Vedou firmy, zastupují naši zemi v zahraničí, řídí důležité úseky státní správy a všechny se k tomu dopracovaly ne proto, že jsou ženy, ale protože jsou zkrátka dobré. Ženskost a vliv, jak samy říkají, jdou totiž velmi dobře dohromady.

Jak to dokázaly a co bylo zlomem v jejich kariéře? Včera jsme se na to pěti z nich zeptali u příležitosti slavnostního vydání našeho žebříčku 75 nejvlivnějších žen Česka roku 2015.


Lenka Bradáčová (1.)
vrchní státní zástupkyně v Praze

bradacova_N

Byla to šance, kterou jsem dostala, a dostala jsem ji od muže, tehdy svého šéfa, který měl odvahu, aby z třicetileté státní zástupkyně se dvěma roky praxe udělal náměstkyni státního zástupce jednoho z největších krajů. To byl zlom a pak už jsem mohla začít uplatňovat své představy. Kdybych tu šanci nedostala, bylo by vše jinak.


 Věra Výtvarová (43.)
vedoucí partnerka, PwC

veravytvarova_n

Zlomový moment, kdy mi „narostla křídla“, přišel těsně předtím, než jsme se s manželem vzali a měli děti. Tenkrát jsme se dohodli, že si stoprocentně prohodíme role. On se stane „maminkou“, bude nakupovat, vařit, prát a přestane chodit do práce, zatímco já se budu věnovat jen práci. Tenkrát to byl experiment, který mohl trvat měsíc či půl roku, ale kupodivu tak fungujeme dodnes.

Mému muži to nevadí a umí se v tom skvěle realizovat – díky němu vládne v domácnosti i výchově dětí racionalita. Pořád si s tou balancí hrajeme, ale za sebe můžu říct, že tohle uspořádání mi velmi vyhovuje. Když vidím ženy v dvoukariérním manželství, které se ještě starají o domácnost, jsou to pro mě světice.


 Vladimíra Glatzová (31.)
zakladatelka, Glatzova&Co.

 Glatzova_N

Zlomem pro mě byla cesta do zahraničí, kdy jsem začátkem 90. let ještě jako studentka odjela za vlastní vydělané peníze na šestitýdenní kurz do Londýna. A když už jsem tam byla, měla jsem odvahu si bez ohlášení oběhat všechny právnické firmy a zařídit tříměsíční stáž. Nakonec jsem tam zůstala dva roky a tahle cenná pracovní zkušenost se mi hodila, když jsem pak v Praze založila vlastní advokátní kancelář. Když už člověk někde je, jde o to se chytnout, věřit si a vsadit vše na jednu kartu.


 Zuzana Ceralová Petrofová (57.)
majitelka, Petrof

Ceralová-Petrofová_N

Zlom přišel, když jsem byla druhým rokem ve firmě. Americký partner nám vypověděl obchod, my procházeli velkou krizí a ocitli se pod kuratelou bank. Měli jsme obstavené účty, neměli na výplaty a ani právo o sobě rozhodovat. Tenkrát jsem byla na pozici obchodní ředitelky a firma měla pět podílníků.

Můj tatínek chtěl najmout krizového manažera, ale já ho přesvědčila, že se musíme nejprve sjednotit, aby za rodinu vystupoval pouze jeden. Předložila jsem rodině plán a požádala je, aby mi svěřili své podíly, a já tak měla lepší pozici pro jednání s bankami a ostatními podílníky. Rodina mi tu důvěru dala. Díky tomu se podařilo situaci vyřešit a dnes se nám zase daří.


 Jitka Hurábová (68.)
majitelka, LD seating

jitkahurabova_n

Do podnikání jsem se vrhla se svým společníkem ještě v době, kdy jsem byla na mateřské. Zlom přišel po osmi letech, kdy už nechtěl pokračovat, protože se rozešly naše představy o dalším směřování firmy. Měla jsem dvě možnosti – firmu prodat, nebo vykoupit jeho podíl a znovu se postavit na vlastní nohy. Rozhodla jsem se pro to druhé.

Že to nezvládnu pracovně, jsem se nebála, protože už předtím jsem byla tahounem. Spíš jsem měla velký strach, co tomu řeknou zákazníci, dodavatelé a zaměstnanci – jednak proto, že jsem žena, a také fakt, že se firma dělí, pro ni není dobrou známkou. Tenkrát mě maximálně podržel manžel, který mi řekl: „Když to nezkusíš, do smrti si to neodpustíš. A když se to nepovede, život půjde dál.“ To byl moment, kdy jsem uvěřila, že má smysl pokračovat.