Bylo chladné a pošmourné ráno 16. dubna 1912. Ráno, kdy postupně začaly vycházet první kusé zprávy o tragédii, která se v noci na předešlý den udála v ledových vodách Atlantiku. Vy ten příběh znáte, tehdejší svět mu nemohl uvěřit.
Dne 15. dubna ve 2:20 ráno roku 1912 se zaoceánský parník R. M. S. Titanic loďařského koncernu White Star Line navždy ponořil pod hladinu. Klesl do hloubky čtyř kilometrů, kam ho o dvě a půl hodiny dříve poslala srážka s ledovcem.
Tu noc zemřelo přes 1500 lidí, což bylo více než dvě třetiny všech pasažérů. Mezi nimi i nejbohatší lidé té doby – ačkoli se o tom dnes tolik nemluví, tragédie Titaniku významně zasáhla i světový byznys.
Osudné noci zahynul vůbec nejbohatší muž tehdejšího světa John Jacob Astor IV., průmyslník, stavitel a jeden z největších vizionářů své doby. Zemřel tu Benjamin Guggenheim z bohaté dynastie filadelfských těžařů a mecenášů, po nichž se dnes jmenuje i jimi založené Guggenheimovo muzeum na Manhattanu.
Smrt ve vodách ledového Atlantiku našel i americký kongresman Isidor Straus, majitel slavného obchodního domu Macy’s, který založil jeho otec. Sedmašedesátiletý Straus zemřel i s manželkou, která loď bez manžela odmítla opustit.
Jen ze 175 mužů cestujících první třídou jich zahynulo hned 118. Titanik připravil o život 57 světových dolarových multimilionářů a jména mnoha slavných obětí tapetovala titulní stránky světových deníků hned od 16. dubna, kdy začaly noviny přinášet podrobnosti o tragédii a první potvrzená jména zemřelých i přeživších.
Další dny, a v mnoha případech dokonce i týdny totiž nebylo vůbec jasné, koho se z ledových vod povedlo zachránit: mnohé přeživší nebylo v nastalém zmatku a šoku zpočátku vůbec možné identifikovat. Většina lidí opouštěla loď ve zmatku a nikdo tu noc samozřejmě netušil, že se na palubu Titaniku pro své věci – a třeba osobní doklady – už nikdy nevrátí.
Zámořský parník Carpathia, který po neuvěřitelném námořním výkonu jako první připlul přeživším v oceánu na pomoc (voda v okolí měla jen čtyři stupně Celsia a i šťastlivci, kteří se dostali do záchranných člunů, v nich záhy bojovali o přežití), jen velmi pomalu zasílal informace o přeživších, na které zoufale čekaly obě strany oceánu.
Díky rozvoji telegrafu a aktivitě telegrafistů pracujících přímo na Titaniku přinášely do osudného 15. dubna 1912 noviny celého světa den co den nejnovější zprávy z paluby. Svět nadšeně sledoval i nejmenší podrobnosti z luxusní cesty, detaily o všem, co nádhera plovoucího paláce svým cestujícím nabízela.
A nebylo toho málo: zejména první a druhá třída poskytovala cestujícím luxus, jaký překvapoval i ty nejbohatší. Titanic byl první lodí světa, která své cestující hýčkala komfortem všeho druhu, dosud známým jenom z paláců a nejmodernějších sídel.
Titanic na zkušební plavbě z Belfastu
V době, kdy pro většinu světa nebyl samozřejmostí ani splachovací záchod, teplá voda nebo elektrické osvětlení, obsáhl Titanic hned několik vyhřívaných plaveckých bazénů, sauny, salony krásy, luxusní restaurace, malé kino nebo knihovny a tělocvičny.
Dokonce i v nejnižších třídách v podpalubí bylo ústřední topení, osvětlené společenské místnosti, čerstvé potraviny i výběr ovoce, které cestující z řad těch nejchudších do té doby neokusili.
Během plavby šlo tužit svou fyzičku v tělocvičnách.
Ve vyšších třídách se mnohokrát denně jedlo z porcelánu, z broušeného skla se pila ta nejlepší vína a šampaňské z lodního sklípku, svět prostřednictvím novinových zpráv obdivoval i zveřejněné jídelní lístky plné vybraných delikates.
Titanic byl také přehlídkou nejmodernější techniky ve všech významech toho slova – v podpalubí stály v garážích první a raritní modely nejluxusnějších automobilů té doby, které si ze Southamptonu do Nového Yorku vezli jejich hrdí majitelé z řad těch nejbohatších.
Není divu, že na nejluxusnějším plavidlu své doby toužila plout celá tehdejší světová elita. Byli tu nejen zmínění byznysmeni, politici a aristokraté, ale také známí umělci, tehdejší celebrity, osobnosti módy i rozvíjejícího se filmového průmyslu.
Ti všichni si zakoupili extrémně drahé palubní vstupenky do první a druhé třídy. Lístky do třetí třídy, určené převážně chudším cestujícím, byly dostupné těm, kdo brali Titanic za svou loď snů, vezoucí je z Evropy za vysněným lepším životem v Americe. Životem, který tragicky a nečekaně skončil v ledových vlnách.
A svět v nepředstavitelném šoku mohl ze dne na den opět jenom přihlížet.
