Když jedete z Prahy směrem na Mělník, asi po dvaceti kilometrech se na polích objeví precizně urovnané řádky, pnoucí se napříč okolní krajinou. Po celé své délce jsou přitom pokryté černou fólií, která nezasvěcené trochu znejistí, co že za plodinu pod ní může růst.
Ti zasvěcenější ale překvapení nejsou. Vědí totiž, že tato část polabské nížiny rozprostírající se mezi Neratovicemi a Kralupy nad Vltavou patří k oblasti, kde vyrůstá jeden z nejkvalitnějších chřestů v Česku, jehož věhlas přesahuje i hranice.
Ten zde už osmým rokem pěstuje firma Český chřest, která letos plánovala rekordní produkci. Vzhledem k odchodu zahraničních brigádníků v souvislosti se současnou pandemií ale místo toho už v březnu bojovala o přežití – hrozilo, že celá úroda „bílého a zeleného zlata“ zůstane netknutě ležet na poli.
„Stejně jako další zemědělci jsme závislí na sezonních pracovnících z Ukrajiny, Bulharska, Rumunska a dalších zemí. 12. března nám volali z jedné pracovní agentury, že uzavřeli hranice, to znamenalo minus 80 lidí. A hned nato byl telefonát z Bulharska, odkud už byl na cestě autobus s pracovníky, ale vlivem uzavření hranic zůstal na Slovensku. Byli jsme v minusu přes 100 lidí a na sezonu jich přitom potřebujeme 180 až 200,“ popisuje svízelnou situaci spolumajitel firmy Jiří Šafář v útrobách bývalého JZD ve středočeském Hostíně u Vojkovic.
„Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli zdejší obnovená tradice pěstování chřestu opět smutně neskončí,“ vzpomíná na okamžiky před několika týdny.
Spolumajitel firmy Český chřest Jiří Šafář v hostínském provozu, kde se zpracovává a expeduje chřest.
Černý scénář se nakonec nekonal a ministr zemědělství Miroslav Toman mohl na začátku dubna přímo v Hostíně slavnostně zahájit sklizeň, která bude přece jen výjimečná: pandemie nechala mnoho Čechů ze dne na den bez práce, a ti tak mohou vykrýt absenci zahraničních brigádníků.
„České pole, český chřest, české ruce. O tom jsme vždy snili,“ říká s úsměvem Šafář a dodává: „Celkově to ani letos nebude košer české, ovšem na samém vrcholu budeme mít vůbec poprvé v historii 100 procent Čechů, kteří náš zelený chřest sklidí,“ upřesňuje.
Je nádherný jarní den, sílící sluneční paprsky dopadají do rozlehlé nížiny, nejvíce se však opírají do černé fólie, pokrývající jednotlivé řádky chřestu. Ty se musí pravidelně odhrnout a zkontrolovat, zda už chřest nevystrkuje své „růžky“ a případně se nemá sklidit. Obzvláště bílý chřest roste rychlostí i přes 10 centimetrů za den, a pokud se dotkne špičkou až na 70 stupňů Celsia rozpálené fólie, jeho kvality jsou nenávratně pryč.
„Mechanizace na tohle neexistuje, je to jako se sklizní jahod,“ vysvětluje prošedivělý podnikatel nutnou potřebu lidské pracovní síly.
Sklizeň bílého chřestu je v plném proudu. Na ten zelený dojde řada v druhé polovině dubna.
Samotnou přípravu sklizně nakonec zvládl sám se svými sedmi kolegy, běžně ji ale dělá 25 lidí. „Na poli jsme trávili i 20 hodin denně, tedy i v noci. Přesto jsme se dostali do čtrnáctidenního skluzu,“ popisuje náročné dny Šafář.
Souběžně sháněl sklízeče, kde se dá. Založil iniciativu České ruce, která má zajišťovat sezonní pracovníky pro zemědělské provozy trpící nedostatkem pracovních sil, ale ukázalo se, že většina potenciálních pracantů nemá se specifickou sklizní chřestu zkušenosti.
Šafář zkoušel oslovit i lidi, kteří skončili na úřadu práce, jenže ti by při jakémkoliv přivýdělku přišli o podporu. Když už se někdo vhodný našel, bylo potřeba vyřešit, jak zamezit šíření koronaviru. V Hostíně se rozhodli jít kromě používání roušek a rukavic ještě dál.
„Máme tu ubytovnu pro 80 lidí, půlka z nich jsou nyní Češi a půlka lidí, kteří pracovali ve Škodě Auto. Ti všichni se nyní zavřeli do dobrovolné karantény, protože obsluhují stroje nebo přicházejí do kontaktu s chřestem. Pro zbytek lidí, kteří do haly nemohou, jsme vymysleli bezkontaktní systém sběru,“ vysvětluje Šafář.
Ten se nakonec spojil s projektem Intermesos.cz, propojujícím volnou pracovní sílu s provozy, kde je jí nedostatek. V současnosti se tak na polích střídají i hudebníci nebo třeba „bedňáci“, kteří vlivem uzavření hospod a koncertních sálů přišli ze dne na den o živobytí.
„Pomoc nám přislíbili i herci. Z minulosti totiž odsud existuje fotka Lídy Baarové, jak sbírá chřest, a tak nás skrz Intermesos napadlo oslovit i je. Jsou mezi nimi známá jména, ale teď je ještě nemohu odhalit. Plán je takový, že se vzdají honoráře za práci, my výdělku ze zpracování a výtěžek půjde někomu, komu koronavirus zkomplikoval život,“ zamýšlí i tak pomáhat Šafář, který před devíti lety se svým kolegou Petrem Šanderou zorganizoval první sklizeň 100 tun chřestu v okolí Hostína, zanechaného na poli předchozí firmou.
Od té doby se „chřesťanství“, jak sami s oblibou říkají, nezbavili.
Letos měla produkce Českého chřestu činit 360 tun a měla být vůbec nejvyšší v historii. Dnes je jasné, že rekord nepadne. Třetina polí totiž leží ladem a produkce tak podle dnešních odhadů spadne ke 200 tunám. Oproti loňskému roku se tak sníží o třetinu.
„Výhled byl zpočátku opravdu tragický, teď už je to lepší. Pokud se mi restaurace podaří nahradit supermarkety, které přislíbily upřednostnit tuzemskou produkci chřestu před exportem, tak snad nebudeme ve ztrátě. Se ziskem pro další rozvoj se ale můžeme rozloučit,“ vypočítává Šafář, jehož firma loni utržila 28 milionů korun. Roční náklady se přitom pohybují kolem 27 milionů.
Jiří Šafář rozjel firmu Český chřest se svým společníkem Petrem Šanderou před osmi lety.
„Kdybychom nesklidili nic, tak jsme v minusu 17 milionů korun. Taková situace by hodila firmu o několik let zpět,“ říká. „A pokud by ještě přišlo sucho, neměli bychom na další zasetí,“ varuje Šafář a dodává, že v nižší produkci se odráží i nižší výnosy kvůli absenci průmyslových hnojiv. Na ta totiž vlivem pandemie nezbylo.
„Když jsem se do chřestu vrhnul, neviděl jsem příliš rizik kromě mrazu. Ale za těch osm let tady už jsme zažili sucho, povodeň a teď tohle. Třikrát už jsme byli na pokraji svých sil,“ popisuje Šafář, kterého teď mimo jiné zajímá, jestli se vůbec uskuteční každoroční květnové slavnosti chřestu, kam se sjíždí tisíce lidí z celé republiky.
„Český chřest se letos stane lakmusovým papírkem toho, jak dopadne české zemědělství,“ naráží šafář na to, že chřest je první zeleninou, která se na jaře sklízí. Podobné výzvy tak brzy mohou čekat další farmáři. V českém zemědělství totiž podle Šafáře letos chybí na 200 tisíc lidí.
