„Nikdy jsem nebyl zaměstnaný a teď je jasné, že už ani nikdy nebudu.“ Se zřetelnou hrdostí v hlase se Jan Kraus hlásí k tomu, že vedle kariéry herce a moderátora tvoří podstatnou část jeho života i méně známá kapitola – podnikání. Když o tom vyprávěl na nedávném workshopu pořádaném European Leadership Academic Institute, bylo jasné, že o byznysu ví víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Krause samozřejmě znáte z televize, filmu a divadla a asi víte, že bojuje proti korupci a tepe do politiků. Co ale zřejmě nevíte, je, že začal podnikat už za komunismu. „Podnikání pro mě bylo vždy zajímavé zejména proto, že mi přineslo velkou míru nezávislosti, a to je pro mě téma číslo jedna,“ říká dnes dvaašedesátiletý Kraus, který se od vlastních keramických výrobků, počešťování Wordu, daňového poradenství či pořádání veletrhů dostal až k produkování vlastní talkshow, která běží na televizi Prima.
Krausovy podnikatelské začátky jsou ale více než 25 let staré. Se svou první manželkou Janou začal už v 80. letech po legalizaci drobných živnostníků vyrábět a prodávat drobnou keramiku. „Jana byla manuálně zručná, ale neznala technologii výroby. Tak jsem si to vzal na starosti a nastudoval si to z jedné slovenské knížky. Dokonce jsem si udělal vlastní pec: naučil se o izolačních materiálech, sehnal je a našel jsem si lidi, kteří mi seřídili řídicí výkon. Moje pec byla asi pětkrát lehčí, než co byla tehdy jediná dostupná na trhu, a výpal v ní přišel na třetinu,“ popisuje Kraus.
Rodinné výrobky nabízel družstvům a řešil veškeré účetnictví, které občas vyžadovalo jistou míru kreativity. Například domácká výroba „za účelem zisku“ spadala po roce činnosti do pásma živnostenské daně 85 procent… „Tak jsme se se ženou v naší živnostenské praxi rok po roce střídali. Prostě bolševismus v hlavě.“
Vedle keramické výroby si Kraus ještě před revolucí vyzkoušel i jiný druh byznysu: zamířil do tehdy moderních technologií. Prý byl dokonce mezi první stovkou Čechů, kteří doma měli osobní počítač. Na Sinclairu dovezeném z Francie řídil své Náhradní divadlo – 100 herců a spousta inscenací. „Pamatuju se, že měl 1 kB RAM a jako majitel jsem byl členem Klubu uživatelů osobních počítačů, který spadal povinně pod Svazarm,“ vybavuje si Kraus.
Kompjůtr se mu hodil i po listopadu 1989, kdy divadlo rozpustil a udělal si kurz podvojného účetnictví a daní. Podle svých slov se také jako jeden z prvních českých uživatelů Wordu a Excelu podílel na počeštění prvního zmíněného programu.
Tou dobou, na začátku 90. let, se ovšem dostal k byznysu, na němž vydělal nejvíce peněz: k pořádání veletrhů. „Jeden z klientů za mnou tehdy přišel, jestli se nechci s italskými partnery zúčastnit konkurzu na pořádání stavebního veletrhu v pražských Holešovicích. Nakonec nás vybrali, což byl pro nás docela šok,“ vzpomíná Kraus. Zatímco jeho partner byl stavební inženýr, on sám měl na starosti finanční stránku.
„Říkal jsem si, že když budeme na nule, tak to bude dobrý. Nakonec jsme vydělali hodně peněz,“ říká Kraus s tím, že bylo třeba utěsnit všechny „díry“, kterými peníze na Výstavišti, řízeném jistým Alešem Hušákem, běžně utíkaly. „Všichni nás varovali, že dostaneme ránu – třeba za účet za elektřinu. Proto jsem vzal několik studentů, kteří se nepřetržitě střídali u elektroměru. Nebo že prý pronájem vysokozdvižných vozíků je nekontrolovatelný. Tak nám studenti psali jejich využití po minutách. Celkem jsme takhle měli 46 studentů na všechno možné,“ dodává Kraus k veletrhu, na kterém měli celkem 200 firem od celulózek až po výrobce kleští na cukr.
Jednu firmu si pamatuje přesně dodneška. Přišli za ním totiž nějací mladí kluci, že nemají ani korunu, jestli by jim nedal pár metrů. „Tak jsem jim tam dal takový malý stánek… Časem se ukázalo, že to je Sipral, a od té doby se kluci nezastavili,“ zmiňuje Kraus špičkového českého výrobce plášťů budov ze skla a lehkých kovů, jehož práce je vidět na muzeu Nadace Louis Vuitton v Paříži nebo na pražských projektech Quadrio a Florentinum.
Za peníze vydělané z pořádání veletrhu si Kraus a jeho partner koupili nové auto, rok si dali volno a zrekreovali se. A pak tenhle byznys rozjeli nanovo, celkem ho dělali pět let. „Postupně mě to ale úplně přestalo bavit. Nechtěl jsem dožít mezi vydanými a přijatými fakturami,“ popisuje Kraus, který se vydal zpět na divadelní prkna. Napsal hru Nahniličko, sám si ji zasponzoroval a nazkoušel s kamarády. „Přešel jsem z velkých peněz prakticky na nulu, protože jsem hrál za 600 korun za představení,“ říká o inscenaci, která se hraje dodnes.
Na podnikání ale Kraus nezanevřel, i když… „Víte, podnikání je většinou jen o vydělávání a tam mi něco chybělo. Proto jsem skončil.“ Pak následoval satirický pořad Dvaadvacítka s Jiřím Ornestem, několik filmů a seriálů a nakonec vlastní talkshow. Z veřejnoprávní Uvolněte se, prosím se stala primácká Show Jana Krause, v níž působí nejen jako moderátor, ale i jako jeden z producentů.
Takže opět tak trochu podnikatel, protože pořad se pro Primu točí na klíč. A příjmy plynou i z následného umístění klipů na YouTube. Videa na Krausově kanálu mají za pět let celkem přes 112 milionů zhlédnutí, přičemž jednotlivé nejpopulárnější klipy mají okolo 1,5 milionu diváků.
Během přednášky Jana Krause na workshopu ELAI padlo několik zajímavých výroků spjatých s byznysem. Tady je výběr 14 z nich:
O byznysu:
- „Pro mě byla základní podnikatelská lekce v roce 1992, když jsme přijeli na jednání do Itálie. Ta elegance je pro mě dodnes vzorem. A i ta chytrost: finanční záležitosti se zásadně probíraly po obědě, protože věděli, že jsem se přežral, až na mě šly mrákoty, takže jsem tam skoro spal a všechno jim odkýval. Než jsem si na to začal dávat pozor, tak mě to stálo určitě dost peněz.“
- „Byznys má velmi pofiderní hranice morálky. Svůj první obchod jsem udělal v devíti letech, když jsem jednomu vadnému klukovi u nás na Vinohradech prodal myš za 5 korun s tím, že to je hříbě mustanga a jmenuje se Šemík. Měli jsme pak v rámci party dlouhou diskusi o morálce tohoto prodeje – já jsem všem vysvětloval, že to je výhodné pro obě strany, protože i on je šťastnej.“
- „Hrůzu při podnikání jsem měl vždycky z toho, že prodělám majlant. Je to v podstatě strach z neznáma.“
- „Já hrál podnikatele jako svou roli. Koupil jsem si oblek a vzal nejdražší tašku. Obchod je víc divadlo, než si myslíte. Nemáte tušení, jak blízko to je. Byznys jako takový jsou v podstatě jen premiéry, žádné reprízy.“
O spolupracovnících:
- „Nechci mít okolo sebe moc spolupracovníků. Obecně populace má dobrých jedinců málo a česká ještě méně.“
- „Vhodných lidí je vždycky málo, a když už je máte, tak máte obrovskou hodnotu. Hodnota firmy je v jejích lidech, to není klišé.“
- „Vybírání lidí je hrozně důležitá věc. Gró lidí je se mnou už 11 let. Když berete lidi zespoda, tak jsou loajálnější.“
O ženách v práci:
- „Já mám na důležitých pozicích okolo sebe v podstatě jen ženy. V životě mi vždycky pomohly, chlapi mě chtěli akorát obrat nebo se mi snažili vysvětlit, že jsem bez šance.“
- „Můj táta říkal: Dobrá sekretářka je lepší než hlídací pes.“
- „Prostředí, kde jsou jen chlapi, je deformovaný a vadný. Mělo by to být zdravě promísený. Na mnoho úkonů je ženská dispozice lepší než chlapská.“
O komunikaci:
- „Blba neobejdete tím, že mu řeknete, že je blb. Musíte mu říct, že je výborný, ale že byste to s dovolením vzali okolo něj.“
- „V Česku se podceňuje komunikace. V životě přitom není nic důležitějšího, to je alfa a omega. Soužití lidí doma i práce je komunikace.“
- „Pohoršujeme se nad Američany, že se falešně usmívají, ale lepší je neupřímný úsměv než upřímná zloba.“
- „Pokora je nezbytná, ale u nás se přeceňuje. Proč se stejně často jako o pokoře nemluví o sebevědomí a hrdosti? Je přece lepší mít sebevědomou značku, než aby o vás Jarda odvedle říkal: Ten byl hodně pokornej.“
