě dokonce vybrala trenérka československé reprezentace moderních gymnastek a chtěla mě do družstva. Tehdy jsem musela podstoupit zdravotní kontroly a při nich se zjistilo, že mám sice zastavený růst, ale úplně zničenou páteř.
Pan doktor tenkrát mamince řekl, že pokud chce, abych ještě chodila i za pár let, tak musím s gymnastikou hned přestat. Tak jsem skončila. A během jediného roku jsem vyrostla ze 160 cm na současných 181.
Mrzelo vás, že jste musela ze dne na den skončit?
Velmi mě to mrzelo, gymnastika mě moc bavila a snila jsem o tom, že ji budu dělat na vrcholové úrovni.
Nakonec jste dělala na vrcholové úrovni modeling. To nebyla vaše vysněná kariéra?
Vůbec. Jsem introvert a vadilo mi předvádět se před někým. Celý život jsem modeling dělala s takovým sebezapřením. Nejsem ta typická modelka, která toužila po tom nechat se fotit a být v časopisech. Nikdy se mi to nelíbilo, není mi to vlastní. Kdybych mohla, tak žiju úplně skrytě.
Proč jste tedy tenkrát kývla na nabídku jet do Paříže?
Bylo mi šestnáct let, psal se rok 1989 a já tu nabídku vzala hlavně proto, že mě zlákala Paříž a chtěla jsem cestovat. Navíc jsem nevěděla, co od toho čekat.
Já k tomu přišla jako slepá k houslím, když nás na jaře v roce 1989 paní Karasová (dlouholetá ředitelka české modelingové agentury Czechoslovak models, pozn. autora) ještě s Evou Herzigovou poslala jako první dvě vlaštovky do Paříže.
A tam pak přišlo rozčarování, kde jsem zjistila, že najednou po mně chtějí, abych se nechala fotit a ukazovala se klientům jako někde na trhu. To se mi opravdu nelíbilo.
Ale nakonec jste přece u modelingu zůstala velmi dlouho…
Poté už to byla nutnost kvůli boji o syna. Modeling mi umožnil jako cizince mít zázemí v zahraničí, byt a peníze, abych se mohla soudit. Kdybych nedělala modeling, nikdy bych nebyla finančně soběstačná a nemohla bych si syna brát k sobě. Brala jsem to hlavně jako práci a zdroj peněz.
Připomeňte, jak se to stalo, že jste o syna přišla?
V sedmnácti jsem se zamilovala do Francouze a krátce poté se vdávala, záhy se nám narodil syn. Ale naše manželství pak začalo drhnout. Manžel se změnil, začal na mě extrémně žárlit a byl agresivní. Nepouštěl za mnou rodiče z Prahy, ocitla jsem se náhle v Paříži v úplné izolaci.
Tehdy nebylo tak jednoduché cestovat jako dnes, navíc jsem pocházela z nemajetné rodiny. Ani telefonovat s rodiči jsem si moc nemohla. Mobily nebyly, telefonáty byly strašně drahé. Byla jsem izolovaná, sama s dítětem a se stále víc agresivním manželem.
O rozvod jste požádala vy?
On požádal o rozvod. Bylo to po jedné situaci, kdy se vše vyhrotilo. Tehdy jsem využila toho, že je mimo Paříž, vzala jsem syna a odjela s ním na návštěvu do Prahy za rodiči. Když to zkrátím, tohle byl zlom. Manžel mě obvinil z únosu, syna si z Prahy odvezl, vzal si ho tehdy od mých rodičů na procházku a odjel s ním do Francie.
Nikomu nic neřekl. Doma vyměnil zámky u našeho pařížského bytu a informoval mě, že zažádal o rozvod. K synovi mě nepustil a začali jsme se o něj soudit. Francouzské soudy pak svěřily syna do výhradní péče otci.
S jakým odůvodněním?
Velice mladý věk matky a česká národnost.
Česká národnost? Pohlíželo se na vás tehdy ve Francii kvůli české národnosti skrz prsty?
Forbes Digital Premium
