Dohadovali se jednou piloti, které že letadlo je lepší. Airbus. No to ne, rozhodně boeing! David Hecl chvíli poslouchal a pak pronesl: „A kdyby vám u garáže stál Rolls-Royce a Nissan, kam byste sedli raději?“ V kokpitech boeingů absolvoval český letec na osm tisíc hodin, v letadlech druhé značky dosud zhruba jen polovinu, přesto by při výběru už nikdy nezapochyboval. Pohltil ho totiž moderní a sofistikovaný stroj plný luxusu. Hecl jako jediný kapitán s českým pasem „šoféruje“ největší dopravní letadlo současnosti – Airbus A380.
Má čtyři motory, nejvyšší možnou rychlost 1020 kilometrů v hodině a maximální vzletovou hmotnost 575 tun. Gigant oproti letadlům, která znáte běžně. Přesto to vypadalo, jako by „třistaosmdesátka“ při přiblížení na přistání klouzala ve vzduchu smykem. „Však taky foukalo 20 uzlů zboku,“ vysvětloval Hecl, když ten obří letoun, co najednou převeze přes pět stovek cestujících a stojí asi sedm miliard korun, nakonec bezpečně posadil na ranvej pražského letiště.
Byl to 1. května významný den pro leteckou společnost Emirates, svůj dvoupatrový kolos bude na linku z Dubaje do Prahy a zpět posílat každý den. A neméně památné datum to bylo i pro skoro dvoumetrového pilota v jejích službách. Na prvního máje v roce 1996 svou kariéru za kniplem dopravních letadel startoval, nyní, přesně po 20 letech, přivezl v pozici kapitána letu na Ruzyň letadlo, které mu tolik připomíná velrybu. „Byl jsem nervózní jako malé dítě, ale tím správným způsobem nervózní. Užíval jsem si to.“
Kapitán David Hecl (vlevo) a jeho first officer před inauguračním letem z Dubaje do Prahy.
Ta cesta až sem, tedy mezi elitu pilotů, však rozhodně nebyla krátká. „V době těsně po revoluci, kdy já jsem dělal pilotní průkaz, to byl úplně jiný svět, jiný systém.“ Zatímco teď je po celé republice spousta leteckých zařízení různých úrovní, on musel na Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Tam získal osvědčení privátního pilota, následoval průkaz obchodního pilota, pak pilota vícemotorových letadel až nakonec dostal osvědčení pilota, který může létat podle přístrojů. A právě taková kvalifikace potom Heclovi otevřela dveře do ČSA, kde začínal jako druhý pilot vrtulového ATR, následně se stal druhým pilotem na boeingu a pak i jeho kapitánem.
Jenže po 14 letech letech nabyl pocit, že jeho rozlet cosi brzdí. „Potřeboval jsem vidět možnost profesního růstu a ten v té době začal u ČSA pokulhávat,“ vzpomínal Hecl na bod zlomu, kdy se rozhodl poslat přihlášku do Dubaje. A protože si Emirates vybírají ty nejlepší z nejlepších, angažovali i Čecha z Prahy.
Čtěte také: Pilotem v zemi štěstí. Čech přistává na nejzrádnější runwayi pod Himálajem
Dostal dům v Dubaji půl hodiny od letiště, skvělý plat a před sebou měl vidinu sedačky v A380. „Rozhodl jsem se dobře. Za sedm let, co tam působím, jsem dosáhl na vrchol,“ liboval si a na rukávech jeho modré uniformy žlutě zářily kapitánské frčky. „I když jsem tam ze začátku narážel na problémy, které vás doma ani nenapadnou. Třeba kam se jít ostříhat? Jak takové zařízení vypadá? Připadal jsem si jako znovu narozený, když jsem se všechno učil znovu.“
Airbus A380 je největší dopravní letadlo současnosti. A David Hecl jeho kapitánem.
A to stejné nastalo i v práci, kde si musel znovu vyšlapávat cestu tam, kde už v Česku jednou byl. U Emirates se nejdřív stal first officerem neboli druhým pilotem na letounech A330 a A340, pak přesedl do A380 a skoro po pěti letech na tomto typu jako first officer loni v srpnu ukončil svůj kapitánský výcvik. Dnes je jedním z vyvolených, co ovládají flotilu 77 strojů s nápisem Emirates na trupu.
„Přijde mi, že toto letadlo vymysleli pro piloty, protože pracovat v jeho kokpitu je skvělé,“ libuje si Hecl. „Nejvíc mě baví ta stabilita, kterou pak samozřejmě ocení i cestující.“ Už tři čtvrtě roku má v rukou tohoto létajícího obra, který najednou uletí přes 15 tisíc kilometrů. A jedna podobná štreka, snad coby křest ohněm, čekala i českého pilota v jeho inauguračním letu na pozici šéfa celé posádky.
Čtěte také: Konec sardinek v letadlech. Airbus řeší problém nadměrných pasažérů
Mísilo se v něm tehdy napětí, příjemné vzrušení a možná taky obavy, jak cestu z domovského letiště v Dubaji do Dallasu zvládne. „Podle síly větru je to záležitost na 15 až 16 hodin, což je výzva,“ souhlasil Hecl. Jen aby nedošlo k mýlce, takový let nemá na starosti jediný člověk, absolvují ho dvě plnohodnotné posádky, které si let rozpůlí. „Protože po 16 hodinách by nikdo nedokázal bezpečně přistát,“ ujistil pilot. „Ale asi mi to šlo dobře, tak jsem hned poté dostal další dva takové lety. Můžu se považovat za letce dlouhých linek a od té doby mi šestihodinový let do Prahy připadá jako jednoduchá záležitost.“
Tohle povolání ale vážně jednoduché není. Stres, odpovědnost, fyzická náročnost, neustálé učení se a zkoušky, takřka každý týden v jiném časovém pásmu i jiné posteli. Přesto – kdyby Heclovi bylo zase 18, tedy o 27 let méně než dnes, a věděl by všechno to, co ví nyní, šel by do toho znovu. „Asi jsem se právě pro pilotování narodil,“ dumal. „Hodně mi dalo, něco taky vzalo. Tato práce se bez toho dělat nedá, nemůžete být pilotem bez toho, že jste do létání blázen. To byste to jinak zabalili a šli dělat třeba řidiče tramvaje.“
Heclova „kancelář“ je plná luxusu i prostoru. „Můžu tam stát i vzpřímeně,“ říká.
Pozitivem Heclova života je, že viděl skoro celý svět a z deseti tisíc metrů nad mořem získal ohromný rozhled. „Doslova,“ kývl pilot, ale pak vysvětlil pravý obsah svého rozhledu. „Poznal jsem spoustu míst a spoustu lidí. Třeba když máte v posádce 30 různých národností, kultur, jazyků a musíte s tím pracovat. Zvyšovat hlas? To nedělám, máme lidské postupy, žádné donucovací prostředky. Musím být senzitivní. A když se pak vrátím do České republiky, tak se na některé věci dívám jinak.“
Chcete teď slyšet něco i o negativech, která se k lesku a prestiži tohoto povolání skoro až nehodí? O hodinách strávených ve vzduchu už řeč byla a jen za minulý měsíc jich Hecl nasbíral 96. „A to už je vážně dost.“ Když se navíc připočtou povinné pauzy v místě obrátky letadla, vycházejí z toho dny a týdny mimo domov. „Vzalo mi to osobní život,“ přiznal pilot, jehož rodina a hlavně dcerka zůstaly v Praze. „Z každého letce, který se věnuje své práci takovýmto způsobem, se stává emigrant. A takový kočovný život přináší své oběti. Ale já mám pořád ten správný drajv.“
