Její otec je také zlatník, pro ni ale rozhodující moment v kariérní dráze přišel v londýnském Soho, kde čepovala pivo zlatníkům z krámku přes ulici. „Měli od práce špinavé ruce, skvělý styl a já si říkala, proč nepatřím mezi ně,“ vzpomíná. Dnes má Anna Baum z Forbes výběru 30 pod 30 vlastní rukopis, zákazníky, kteří jsou ochotní na její práci čekat, a ambici dostat své šperky za hranice. 

Na předzahrádce jejího ateliéru příchozí vítá Toníček. Drobný čivavo-jezevčík pobíhá přátelsky za brankou a Anna ho jemně odvolává. Říká mu „pan majitel“ a během následující hodiny má být zřejmé, že to není tak daleko od pravdy. 

„Jsme 24 hodin spolu, je na mně závislý, ale já myslím, že já na něm ještě víc,“ říká, bere malého psíka do jedné ruky, druhou si odhrnuje vlasy za ucho poseté vlastními šperky a schází po schůdkách dolů k velkým iniciálám AB na zdi a dveřím vedle nich.

Toto letenské království mladé zlatnice původem z Vysočiny ale na sebe nechalo dlouho čekat. Byť má obor v rodině, sama si cestu k řemeslu musela najít až v zahraničí. Paradoxně za barem, při čepování piva. Ale teď předbíháme.

Nejprve vstupme do ateliéru, kam Toníček přinesl hračku a při hře si nejde nevšimnout, že i on má na obojku Annin šperk. Je na něm jeho jméno, telefonní číslo a abstraktní detail z kamene. „Nedávno ho ztratil, ale naštěstí ho našel někdo, kdo zavolal na vyryté číslo. Slušní lidé ještě existují,“ říká a sedá si do antracitově zeleného křesílka.

info Foto se svolením Anny Baum

Vedle sebe má už třetí hrnek silné tmavé kávy, kterou příhodně s úsměvem přirovnává k černé smrti, nalije si do půllitru minerálku a později si zapálí. „Je to můj zlozvyk. Káva alias černá smrt, cigareta a Poděbradka ProLinie. Uklidňuje mě to a je to můj čas na relax. Samozřejmě věřím a doufám, že tento zlozvyk mi nezůstane navěky, na rozdíl od mého přání vyrábět šperky po celý můj život,“ komentuje.

Za sebou má šperkařskou dílnu, prostor, kde pro ni mizí okolní svět. Jako přiznaná workoholička sem někdy přijde na devátou ranní a odejde až kolem jedenácté večer.

Dílna a showroom působí trochu jako trojrozměrná verze jejího instagramového feedu zahalená do příjemné vůně. Barvy, textury, osobité objekty, šperky ve vitrínách, extravagance a skoro hmatatelná lehce punková energie. Showroom přechází do dílny a naleštěné kameny sousedí s nářadím a efektní prezentaci střídá velmi reálný pracovní chaos.

„Mohla jsem tady uklidit, ale mě to strašně nebaví,“ konstatuje Baum a usměje se od ucha k uchu. Říkejme tomu tedy pracovní nepořádek, ve kterém momentálně připravuje novou kolekci Catering, v níž oslavuje češství.

U zlatnického stolu tráví největší část dne. Je tu leštička, válcovna na plech, ultrazvukový čistič, mikroskop na zasazování kamenů. Piliny z drahých kovů se zachytávají, aby se mohly recyklovat. 

„Až zas tak moc toho vlastně ani není,“ rozhlédne se po extravagantním prostoru. „Člověk potřebuje hlavně dvě ruce a nápady,“ říká.

Ostatně ty dvě ruce jsou pro Annu Baum zásadní. Tak zásadní, že se kvůli nim vzdala návratu k házené, kterou hrála dvanáct let, a raději se vyhýbá sportům, při nichž by si je mohla zranit.

„Vážím si jich. Bez nich bych byla v p*deli,“ říká osobitě. Stejně přímočará je, když mluví o své práci. Nechce vyrábět pro všechny a netouží po tom, aby se její šperky staly masovou záležitostí. „Jsou to výběrové šperky, nejsem mainstreamová,“ podotýká.

Její svět stojí na výrazných tvarech, masivních špercích a barvách. Vizuálně se před několika lety našla ve fotografiích šperků na rukách natřených výraznými odstíny.

Žádnou marketingovou agenturu ani pomocníka přitom za zády nemá. „Dělám to tak, jak to cítím. Jsem převážně řemeslník a ta moje tvorba i prezentace vycházejí ze mě. Dělám to od srdce, ne na sílu,“ tvrdí.

À propos, slovo řemeslo zaznívá v našem povídání každou chvíli. „Jsem na to pyšná,“ říká. „Mám výučák a učili jsme se řemeslnické základy. Začínala jsem tak, jak se řemeslo vyvinulo. Mám to od píky,“ dodává.

Právě samotná výroba je část práce, kterou miluje nejvíc. U stolu dokáže ztratit pojem o čase. „Člověk se trošku vypne, mozek se soustředí na ruce, aby odvedly dobrou práci. Když se nesoustředíš, můžeš to velmi snadno pos*at,“ říká.

U levného kamene se chyba dá napravit. U kamene za desítky tisíc nikoli, a proto si na takovou práci vyhrazuje den, kdy ji nikdo nesmí rušit.

Zlatnice, která čepovala pivo

Přitom dlouho vůbec nebylo jasné, že jednou bude zlatnice. Baum vyrůstala v Ledči nad Sázavou jako nejmladší ze tří sester. Její otec je zlatník a po něm dle svých slov zdědila manuální zručnost i kreativní uvažování. Doma bylo běžně nářadí, kladiva, materiál, práce rukama. S otcem jezdila na výstavy i hledat minerály.

Jako dítě si v šesti či sedmi letech stloukla ze dřeva vlastní „počítač“ a pomalovala ho lihovkou. O něco později si bez dozoru rodičů vyrobila meč na cirkulárce. Děda ji přistihl a „seřval ji extrémně“. Ona sama tehdy nechápala proč. „Viděla jsem tátu nebo dědu, jak to funguje. Věděla jsem, že tam nemám dávat ruce a že mám mít brýle,“ říká se smíchem.

Zatímco sestry studovaly, ji gymnázium nebavilo, později si sama našla vztah k dějinám umění a pak odjela do zahraničí.

Dva roky pracovala v pohostinství. Bavilo ji to, ale velmi rychle si uvědomila, že takhle nechce žít navždy. „Necítila jsem se svobodně. Mám trošku problém s autoritami. Musím být svůj šéf,“ vysvětluje.

Rozhodující moment přišel v Londýně, kde pracovala v centru Soho, v ulici plné kreativních obchodů. Přímo naproti byl kultovní šperkařský obchod The Great Frog. V přízemí se prodávaly šperky, ve sklepě seděli zlatníci a ti pravidelně chodili „k ní“ do hospody na pivo.

Baum je pozorovala při cigaretových pauzách. „Tam se dveře netrhly, mělo to vibe, fungovalo to. Ti zlatníci měli špinavé ruce, byla tam komunita a kreativní hub. Záviděla jsem jim to,“ popisuje.

Ne ve smyslu, že by jim jejich život nepřála. Chtěla být jednou z nich. „Najednou jsem si říkala: Proč já tohle nedělám? Vždycky mě bavilo vypadat jinak, ať už vizáží, či oblečením. Šperky jsem vždycky měla ráda a to, co dělal táta, se mi strašně líbilo. A najednou mi došlo, že jsem to už měla dělat dávno,“ líčí.

S tímto zjištěním zavolala domů. Její maminka okamžitě začala hledat možnosti a zjistila, že jen pár minut od Ledče nad Sázavou funguje zlatnická škola.

A tak Anna Baum postupně Londýn opustila. Bylo jí přes dvacet, na odbornou školu nastupovala s jasnější představou než většina spolužaček a odcházela s výučním listem. 

Neměla však vybavení ani klienty. První zlatnický stůl dostala od otce k Vánocům. Vyrobila několik šperků, které s sebou vozil na výstavy. Něco se prodalo, z něčeho byla radost, peněz příliš nebylo.

Pak ji oslovil pražský zlatník a nabídl jí práci. Přestěhovala se do Prahy s představou, že konečně dostane prostor tvořit. Vydržela tři měsíce.

„Byla to sériová výroba a nebavilo mě to. Myslela jsem, že budu mít alespoň u něčeho volnou ruku,“ popisuje. Když odešla, ocitla se opět před otázkou, co dál. A začala znovu rovnou v pokoji, ve spolubydlení v Praze na I. P. Pavlova.

info Foto se svolením Anny Baum

Vedle postele postavila paraván, za něj zlatnický stůl. „Tak začala moje full-time kariéra. Na IPáku v pokoji vedle postele,“ směje se. První zákazníky tak zvala na návštěvu domů.

Začala vystavovat, objevovat se na akcích, něco prodala. Přestěhovala se ze spolubydlení do garsonky, kde dál žila i vyráběla. Až později se dostala do fáze, kdy si mohla dovolit oddělit byt od dílny.

Současný ateliér je už její třetí samostatný pracovní prostor. „Spousta lidí si myslí, že to začalo být hned top. No, nebylo. Je to velmi vydřené,“ popisuje.

Otec, který jí na začátku půjčoval zázemí a pomáhal s prodejem, dnes vystavuje některé své práce u ní. „Trošku se to obrátilo. Dřív jsem se připáskovala k tátovi, teď se táta připáskoval ke mně,“ usmívá se. „Jsem ráda, že mu to můžu vrátit. Bez něj bych nezačala. Kdyby mi nekoupil ten stůl, co dělám? Pracuju vkleče na zemi?“ říká.

Jejich styl je přitom odlišný. „Já jsem vždycky měla ráda extravagantnost. Táta je trošku minimalistický, vnímá šperk decentněji.“ Společná je jim preciznost.

Luxus, který začíná špinavýma rukama

Při pohledu na hotový prsten s drahým kamenem je snadné zapomenout nebo si ani neuvědomit, jak fyzická zlatnická práce je. „Mám špinavý ruce, mám je dobitý, mám ošklivý nehty. Chtěla bych mít gelové nehty, nemůžu, protože by to v práci nevydrželo,“ ukazuje své dlaně a prsty.

V dílně má pracovní oblečení a i deset hodin denně funguje mezi nářadím, kovem, prachem a ohněm. O to víc ji baví chvíle, kdy může práci odložit. „Jsem ráda, když jdeme s holkama někam na večeři a můžu se vyfiknout,“ směje se. 

Baum dnes stále velkou část značky drží sama. Vyrábí, komunikuje se zákazníky, řeší zakázky, web i prezentaci. A přestože si dokáže představit velkolepější showroom, zatím ji neláká model, v němž by kolem sebe postavila velký tým a sama se od výroby vzdálila.

Kapacita dvou rukou má však svůj strop. „Dělá to furt jeden člověk,“ říká o své nabídce. „Ale to je sympatické. Na všechno se čeká, na dobré věci je dobré si počkat,“ dodává.

U zakázkové práce se cena neodvíjí jen od gramu zlata nebo kamene. Je v ní návrh, výroba i komunikace. „S nějakým šperkem strávím hrozně moc času a dám mu obrovskou péči. U zakázky si se zákazníkem vyměníme třeba deset e-mailů,“ líčí.

A sama má velmi jasný práh, pod nějž s kvalitou nejde. Vypráví o náušnicích, které už měla kompletně hotové a vyleštěné. Vadila jí na nich jediná kulička. Zapnula kahan, spoj zahřála na sedm set stupňů, kuličku odpájela a celý závěrečný proces absolvovala znovu.

„Někdo jiný by možná řekl, že je to v pohodě, ale mně tam vadila. Tak jsem to celé předělala. To je ten workoholimus a perfekcionismus,“ vysvětluje.

Dovolenou si bere málokdy. „Delší dovolená“ pro ni znamená týden a sama se tomu při vyslovení začne smát. „Bude mi třicet a kdy jindy do toho šlápnout než teď? Tak do toho šlapu, no,“ říká.

Její vizí je totiž expandovat. „Chtěla bych zahraniční klienty, jezdit na světové veletrhy a všechno, co k tomu patří,“ dodává s tím, že by se příště s londýnskými zlatníky nemusela potkat zpoza baru, ale za zlatnickým stolem.

Když se Baum na konci ptám, co by vlastně její šperky měly lidem předávat, chvíli hledá odpověď. Velká slova jí příliš nesedí.

„Nejdůležitější je, aby z toho měl radost majitel, třeba u prstýnku, který na ruce vidíte. Na uši a náušnice nevidíte, ty vidí ostatní,“ říká, a i proto lidem, kteří chtějí udělat radost sami sobě, často doporučuje prsten.