Topí se v alkoholu a kvůli tomu i v dluzích. Vydělává tisíce zlatých, ale ještě víc jich utrácí. Pije, hýří, má nevyzpytatelné nápady i povahu.
Avšak malému Ježíškovi, jehož narození v tyto dny slavíme, dojemně vtiskne na obrazu pro pražský kostel Panny Marie Vítězné podobu zesnulého synka…
Petr Brandl jako by svým dílem vykupoval svůj život.
Život hříšníka.
Jakou má tato kajícnost podobu? Však se na jeho obrazy sami podívejte. Teď je k tomu ideální příležitost: ve Valdštejnské jízdárně na Malé straně probíhá do 11. února velkolepě pojatá Brandlova výstava.
Expozice v tuzemsku nejvýznamnějšího barokního umělce tady v takovém rozsahu a šíři nebyla padesát let a v působivých prostorách jízdárny, kde jsou Brandlova monumentální oltářní díla a samozřejmě další jeho práce, je podoba zmiňované kajícnosti ukázána nejlépe.
Sebelepší popisná slova se vizuálnímu vjemu nemohou za mák rovnat.
Jednu slovní charakteristiku ovšem vystavené obrazy potvrzují, respektive podtrhují její velmi povedenou trefnost. Podle této charakteristiky rozpustil Petr Brandl ve svých obrazech slunce. Ač na obrazech není slunce vidět, scénu nasvěcuje zář jeho paprsků, jež do stvořeného výjevu vnášejí teplo a především nadpozemskou naději.
Zatímco z jeho obrazů zářila nadpozemská naděje, mimo obrazy zajímala umělce velmi často ryze světská záře. Ta se nelinula z nebes, nýbrž z oken šenků, které Brandla vábily neodolatelně jako Sirény. A stejně jako Sirény hnaly světla hospod nešťastníka na zničující útesy.
Ale kdyby jen hospody! Stalo se, že pro Brandla omamující zář nevycházela z nebes a ani z pozemského světla. Vycházela z podzemí čili přímo z pekla, chcete-li.
Kde jinde než u hospodského stolu totiž malíř, který měl navzdory velmi dobrým honorářům neustále hluboko do kapsy, zaslechl, že zbohatnout lze prakticky bez námahy – a to při těžbě zlata v Jílovém nedaleko Prahy.
Vidina snadného zisku Brandla omámila. Z opojení po pár holbách piv se do rána vyspal, zlatá horečka mu zatemnila rozum na mnohem delší čas. Nevystřízlivěl ani pod vlivem přátel, kteří mu úmysl pronajmout si v Jílovém důl rozmlouvali. Údajně proběhly i takové poetické pokusy, že zlato má Brandl na své paletě, jen ho musí chtít těžit.
K takové „těžbě“ se ale bohémovi chtělo jen někdy, často nedodržoval termíny dodání svých děl a smluvní podmínky vůbec. U muže v permanentní peněžní tísni zvítězil mamon. Pronajal si v Jílovém jeden důl a po něm ještě druhý, zaměstnal horníky, do těžby zatáhl podílníky, neboť ji sám nemohl finančně utáhnout a…
Ano, dopadlo to přesně tak, jak tušíte: do Prahy se vrátil zadluženější, než z ní odcházel.
Petr Brandl byl přitom nejlépe placeným umělcem své doby. Objednavateli jeho děl byly velké klášterní domy a významné šlechtické rody, namátkou Šternberkové, Černínové, Lobkovicové či Lažanští.
Ceněný muž se však vzhlédl právě v luxusním a velmi nákladném životě příslušníků modré krve, což byla společně s bohémskou, a tedy nezodpovědnou povahou zcela ruinující kombinace.
K tomu všemu přišlo odloučení od manželky, s níž zplodil tři děti včetně krátce žijícího syna, jehož tvář nosí na jednom obraze právě narozený Ježíš. Malířův svazek nebyl šťastný, k čemuž přispěly obě strany: Brandl nepřetržitými flámy, choť Helena mimo jiné tím, že ji nezajímala manželova tvorba, ale pouze to, kolik za ni bude inkasováno, a nutila manžela k nadprodukci.
Vášnivý muž z manželství prchl, ani tím si pochopitelně finančně nepomohl, naopak. Kvůli dluhům dokonce skončil párkrát ve vězení a po krachu bláznivého podniku v Jílovém dokonce žebral o živobytí a nocleh.
„Často si potají prohlížel ruce, mrskal prsty, zkoušel pružnost kloubů, byl ustrašen neobratností, protože mu – jak si myslel – ruce stárly. Nevěřil si a skoro se bál barev. A tak se zatracoval sám před sebou a před jinými a šlo to s ním z kopce,“ cituje publikace Toulky českou minulostí Jaroslava Humbergera, který o Brandlovi napsal knihu.
Smutná jízda z kopce ale v tuto chvíli ještě nedojela k tragédii, nabrala směr vzhůru. Zakázky se znovu začaly hrnout, kupříkladu od hraběte Šporka z Kuksu. Peníze by stačily na pohodlný život, který by se na poměry počátku 18. století blížil blahobytu, kdyby je příjemce tak „úspěšně“ nepropíjel. Z Petra Brandla se stala chátrající troska.
Vinou pitek upadalo – teď už definitivně – i jeho mistrovství. O někdejších zakázkách za tučné měšce si mohl zpustlý a stárnoucí flamendr už nechat pouze zdát. Jeho poslední honoráře byly tekuté a voněly lihem: měly podobu skleniček kořalky, které mu kumpáni poroučeli za malůvky stvořené přímo ve výčepu.
Při kořalce seděl Petr Brandl i v září 1735 v hostinci U Mědínků v Kutné Hoře. Neseděl u ní sám, ale právě on se najednou chytil křečovitě za srdce a na čele mu vyskákaly krůpěje potu.
„Lidé k němu přiskakovali a Brandl jim ukazoval bezmocně na prsa,“ píše Jaroslav Humberger. „Někdo se začal polohlasem modlit. Rozepjali mu halenu a vynesli na dvorek pod čisté zářijové hvězdy. Brandl jednou, dvakrát zhluboka vydechl jako před slavným uvolněním. Na jakubské věži odbíjela právě devátá. V tom večeru umřel v náručí několika hospodských lidí Petr Jan Brandl.“
Jednoho z nejtalentovanějších umělců, které tato země měla, zastihla smrt příznačně v hospodě. Poslední vydechnutí mu ale dopřála pod hvězdami, to je jaksi smutně hezké.
Hvězdy jsou přece vzdálená slunce. Letí k nám jejich zář a ta je ke slávě Boží navěky otištěna v Brandlových obrazech.
