skip to main content
Rodinné firmy

Žlutomodré šílenství. Česká rodinná firma poslední týdny šije jen ukrajinské vlajky

„Začal útok na Ukrajinu a během pár minut jsme měli všechny zásoby pryč, říká Jan Vereščák, majitel liberecké firmy Libea, která se specializuje na výrobu vlajek a praporů. Právě spolu sledujeme, jak se pod rukama jeho zaměstnanců rodí česká vlajka. Dnes je to poprvé po dvou týdnech, kdy nevidí jen modrou a žlutou barvu.

Od chvíle, kdy dal ruský prezident Vladimir Putin pokyn k invazi na sousední demokratickou zemi, totiž v téhle malé firmě s ročním obratem devatenáct milionů korun tiskli jednu ukrajinskou vlajku za druhou. „Teprve včera jsme dohnali tu frontu a máme pokryté všechny objednávky. A můžeme se začít věnovat zakázkám, které jsme museli odsunout,“ říká Vereščák.

Zatímco ještě před útokem měla firma na skladě kolem dvaceti kusů ukrajinské vlajky od každého rozměru, chvíli po invazi stačilo pět minut, aby všechny zmizely. A od té chvíle nepřestaly telefony zvonit a e-shop se plnil objednávkami.

Poptávka vzrostla o stovky procent, žlutomodrých vlajek vyrobili zaměstnanci během dvou týdnů tisíce. Do práce chodili o víkendu, běžné pracovní směny se prodloužily o několik hodin. Největší zájem byl o velikosti metr krát metr a půl, které poptávala především města a obce, ostatní zákazníci pak chtěli spíše menší velikost – 60 na 90 centimetrů. Vlajku, kterou mohou držet roztaženou v rukách.

Výroba probíhá jak formou ručního sítotisku, tak i na digitální tiskárně. Z té vycházely v tom největším náporu hlavně vlajky menších rozměrů, za hodinu jich bylo hotovo kolem třiceti kusů. Větších vlajek dokážou pomocí sítotisku najednou vyrobit přibližně sedmdesát.

„Šablonu položíme na bílou polyesterovou vlajkovinu a ručně přejetím stěrky na ni přeneseme barvicí pastu. Pak následuje přiložení síta s další barvou. Obarvená vlajkovina putuje do sušáku, kde bude schnout, aby se dalo manipulovat s tiskem,“ popisuje celý proces Jan Vereščák mladší, ředitel firmy.

Následně se vlajky přesunou do tlakového pařáku, kde dojde k zafixování barvy, a pak putují do pračky. Až po vyprání se totiž objeví požadovaný odstín, předtím jsou barvy ošklivé a zašedlé. „Pokud tedy barvíř namíchá barvu špatně, dozvíme se to vlastně až na konci procesu. Občas, tak jednou do roka, se to stane,“ dodává ředitel.

Po vyprání se vlajky usuší a jejich poslední zastávka je v šicí dílně. Ještě před tím se však horkým nožem okrájejí z vlajky přebytečné okraje. Švadleny poté podle objednávek našijí na vlajku tunýlek nebo karabiny pro snadné navěšení na stožár či plechová oka. Občas stačí dle přání zákazníka vlajku jenom obšít.

Na odbyt šla ale v posledních dnech kromě ukrajinské vlajky i ta česká a i její zásoby teď musejí ve firmě doplnit. Naposledy prý zažili ve firmě podobné vlajkové šílenství před osmnácti lety, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie.

Také tehdy šlo o dvoubarevnou modrožlutou vlajku, její výroba ale byla trochu náročnější. „Nejdříve jsme tiskli modrou barvu, ve které zůstaly bílé hvězdičky a do nich jsme se pak museli trefovat žlutou barvou. Ukrajinská vlajka je se svými dvěma pruhy mnohem jednodušší,“ usmívá se majitel Jan Vereščák.

Historie firmy Libea se datuje od roku 1994, kdy ji dnešní majitel založil spolu se třemi společníky. Sídlí v budově, která kdysi patřila státnímu podniku Bytex. Ten byl v roce 1990 rozdělený na deset podniků a jeden z nich se jmenoval Byservis. V něm začala provoz textilní tiskárna velkoplošných tisků zaměřená právě na vlajky a prapory. A její specifickou výrobou byl právě sítotisk.

Reklama

Ještě než se Jan Vereščák rozhodl založit vlastní firmu, pracoval v Byservisu jako ředitel. „Tehdy v době po privatizaci začaly vznikat nové firmy a ty se chtěly prezentovat i novými vlajky. A naproti tomu šly i zákony. Od roku 1993 mohly mít možnost vlastnit vlajku také obce, a ne pouze města, a jelikož je v republice 6700 měst a obcí, tak zákazníků bylo dost,“ vzpomíná Vereščák.

Libea, jejíž název je zkratkou Liberce, překlopeného do ženského rodu, zpočátku obchodovala s textilem a dovážela i koberce. Až v roce 1997 se začala zabývat i výrobou, to když odkoupila od Byservisu část podniku zaměřeného právě na vlajky. Velkoplošný sítotisk už umí dnes z celé země jen ve vratislavickém podniku, kromě něj tu ale tisknou i digitálně.

„Sítotisk má takovou pozitivní vlastnost, že zajišťuje stoprocentní protisk, a když pak vidíte výsledný výrobek, tak nepoznáte, kde je rub a kde líc. Můžete tisknout celé barevné plochy, na každou barvu máte jedno síto. Ale jsme v něm omezeni z hlediska grafiky. Obličej Putina pomocí něj nevytiskneme. To nám dovolí digitální tisk. Ten má ale zase nevýhodu v tom, že přesně víte, co je rub a líc. Líc je sytý a záleží na kvalitě dalšího následného zpracování, jak dalece sytý bude i ten rub,“ podotýká majitel firmy.

Občas se prý setkávají s tak mizerným protiskem, že se až diví, jak takový produkt může někdo prodat. „U nás poznáte rozdíl při detailním zkoumání, ale když bude vlajka vlát na stožáru, tak nikoli.“

Přesto převažují zakázky, které odbaví digitální tiskárna. Více se totiž hodí na kusovou, malosériovou výrobu nejrůznějších vlajek, praporů a banerů. Poptávku po nich zvyšují zejména významné události, třeba vstup České republiky do NATO či EU anebo, bohužel, v posledních čtrnácti dnech i válka na Ukrajině.

Státní vlajky dodává Libea v šesti rozměrech, ten největší je 150 krát 225 centimetrů. Firma má za sebou také výrobu rekordně velké české vlajky. Představila ji na sté výročí založení Československa. Na délku měřila osmnáct metrů, na šířku dvanáct a vážila přes 24 kilogramů.

Firma zaměstnává patnáct lidí. Ti nejčastěji vyrábějí českou a unijní vlajku, ale zájem je také o sousední slovenskou, německou nebo polskou. A vlajky svých klubů si tu nechají tisknout i fotbalisté nebo hokejisté. Čemu se ale ve firmě brání, to je tisk vlajky s hákovým křížem.

Takové zakázky, a že by jich podle Jana Vereščáka nebylo málo, zásadně odmítají. Vyrábějí je pouze pro filmaře. Ostatně právě filmové produkce tvoří významné portfolio zákazníků. Naposledy firma spolupracovala s tvůrci snímku Zátopek.

vlajka Kyjeva

A protože je Libea od roku 2000 členem České vexilologické společnosti a od roku 2004 pak držitelem ocenění Czech Made, je nasnadě i otázka, jaké nejčastější chyby lidé při věšení vlajek dělají. Vexilologie je totiž obor zabývající se historií a symbolikou vlajek.

„Těch chyb je dost. Třeba při vyvěšování by se vlajka neměla vůbec dotknout země. Chybou je také, když při svislém vyvěšení, které my vexilologové nemáme rádi, je při pohledu na zdobený objekt bílá barva na české vlajce vpravo, vždy musí být vlevo,“ říká Vereščák.

Lidé podle něj také neznají pořadí vlajek na stožáru. Když jsou stožáry dva, tak pokud jsme v naší zemi, náleží prý čestné místo na levé straně vždy české vlajce, a vlajka hosta by měla vlát na straně pravé. „Když jsou stožáry tři, pak česká vlajka musí být uprostřed, když je jich šest a více, pak je opět první zleva a ostatní vlajky pak následují podle abecedního pořadí. A když státní vlajka dožije, měli byste ji správně pohřbít do země,“ uzavírá Jan Vereščák.