Kavárny Jana Hawelky byste tam, kde jsou, nejspíš nehledali. Rodák z Mostu má rád dobrou kávu a před osmi lety se rozhodl, že ji nabídne i lidem v severních Čechách.
Jeho kavárenská síť Lagarto má dnes v Mostě, Chomutově, Teplicích a Kadani pět provozoven a zástupy zákazníků. A to i přesto, že jim účtuje v podstatě pražské ceny. „Fungujeme převážně v obchodních centrech a s tamním nájmem nemůžete dělat charitu,“ usmívá se mladý podnikatel.
Že se z dnes devětadvacetiletého Hawelky stal kavárník, byla přitom náhoda. Při studiích na děčínské Dopravní fakultě ČVUT chodíval do školy kolem zkrachovalého baru. „A říkal jsem si: Ty jo, bylo by super mít kavárnu,“ vzpomíná. Byl rok 2008 a tehdy jednadvacetiletý student měl o restauračním byznysu svéráznou představu.
Čtěte také: Sopka v Praze. V Popocafepetlu jste asi byli a pili, ale jeho příběh neznáte
„Všechno bylo fajn, lidi utráceli. Měl jsem pocit, že kavárny frčí, a hlavně ty v obchodních centrech. Byl to pro mě takový symbol snadno vydělaných peněz,“ směje se.
A tak se rozhodl, že si v mosteckém obchodním centru Central kavárnu otevře taky. Dal dohromady, jak zhruba by si svůj podnik představoval, a na internetu si našel mail, na který to všechno poslal. „A ve stylu ‚dnes přijdu, zítra mám‘ jsem čekal na odpověď.“
Ta sice záhy přišla, ale ne taková, jakou Hawelka čekal. Vedení ho odmítlo s tím, že mu není jasný koncept jeho podniku a že postrádá reference. „Mrzelo mě to,“ vzpomíná podnikatel, „ale byla to pro mě zároveň i výzva, zkusit to znovu a pořádně.“
Rok pak ladil, co by vlastně chtěl. Jeho původní představy přitom byly dnešnímu Lagartu hodně vzdálené. „Chtěl jsem to, co bylo všude, ten můj symbol úspěchu. To znamená kafe Lavazza a dělat piccola – klasiku, kterou měl každý a kterou lidi kupovali,“ vysvětluje.
Pak ale zasáhla náhoda – Hawelkova spolužačka ho upozornila na pražskou pražírnu La Bohème Café a upozorňovala ho tak dlouho, až se budoucí kavárník jel do Prahy podívat. Tam se seznámil s majitelem Charlesem Fleerem a ten ho „přesvědčil, že to, jak kafe v Čechách děláme, je vlastně úplně blbě“, říká Hawelka. Ve spolupráci s La Bohème Café vzniklo menu, které se bez větších změn udrželo dodnes. Jeho základní motto zní zhruba: Espresso je espresso, preso je americano, latté není do sklenice.
Když byl Hawelka se svým konceptem hotov, spojil se v roce 2010 znovu s agenturou, která zařizovala pronájem v mosteckém obchodním centru, a věřil, že tentokrát už to vyjde. Nevyšlo. Stále chyběly reference. Zklamání ale netrvalo dlouho, agentura potřebovala obsadit uvolněné místo v obchodním centru Chomutovka a nabídla ho právě Hawelkovi. A i když to nebyla nablýskaná nová budova plná utrácejících zákazníků, ale zrekonstruovaný starý Prior, kývnul.
Čtěte také: Cloumák od protinožců. Tato káva je 80krát silnější než espreso
Chomutov bral jako další výzvu. V severních Čechách prý platí, že kdo se uchytí v tomto městě, má velkou šanci, že to zvládne i jinde v regionu. „Lidi jsou tam nejkonzervativnější a těžcí zákazníci a dali nám to pořádně sežrat, naši kávu vůbec nepřijali,“ přiznává Hawelka s tím, že po několika měsících to chtěl vzdát.
A do toho se znovu ozvala agentura: Máme pro vás místo v Mostě. „A já rychle kalkukoval, jestli investovat do firmy, kde jsme nepochopení, anebo to nechat být.“ Nakonec nabídku přijal, od prvního dne začal vydělávat a pak se strhly davy; po roce fungování šly obraty nahoru i v Chomutově. A protože Hawelka vždy chtěl kavárenský řetězec, následovalo Lagarto v Kadani, Teplicích, jedno další v Mostě a vlastní výrobna dortů Cake Factory.
Pak se ale rozjetý byznys zasekl, respektive na něj dopadla rychlá expanze a zákaz kouření ve všech provozovnách a Hawelka se potácel na hraně existenční únosnosti. Z krize se ale dostal, loni měl obrat 50 milionů i vytoužený zisk. A tak Hawelka rozjel vlastní výrobnu zmrzliny, začal spolupracovat s cukrářkou Lucií Průšovou a letos na jaře by rád připojil i pekárnu.
A má další sen. Rád by se stal Tomášem Karpíškem severu a stejně jako majitel sítě Ambiente by chtěl vybudovat firmu, která bude soběstačná. „Tak abychom si dokázali udělat všechno sami a od dodavatelů k nám chodily jen suroviny,“ říká.
