Obklopené krásou Jizerských hor, ovlivněné tradičním řemeslem, provoněné květy levandule rodí se v Lučanech nad Nisou ručně šité matrace a designové postele. S nápadem na jejich výrobu přišel před třemi lety Vojtěch Prade.
Kroky tehdy čtyřiadvacetiletého absolventa vysoké školy sice mohly směřovat do firmy Dorint, kterou zakládal před pětatřiceti lety jeho otec a která se zabývá realizacemi luxusních interiérů, on měl ale jinou vizi.
Využil rodinné historie, kdy byli jeho pradědeček Oskar i jeho dědeček Wolfgang truhláři, a v budově, která má za sebou už více než dvousetletou minulost, rozjel svůj vlastní byznys – společnost Dorsen vyrábějící matrace a postele.
Průmyslový areál z druhé poloviny 18. století patří jeho otci Petrovi, který jej dva roky po revoluci vydražil právě pro potřeby Dorintu. Teď v něm vyrábí jeho syn Vojta. V přízemí je truhlářská dílna, kde pod rukama dvou truhlářů vznikají designové postele, v prvním patře pak šicí i čalounická dílna.
„Celá budova patří do mého dětství, hrál jsem si tu, pobíhal po areálu a sledoval tátu a truhláře, kteří tu pracovali,“ popisuje Vojtěch Prade, když vcházíme do místnosti, kde jsou na stolech rozložené matrace a rámy postelí.
„Tady vytváříme přírodní matrace s taštičkovými pružinami,“ ukazuje zakladatel mladé firmy s obratem kolem deseti milionů korun. Základem jsou koňské žíně nebo vlna, kdy na výběr je buď ovčí, nebo velbloudí.
„Všechny naše přírodní materiály dovážíme zásadně jen ze západní Evropy, z Německa, Francie a Belgie, abychom přesně věděli, odkud pocházejí. Jsou certifikované jako antialergenní, protože procházejí vysokými teplotami v parní lázni. K vlně se navíc ještě přidává hedvábí, aby bylo vlákno jemnější,“ vysvětluje Vojtěch Prade.
Foto Jakub Volný
Do tepelné komory navíc vkládají materiál přímo ve firmě. Komoru mohou využívat i zákazníci, kteří už matrace z přírodních materiálů doma mají a chtějí je nechat zbavit roztočů a prachu. Teplota kolem devadesáti stupňů Celsia je spolehlivě vydezinfikuje.
Pružiny, kterých může být v matraci až dvanáct tisíc, pocházejí od amerického výrobce. Na žíně či vlnu, které přijdou na ně, pak ještě pokladou usušenou levanduli. Ta matraci nejen provoní, ale také uvolňuje dýchací cesty a lidem se tak na nich lépe spí.
Pro ještě větší komfort se pak může přidat vrstva mikropružin. To vše se schová pod první potah z belgického damašku, materiálu vyvinutého přímo na míru. Je na dotek hebký, ale hlavně prodyšný, což je kromě ergonomie další důležitá vlastnost. To vše přispívá k tomu, že se člověk nebude při spaní potit a přehřívat.
„Tohle je naše největší investice,“ říká Vojta a přechází k jednomu z nových strojů. „A výrobce na nás určitě vzpomíná jako na svou nejhorší zakázku,“ směje se.
Stroj byl vyrobený na míru a pomáhá hlavně s manipulací. Matrace se do něj umístí a pomocí vzduchu stlačí. Švadleny s ní tak mohou snadněji otáčet a lépe našívat takzvané růžičky, kterými ji prošijí skrz naskrz a zamezí tak pohybu rozvolněného přírodního materiálu v ní.
Aby byla matrace ještě víc prodyšná, má na boku všité malé ventily. Jako novinku chystají v Dorsenu veganskou variantu. Pro některé lidi je podle Pradeho nemyslitelné, aby spali na koňských žíních nebo vlně, a tak je nahradí konopnými či kokosovými vlákny.
Podnikání svého syna sleduje od začátku otec Petr. Ani jeden z nich se přitom netají, že v začátcích rodina vypomohla, finančně i radami.
Foto Jakub Volný
Ostatně budova, v níž Vojta dnes vyrábí, sehrála podstatnou roli i v rozjezdu Dorintu. „Měli jsme tu společníka, který šéfoval truhlárně, a my jsme mu pomáhali postavit ji po revoluci na nohy. Tím, že truhlařinou žil můj dědeček i tatínek, viděli jsme v řemesle budoucnost,“ přibližuje Petr Prade.
A stejně jako mu byl jeho otec mentorem, doufá, že poradit může i svému synovi. Zpočátku sice pomýšlel na to, že začne pracovat v Dorintu, jeho cesty šly ale jiným směrem. Pracoval v marketingu, natáčel videa.
„Vojta je nesmírný detailista a nakonec pochopil, že natáčení mu spolkne spoustu času na úkor toho, aby mu to dávalo i ekonomický smysl. Jsem rád, že si to nechal jen jako koníčka a přišel s tímhle nápadem,“ podotýká Prade starší.
Založení vlastního byznysu synovi nerozmlouval, ale respektoval, že chce jít cestou něco vyrábět, tvořit a vylepšovat.
„Na trhu je obrovská mezera. Češi spí na molitanu a to není správně. Prostor pro realizaci v tomto oboru je velký, ale potřeba je i štěstí a energie. Navíc je Vojta ve věku, kdy jeho kamarádi chodí na diskotéky, jezdí na dovolené. To on s podnikáním neskloubí. Ale doufám, že vydrží. Párkrát bude ležet na zemi, jako jsem ležel já, ale jde o to se zvednout a obklopit se schopnými lidmi. To je má zkušenost z Dorintu,“ říká Petr Prade.
Rodina pomohla hlavně s investicí do strojů, které byly tou nejvyšší položkou. Na rozjezd padlo kolem dvou až tří milionů korun a do firmy vložil Vojtěch veškeré své úspory. Peníze šly rovněž do nákupu materiálů.
„Tím, že začínáme a je to takové hodně niche odvětví, dodavatelé nás ještě neznají a jsou opatrní. Všechno musíme platit předem, a nejde o zrovna malé částky,“ přibližuje Vojta.
Rady svého otce si bere k srdci. Nejvíce asi tu, kterou mu dal ještě předtím, než se do podnikání vůbec pustil. Snažil se ho držet při zemi, naučit ho nad vším přemýšlet, nebrat na sebe příliš velká rizika, udělat průzkum trhu a začít raději pomalu než za pár měsíců zjistit, že chybí kapacita plány naplnit.
„Něco budovat je o základech, ty nejsou zvenčí vidět. Je lákavé skočit na první dobrý byznys, ale když si nejsme jistí kvalitou, tak je unáhlené dělat krok dopředu. Jsem rád, že právě tuhle radu si vzal Vojta k srdci,“ poznamenává Petr Prade. Další z rad bylo také nepodcenit účetnictví, najít správný software a dobrou účetní.
Zakladatel Dorintu přiznává, že měl očekávání v tom, jak se oba byznysy propojí. Že Vojta bude využívat zákazníků zavedené firmy. Jenže to se zatím nestalo. Zatím mají v Dorsenu dostatek svých klientů, které se generují buď z ústního doporučení, nebo z návštěv webových stránek. Ale by to nevyznělo, že se Vojta od firmy svého otce odklání, půjčil si z ní počáteční tři písmena a doplnil je slovem Sen. Odtud tedy název Dorsen.
Foto Jakub Volný
„Na vysoké škole jsem přičichl k předmětu provozní management, kde se jednalo o efektivitu výroby, počítání času. To mě nadchlo, bylo to něco konkrétního. Navíc jsem vždy víc inklinoval k nějakému fyzičnu, a ne k obchodu,“ prozrazuje Vojta důvod, proč měl potřebu založit vlastní podnikání.
Měsíčně vyrobí v Lučanech nad Nisou třicet matrací, kapacitu mají na šedesát. Pak budou muset uvažovat o rozšíření. To jim ale areál umožní, už je zpracovaný projekt na výrobní halu i na stavbu bytového domu pro zaměstnance.
„Vyrábíme na zakázku, jen výjimečně máme něco na skladě. V praxi to funguje tak, že zákazník přijede, třeba i návštěvu zkombinuje s výletem do Jizerek, prohlédne si u nás výrobu, vyzkouší matrace, a prakticky už když odjíždí, tak se začne pracovat na jeho zakázce. Za tři týdny má matraci doma,“ popisuje Vojta.
Kromě matrací vznikají v Dorsenu i designové postele, a to jak čalouněné, tak z masivu, nebo v kombinaci. Původní myšlenka byla nabízet postele na míru, jenže postupně zjistili, že lidem více vyhovuje vybírat si z již vytvořených modelů, které jsou konfigurovatelné a klient si může navolit výšku, šířku, na výběr má z nepřeberného množství barev a textilií.
Výhodou je truhlárna v přízemí. Tím, že je ve stejné budově jako čalounická dílna, je mezi nimi mnohem jednodušší a rychlejší spolupráce. „Zatím máme zkušenost, že každý třetí zákazník si s matrací koupí i postel,“ upřesňuje.
Zájem o ně začínají mít i butikové hotely, které se prezentují na Amazing Places. Jde hlavně o menší penziony, které jsou vázané na přírodu a českou lokalitu, přírodní matrace jim tak zapadají do konceptu.
Velké komplexy s dvěma sty pokoji nejsou cílovou skupinou. I proto, že je tam velký tlak na cenu, a hlavně kapacitně by to v Dorsenu nezvládali. Navíc by mohla utrpět kvalita a na té si zakládají především. „Nechceme pásovou výrobu, chceme ruční, to nám dává smysl,“ tvrdí Vojta.
Lidská práce, ale i materiály se odrážejí na koncové ceně. Nejlevnější matrace začínají na 38 tisících, nejdražší se pohybují kolem devadesáti tisíc korun.
„Možná se to může zdát někomu moc drahé, ale je to investice do něčeho, co vám vydrží patnáct, dvacet let. A když si to rozpočítáte, pak je to pár korun denně. Za kávu určitě utratí člověk víc,“ dodává mladý podnikatel s úsměvem.
