skip to main content

Neuměla slovo česky. Dnes ji a její začarované vietnamské bistro milují nejen Jablonečtí

Tohle bistro není jen tak obyčejné, spíš začarované. Jak jinak si vysvětlit tu magickou přitažlivost, která do něj hosty táhne. Ale pozor, ochutnávka Vietnamu v jabloneckém bistru Lien Quān způsobuje závislost. Lidé restauraci bez nadsázky milují, stejně jako její majitelku Lien Hoang. Její úsměv vás odzbrojí už ve dveřích, a když na vás tahle drobná kráska promluví svou roztomilou lámanou češtinou, kouzlu zcela podlehnete.

Její pho je úplná pohádka, však také do vývaru přidává červené víno, vyhlášené jsou i zdejší závitky a různé druhy omáček. Ráda kombinuje chutě a používá rozmanité bylinky. Šéfkuchařem je sice její manžel, ta pomyslná sladká tečka je ale její dílo. Možná i proto mají v bistru stále plno a denně jím projdou stovky zákazníků. „Vlastně to tak bylo už od prvního dne, aniž bychom se snažili o nějakou reklamu. Máme štěstí,“ říká.

K vysněnému bistru si ale musela Lien cestu proklestit. A ne vždy byla lemovaná lotosy. Do České republiky přijela Lien spolu s rodiči, když jí bylo patnáct let. „Jednoho dne nám rodiče oznámili, že se stěhujeme do Čech. Byla jsem překvapená, zaskočená, zrovna jsem dokončila základní školu a chtěla dělat přijímačky na střední se zaměřením na angličtinu. Rozhodně jsem neměla v plánu se stěhovat pryč, od kamarádů, do úplně jiné země,“ vzpomíná.

Jenže rodiče chtěli odejít za lepším životem a zamířili rovnou do Liberce, kde žil už delší dobu strýc Lien, který tu pracoval jako tlumočník. Přes léto se tak snažil ji a její mladší sestru naučit alespoň trochu česky a v září se pak coby patnáctiletá dívka vrátila zpět na základní školu. Do šesté třídy.

„Bylo to náročné, štěstí, že jsme vypadaly stále dětsky, protože já už byla v té době přece jen o několik let starší než moji spolužáci. Zpočátku jsme mezi sebou komunikovali spíš anglicky, s tím, kdo uměl, ale zároveň jsem se musela naučit česky. Každé slovo jsem si pečlivě překládala, dala jsem si za cíl naučit se denně sto nových slov. Po dvou letech mě má češtinářka přehlásila na anglicko-francouzské gymnázium, protože věděla, že chci studovat cizí jazyky. A tam probíhala výuka v angličtině, do toho jsem se ale i nadále musela učit česky, a také francouzsky.“

Ve Vietnamu se podle ní na vzdělávání klade velký důraz, děti se už od malička učí ve škole anglicky a dobrovolně chodí i na soukromé lekce. „Dobrou práci je v zemi obtížné najít, čím vyšší počet diplomů, tím lépe, a když k tomu máte i známosti, tak můžete sehnat zajímavé a dobře placené místo. Ale jinak to, že jenom něco umíte, nestačí,“ popisuje Lien.

I díky své odhodlanosti a píli přešla po gymnáziu na Vysokou školu ekonomickou v Praze a po ní se vrátila zpět do Liberce. Podle vietnamské kultury už měla ten správný věk na založení rodiny, a tak se svým budoucím mužem odletěli na tradiční svatbu do Vietnamu. Po návratu do Čech si našla Lien práci ve finančnictví, ta ji ale příliš nenaplňovala. A tak přišlo těhotenství a mateřská dovolená, při které pomáhala s tlumočením pro vietnamskou komunitu.

Manžel už mezitím provozoval bistro s rychlým občerstvením a s Lien a dalšími společníky otevřeli podnik v Liberci. Kvůli neshodám se ale rozešli, a Lien se svým mužem si našli nové místo pro své bistro v sousedním Jablonci nad Nisou, nedaleko přehrady.

„Nevěděli jsme, jak nás zákazníci přijmou, jestli si k nám najdou cestu. Ale už ten první otevírací den jich tu bylo tolik, že jsme sotva stíhali obsluhovat. A pak každý den jich přibývalo víc a víc.“ V kuchyni pomáhali příbuzní, rodiče, i sama Lien. Ta už dnes ale stojí spíš za pokladnou a obsluhuje zákazníky. A je také tváří celého bistra. Má dar poznat, co komu chutná, a když někdo při objednávce tápe, dokáže mu sestavit jídlo na míru.

Reklama

„Samozřejmě že už mám stálé zákazníky, u nichž přesně vím, co si dají, na co mají chuť. A u těch nových dokážu odhadnout, zda jsou konzervativní nebo rádi experimentují, a podle toho jim pak dokážu jídlo nakombinovat. To mě baví, i když přiznávám, někdy je to náročné. Máme jedinou kasu, kde musím zvládnout příjem, výdej, objednávky po telefonu. A když jsou tu přes oběd desítky zákazníků, je to fofr,“ dodává s úsměvem.

Bistro Lien Quān má své místo i v Gastromapě Lukáše Hejlíka, kde vychvaluje především její pho, které podle něj hosté milují, stejně jako majitelku. „Máme speciální vývar, na červeném víně a s rajčaty, s orestovaným hovězím. Díky tomu chutná trochu jinak. Já si různě hraju s chutěmi, kombinuji omáčky, bylinky. Manžel něco uvaří a já to ochutnám a řeknu, jak to případně vylepšit,“ prozrazuje.

Na to, že ochutnává, je štíhlá jako proutek. A to i přesto, že se v jídle nijak neomezuje a sní porci, kterou by si jiní museli rozdělit na dvě. „Vietnamská kuchyně je zdravá, nepoužíváme žádná zahušťovadla, pšeničnou mouku, přidáváme čerstvou zeleninu, bylinky. Ale já mám ráda i českou kuchyni, knedlíky, klidně jich sním třeba sedm. Je ale pravda, že hodně cvičím, je to pro mě adrenalin, hormon štěstí. Jdu si ráno zaběhat nebo odpoledne do fitka, bez toho bych být nemohla.“

Sedíme spolu v útulném bistru, které zařizovala Lien společně se svým mužem. Dřevěné stoly vyrobil z palet místní truhlář, jídlo servírují na českém porcelánu. Na poličkách rostou v květináčích bylinky, na stěnách visí velkoformátové fotografie zobrazující život a přírodu ve Vietnamu. „V České republice žiju už sedmadvacet let a za tu dobu jsem byla ve Vietnamu jen dvakrát. Jsou tam mí prarodiče a manželovi rodiče, určitě bychom se tam chtěli podívat, možná letos, na chvíli si odpočinout od práce,“ doplňuje.

I proto na své dvě dcery, které se v Čechách narodily a češtinu zvládají bez problémů, stále mluví vietnamsky. Nechce, aby rodný jazyk zapomněly. Navíc se řídí heslem, že čím víc jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

A na co si musela v Čechách zvykat nejvíce? „Na dochvilnost. Vietnamci s ní mají trochu problém. Takže když chcete, abychom někam přišli v devět, musíte nám říci, že máme dorazit v osm nebo v půl deváté,“ směje se. A z české kultury byla naopak zaskočená tím, že není pravidlem, aby za ženu platil v restauraci muž. „Taky mě překvapilo, že třeba každý platí zvlášť a že manželé mají dva účty a každý své peníze. To ve Vietnamu není, tam vždy platí automaticky za ženu muž.“

Bistro má otevřeno šest dní v týdnu, do půl osmé do večera. Lien si chce dopřát alespoň jeden volný den a tím je neděle. Do Jablonce za ní dojíždí spousta lidí i z okolních měst, a to nejen z Libereckého kraje. V oblibě ji mají i pražští hosté, ostatně v hlavním městě provozuje dvě bistra i její mladší sestra.

Během covidu se zapojila i do pomoci záchranářům a zdravotníkům, pro které připravovali jídlo, a vietnamská komunita šila také roušky. „Myslím, že už nás tady nikdo nebere jako vetřelce. A v době pandemie jsme dokázali táhnout za jeden provaz.“

Spousta zákazníků se jí ptá, zda nechce otevřít pobočku ještě jinde. Lien ale zatím vrtí hlavou. „Chceme udržet kvalitu a tohle bistro je spojené se mnou, s mojí osobností. To bych se musela rozpůlit a to neumím,“ směje se. „A navíc, od začátku nemyslím na peníze, na to, kolik mi to vydělá. Chci, aby zákazníkům chutnalo. A to se asi daří, protože se k nám vrací,“ uzavírá.