skip to main content
Investice

Zlato jako jistota? Co napovídá byznysový příběh ruského emigranta

Jsou vaše peníze v bezpečí? Tuhle otázku pokládá ruský emigrant a podnikatel Simon Michajlovič. Klienty jeho newyorské společnosti The Bullion Reserve jsou především bohaté rodiny. Firma jejich jménem nakupuje zlaté cihly přímo z rafinerií a převáží je obrněnými nákladními vozy společnosti Loomis do střežených skladů, umístěných na dvou různých kontinentech.

Tomu, kdo se až úzkostně obává o svůj majetek, nestačí koupit akcie fondu drahých kovů a pak je nechat ve správě banky. Taková banka je součástí křehké sítě, kde je bohatství reprezentováno několika elektronickými znaky. A síť může zničit spousta věcí: hackeři, ztráta důvěry ve vládu jako ochránce bohatství, krize likvidity, elektromagnetický impulz…

„To, co v současné době prožíváme, jsou mimořádné události, o kterých jsme si mysleli, že se nikdy nemohou stát. Cestování je ochlazeno, jsou zmrazovány majetky, v Evropě vypukla válka,“ připomíná Michajlovič. Dodává ale, že je optimista – a velmi vděčný za život v mírumilovné demokracii poté, co své dětství strávil v úplně odlišném prostředí.

Zaměření na drahé kovy je pro něj jednoduše „vyhodnocení rizika“. Třiašedesátiletý muž se zabýval různými rizikovými situacemi po většinu své kariéry: nejprve v pojišťovně, následně v hedgeovém fondu, který spekuloval s uvěrovými deriváty a byl zasažen pádem banky Lehman Brothers, a dnes ve svém byznysu se zlatem.

„Uložit si své rezervy ve finančním systému je podobné, jako zapojit si záložní generátor do zásuvky,“ říká Michajlovič, podle kterého výše uvedené funguje skvěle, dokud systém neselže.

Zlato je podle něj naopak kyberneticky imunní a nezničitelné. „Není závislé na něčí odpovědnosti a neexistuje tu riziko z protistrany,“ tvrdí. Klienti jeho firmy mají právo si své jmění vybrat, kdykoli chtějí, a to ve formě zlatých cihliček. V poslední době jich to také několik udělalo.

Za náklonností tohoto muže ke žlutému kovu se skrývá ozvěna minulosti. Před sty lety uprchli jeho předkové před pogromy na Ukrajině a usadili se v tehdejším Leningradu. Díky tomu, že s sebou vezli zlaté mince, si mohli koupit jídlo. Po válce v rodině sílilo rozhodnutí vymanit se z komunistické nadvlády – a v sedmdesátých letech konečně přišla příležitost.

„Náš odchod podnítilo vědomí, že sovětský systém je neudržitelný. Vláda pozbyla veškeré důvěry, na úřadech bujela korupce, lidé ztratili morální zábrany a říkali: Když aparátčíci kradou, proč bych nemohl krást i já?“ vzpomíná Michajlovič.

Předplatné Forbesu

Nakonec jeho rodina roku 1979 dorazila do amerického Baltimoru. Dva roky na leningradské strojírenské škole byly Michajlovičovi převedeny na kredity za první rok na Univerzitě Johnse Hopkinse v oboru politologie, ale on se chtěl stát podnikatelem. Proč si třeba nezaložit restauraci?

Jeho budoucí žena mu doporučila, aby se nejdříve v nějaké nechal zaměstnat. Ukázalo se to jako velmi dobrá rada: dostal práci v soukromém klubu, kde ho jeden z členů, výkonný ředitel pojišťovny U.S. Fidelity & Guaranty, pozval na pracovní pohovor.

Reklama

O deset let později, v roce 1997, firmu přesvědčil, aby vydala zajištěné dluhové obligace. Když později změnila majitele, nový vlastník se této části podniku, nezapadající do oblasti správy aktiv, snažil zbavit. Michajlovič a jeho partner se chopili příležitosti. Díky několika shortům se jim dařilo i během finanční krize v roce 2008.

Když jeho firemní partner odešel do důchodu, Michajlovič mohl pohodlně udělat totéž, ale měl nápad na nový směr podnikání. Ten vzešel ze stále těžších pravidel, které americká vláda uvalila na zahraniční banky s americkými zákazníky, aby tak zabránila daňovým únikům.

Michajlovičova švýcarská banka nechtěla papírování podstupovat a vypověděla ho. Krátce nato se ocitl na chodníku v Curychu a za sebou táhl tašku na kolečkách, plnou zlatých cihel. Kolik jich bylo? „Strašně mě bolela záda,“ směje se Michajlovič

A tak se v roce 2011 vydal na trh s drahými kovy. Načasování nebylo nejlepší. Zlato, které v tu dobu dosáhlo vrcholu, právě začalo klesat, z čehož se vzpamatovalo teprve nedávno.

Před třemi lety vyplatil Michajlovič několik externích investorů a v současné době celou společnost vlastní jeho rodina, včetně dvou dospělých dcer. V jejich správě se nachází 340 milionů dolarů v drahých kovech a vzhledem k aktuálnímu světovému dění bude poptávka patrně stoupat.

Vzpomeňte na finanční krizi z roku 2008. Věděli jste, že před třemi lety proběhla další? Krátkodobé úvěry, s plným zajištěním státních dluhopisů, vzrostly na roční úrokovou sazbu deseti procent. Federální rezervní systém problém překryl tím, že pomocí několika kliknutí myší vyčaroval peníze.

„Vláda nafukuje největší bublinu, jaká kdy byla nafouknuta, to není dlouhodobě udržitelné,“ soudí Michajlovič a naráží také na současná sankční opatření proti ruským oligarchům a prezidentu Putinovi. „Zjišťují, že peníze na účtech v cizí méně jsou náhle nedostupné. Ale zásoby zlata, kterými země disponuje, použitelné jsou. Může se klidně sebrat a jet s nimi do Šanghaje,“ připomíná Michajlovič.

Zlato bylo pojistkou během stagflace v sedmdesátých letech.

Zlato je průměrná investice, která během minulého století v reálných hodnotách vynášela méně než dvě procenta ročně. Byla však dobrou pojistkou během stagflace v sedmdesátých letech, jejíž další kolo nás možná čeká. Ti, kdo by chtěli spořit a mají k dispozici dost prostředků, mohou využít možnost skladování mimo síť v drahých kovech.

Ostatním jsou k dispozici ETF fondy typu iShares Gold Trust Micro (poměrový ukazatel nákladů 0,15 procenta). Alternativou jsou také fondy těžby zlata – časopis Grant’s Interest Rate Observer doporučuje Sprott Gold Equity (poměrový ukazatel nákladů 1,4 procenta).