Marie Růžičková ze středočeské obce Václavice se v roce 1917 podruhé vdávala. Prvního manžela, s nímž měla dva syny, jí vzala světová válka, s druhým počala dcerku a znovu začala doufat ve štěstí. Marně. Mladá žena ze sedláckého rodu se záhy opět stala vdovou, chotě jí tentokrát vzala španělská chřipka.
Zatímco Mariina válečná tragédie visela kvůli ozbrojenému konfliktu takříkajíc ve vzduchu, smrtící nemoc udeřila u jejího druhého muže bez varování: jestliže dnes sužuje planetu koronavirus, pak jiný druh chřipky, řádící před 100 lety pod přízviskem španělská, měl mnohem fatálnější následky. Mimo jiné i kvůli mizerné informovanosti.
Nebyl to samozřejmě jediný a ani hlavní důvod, proč zmiňované chřipce padlo za oběť 50 až 100 milionů lidí, statisticky 10 až 20 procent všech nakažených. Ke klíčovým faktorům pochopitelně patřila méně pokročilá věda, neboť šlo o éru před antibiotiky a poměrně nízké erudice pro boj s bakteriálními infekcemi.
Foto Wikipedia
K děsivě vysoké úmrtnosti negativně přispěl i zbídačený stav obyvatelstva, které kvůli globálnímu konfliktu trpělo podlomeným zdravím a podvýživou. Chřipka vypukla v roce 1918 a lze ji oprávněně vnímat jako temný stín první světové války, jako její kruté rekviem bez „bubnů“ dělostřelecké salvy.
Avšak i neinformovanost a od ní se odvíjející nepřipravenost na zákeřnou chřipkovou mutaci sehrály svou roli. Příčinou z počátku žádných, potažmo hodně kusých zpráv přitom nebyly pouze znatelně slabší informační kanály než ty, které máme dnes. Jak později vyšlo najevo, nemoc byla úmyslně zamlčována a tutlána.
Španělská chřipka odstartovala v závěrečném roce „první světové“ a protistrany o ní nemluvily, protože nechtěly dát nepříteli výhodu ve smyslu, že choroba rozleptává morálku vojáků. „Cenzura byla všude,“ potvrdil pro Washington Post publicista John Barry, autor knihy „Velká chřipka: příběh nejsmrtelnější pandemie v dějinách“.
Státem, který odmítl držet „bobříka mlčení“, bylo neutrální Španělsko. Tam se o nové a nebezpečné chřipce netajnůstkařilo, a nemoc tak nezískala název podle země původu (který je ostatně nejistý), nýbrž paradoxně podle státu, jenž se nákaze snažil alespoň částečně čelit otevřeností.
K tomu trefná glosa Anne Rasmussen, profesorky historie na univerzitě ve Štrasburku: „Vinou toho, že zbylé mocnosti mlčely, soudilo se nejdřív, že nemoc řádí výhradně ve Španělsku. Ve skutečnosti byla španělština jediným jazykem, v němž se o infekci smělo hovořit.“
Jenže brzdit virus upřímností mělo stejný efekt jako zkoušet zastavit rozjetý nákladní vlak, jako zkoušet stopnout burácející lavinu. Smrt byla zprvu četná a později ještě četnější. V některých zemích došly rakve a nestíhaly se kopat hroby, takže oběti byly ukládány do těch masových.
„Mějte suché nohy i oblečení, vyhněte se davům, zakryjte si nos a ústa v blízkosti kašlajícího, kloktejte třikrát denně antiseptikum – kdyby jen slanou vodu, nepřecházejte nachlazení, buďte co nejvíc na slunci a nepanikařte.“ | Foto Wikipedia
Není divu, že nemoc je nazývána největším holokaustem historie způsobeným jedinou chorobou. Jistěže současný průšvih mnohem víc mává globálně propojenou ekonomikou (byť i v roce 1920 kolabovaly poštovní služby, odvoz odpadků a kupříkladu v New Yorku končily dělnické směny nepravidelně, aby bylo co nejprázdnější metro), ale zmiňovat to ve světle mnoha milionů skosených španělskou chřipkou, je nepatřičný cynismus.
Informací o nemoci bylo ve srovnání s dneškem naprosté minimum, cosi se však nynějšku nápadně podobá: zbraň, s jejíž pomocí se nakonec podařilo tehdejšího strašného zabijáka zkrotit. Tato zbraň byla v podstatě totožná s tou aktuální – jelikož lék na španělskou chřipku nebyl, na řadu přišla karanténa.
Jak píše například The Wall Street Journal, americká města, která nařídila co největší izolaci a omezila shromažďování lidí uzavíráním všemožných insitucí, snížila počet úmrtí na španělskou chřipku o 50 procent oproti městům, která přísná opatření nezavedla.
Karanténa nakonec byla celosvětově účinná, běsnění smrti pominulo.
Mezi „nedozírnými lány“ bezduchých těl byl i slavný francouzský básník Guillaume Apollinaire, jeho krajan Edmund Rostand, po němž zůstalo nevadnoucí divadelní drama Cyrano z Bergeracu, či geniální rakouský malíř Egon Schiele, který skonal v pouhých osmadvaceti.
Umělci zemřeli, jejich dílo je nesmrtelné. Jsou tu však miliony mrtvých, na něž zůstala v lepším případě vybledlá vzpomínka. Třeba díky Zdeňku Votrubovi, dnešnímu starostovi Václavic a pravnukovi Marie Růžičkové, z níž španělská chřipka udělala dvojnásobnou vdovu.
Foto Wikipedia
Dvojnásobnou? Z pohnutého a václavickým starostou připomínaného příběhu vyplyne, že první světová válka nepřipravila paní Marii o dva, ale dokonce o tři muže: ten poslední zesnul na následky zranění v zákopech, těžce zkoušená žena přišla v roce 1920 i o prvorozeného syna. „A aby toho nebylo málo, po únoru 1948 ji komunisté vyhnali z rodného statku,“ dodává smutnou tečku Zdeněk Votruba.
Že to se španělskou chřipkou nesouvisí? A už vůbec ne s koronavirem? Přímá souvislost vskutku není, zato nepřímá bezpochyby. Neboť vzpomeňme na osud Marie Růžičkové, až budeme napůl vztekle a napůl zoufale žehrat, že kvůli nynějším opatřením nemůžeme do kina…
