Rodina je kolébka všech dezinformací, řekne několikrát ve filmu Bílý šum profesor „hitlerovských studií“ v podání Adama Drivera. Něco na tom bude.

V kuchyni mu neustále švitoří děti, které mají názory na všechno živené neopodstatněnými strachy a podporované jen kusými znalostmi, což z jejich komunikace dělá i pro diváka velmi záhy nepřehlednou změť myšlenek, jíž podporuje i zvláštně zapomnětlivá matka hraná Gretou Gerwig. Je to kafkárna.

Mnoho diváků tuhle rodinu obývající domek kdesi na fiktivním předměstí Ameriky 80. let vypne přibližně po deseti minutách. Nový film režiséra Noaha Baumbacha je ale zajímavý tím, jak se pere sám se sebou, s diváky, a hlavně se svojí předlohou.

Hned totiž vycítíte, že tenhle film je velmi věrnou knižní adaptací, a to rovnou díla, k němuž se nikoliv bezdůvodně a líně přidává přívlastek „nezfilmovatelné“.

Don DeLillo napsal Bílý šum v roce 1985 jako jakousi karikaturu postmoderní americké společnosti ovládané mediálními obrazy, přičemž představil vizi společnosti, která je zvláštně relevantní i dnes.

Bílý šum vyšel na konci 90. let i v češtině a na čtenářských databázích najdete výmluvná hodnocení typu „k zamyšlení dobré, ale o ničem“. Bílý šum je přitom o mnoho věcech, hlavně o tom, jak nedokážeme nic pořádně prožít, včetně velké globální katastrofy, jíž vnímáme jako televizní spektákl. A do toho máme pocit déjà vu.

Zdejší hrdinové skutečně působí jako lehce autistické postavičky vypadlé z filmu Wese Andersona, co přečetli příliš mnoho knih, nebo spíš příbalových letáků léků na hlavu, které pak ale ještě k tomu spolykali v množství dalece přesahující doporučenou denní dávku. S nimi se najednou ocitáte v hájemství scenáristy Charlieho Kaufmana a jeho existenciálního zmaru. Ale držte si klobouky, protože nekončíme.

Driverova rodina ve filmu uniká před ekologickou havárií, jíž zosobňuje obří zlověstný mrak. Ten vypadá jako něco, co klidně mohlo započít Spielbergovu Válku světů. Velkolepou srážku nákladního vlaku s cisternou by si zas mohl nárokovat J. J. Abrams s tím, že patří do jeho sci-fi dobrodružství Super 8, v němž na železnici utekl mimozemšťan. Katastrofa se skutečně mění hlavně v podívanou, jíž ještě navíc příslušné úřady využívají k tomu, aby se díky ní připravily na katastrofy budoucí.

Co reálně zůstává, je strach ze smrti, jenž se stane hlavní hybnou silou poslední třetiny, v níž katastrofické třeštění ustane. Problém ale je, že se zvrásněné vnitřní krajiny hrdinů nedaří představit jinak než mořem slov, které přežvýkávají i všechna témata filmu.

Zatímco uslzenou hádku Adama Drivera a Scarlett Johansson z Baumbachovy předchozí Manželské historie si pamatujete doteď, tady vás závěrečné tokání dvou neurotiků na nemocniční posteli zanechá spíš zcela chladnými.

Přesto Bílý šum působí jak parník z jiné éry, který nutně musí najet na skaliska a velkolepě ztroskotat, protože Netflix zase utrácel zcela nepochopitelným způsobem. Rozpočet se podle některých médií měl vyšplhat až k 120 milionům dolarů, přičemž z toho pravděpodobně nebudou ani žádné oscarové nominace.

Režisér chtěl přitom jen představit publiku svoje oblíbené čtení o tom, že si lidé i z konce světa dokážou udělat večírek.