Po
přistání na většině tvrdých povrchů mohou žít viry –
včetně toho, který nyní sužuje planetu – čtyři až pět dnů.
Po přistání na povrchu z mědi či z její slitiny ovšem zemřou
během několika minut. Ano, možná nastal čas přivést tento
zčásti zmizelý materiál masově zpět.
O prospěšnosti mědi byly přesvědčeny již starověké
civilizace. V Číně byla nazývána „qi“, symbol zdraví,
Egypťané jí říkali „akhn“, symbol věčného života.
Později, během průmyslové revoluce v 19. století, se měď stala
velmi populárním materiálem, postupně však byla vytlačena
elegantnější a často také levnější alternativou.
„Když ale při renovaci starých budov chtějí majitelé
odstranit měděné armatury, říkám jim: Za žádnou cenu to
nedělejte – je to to nejlepší, co v těch budovách máte,“
citoval web fastcompany.com profesora Billa Keevila z univerzity v
Southamptonu, který je přesvědčen o užitečnosti tohoto
ušlechtilého kovu.
Keevil má na mysli právě zdravotní hledisko: podle něj je měď doslova zabijákem virů, protože ty se na ní rozpadnou. Britský profesor věří, že je čas vrátit měď do veřejné dopravy, lidských obydlí, a zejména do zdravotnických budov. Pochopitelně je nyní pozdě přemýšlet o tom ve spojitosti s COVID-19, rozhodně o tom ale není pozdě přemýšlet s ohledem na případnou další pandemii.
Vědec ze Southamptonu přitom není první, kdo na doslova nezdravý úbytek mědi upozorňoval. Už v roce 1983 kritizoval lékařský expert Phyllis J. Kuhn vytlačování mědi z nemocnic nerezovou ocelí. Estetika zdravotnických zařízení se sice zvedla, absurdně však na úkor primárního smyslu těchto zařízení, tedy péče o zdraví.
„Zatímco zářící nerezová ocel velmi špatně eliminuje růst škodlivých bakterií, poškrábaná mosaz, tedy slitina tvořená 67 procenty mědi a 33 procenty zinku, tyto bakterie nekompromisně ničí,“ uvedl Kuhn. A doporučil: „Probíhá-li rekonstrukce vaší nemocnice, zkuste v ní ponechat nebo obnovit mosaz. Pokud jste přesto použili ocel, ujistěte se, že je denně dezinfikována.“
O 10 let později Keevil potvrdil Kuhnův výzkum laboratorně: vystavil měď ataku některých z nejobávanějších patogenů a prokázal, že je účinně ničí. Stejně tvrdě umí materiál zatočit i s viry; vědec to v roce 2015 dokonce demonstroval na předchůdci COVID-19, koronaviru 229E. „U takto zničených virů navíc neexistuje šance na mutaci,“ dodal Keevil.
Ve stejném roce porovnávali jiní vědci míru infekce v amerických nemocnicích a zjistili, že v těch, v nichž byly použity slitiny mědi, byla snížena míra infekce o 58 procent. K podobně působivým číslům se dobrala i studie provedená na pediatrické jednotce intenzivní péče v roce 2016.
Ke všemu v současnosti odpadá i argument, že měď nevypadá hezky: je registrováno už 400 jejích slitin, přičemž kupříkladu ta, kdy je do mědi přidáván nikl, zahubí viry jako mosaz a nepůsobí jako ošklivá stará trubka. Vzhledově se blíží právě nerezové oceli.
Měď je sice vždy dražší než hliník a plasty a je zpravidla i dražší než ocel, přesto jsou zvýšené náklady na její znovuzavedení relativní. Protože boj s infekcemi vyjde podle fastcompany na 45 miliard dolarů ročně (nemluvě o 90 tisících obětí), byly by eventuální výdaje na renesanci prospěšného kovu zanedbatelné.
