V karanténě jsem byl párkrát běhat venku, občas jsem měl domácí rande s Pamelou (jak to, že se ta ženská nikdy nepotí?) a taky jsem si na internetu objednal expandéry a činky. Ty jsem nakonec ani nevybalil z krabice, protože než přišly, stihla vláda otevřít fitness centra – aspoň v tom prapodivném režimu bez sprch, šaten, zato s rouškami, rozestupy a antibakteriálními gely u každého stroje.
Tak jsem si tenhle donedávna nepředstavitelný paskvil šel vyzkoušet do mé oblíbené posilovny na okraji Prahy.
Přišel jsem, přezul se, strčil batoh do skříňky u dveří, namazal se anticovidem jako kdysi na Rujáně a šel na to. Což o to, social distancing nebyl problém dodržet. Fitko bylo poloprázdné (prý má první týden obnoveného provozu tak 20 procent obvyklé návštěvnosti) a nejvíc mi mou komfortní zónu nabourala uklízečka s mopem.
Začal jsem, jako tradičně, půlhodinkou na páse. Na nos a ústa jsem si pevně usadil nanoroušku a s pocitem falešného bezpečí jsem se vydal ukrajovat první kilometry. Po třech minutách mi bylo jasné, že takhle to nepůjde.
Dýchá se v tom tak blbě, že jsem začal šetřit dechem a dýchat jen „na půl huby“, což vyústilo v nemilosrdné píchání v boku – ačkoli si nejsem úplně jistý, jestli to nebylo spíš mizernou kondicí.
Nanoroušku jsem bryskně vyměnil za látkový nákrčník, takový ten látkový tunel pro běžce. Nebylo to o moc lepší. Nákrčník byl po chvíli zrychleného dýchání a pocení úplně mokrý, takže rozhodně neplnil funkci, kterou podle plukovníků a zpěváků z vládních tiskovek mají roušky plnit.
Naopak – když ke slinám, potu připočítáte mikroskopické částice tortilly, kterou jsem měl předtím k obědu, je taková rouška spíš party place pro breberky. Možná mezi nimi nebyl koronavirus, ale rozhodně to byl mejdan pro jiné neviditelné svinstvo. Možná jsem si měl ten anticovid určený na činky radši stříknout rovnou do pusy.
Běhání s rouškou na páse má ještě jednu nevýhodu: periferně si nevidíte na nohy. V mém případě to několikrát málem vedlo k pádu. Přes všechny tyto překážky jsem uběhl něco přes polovinu toho, co jsem chtěl, a dál to prostě nešlo. Všechno jsem pečlivě otřel a odebral se k činkám.
Byl jsem rozhodnutý se dál netrápit a stát se renegátem okrajového pražského fitka. Když jsem se rozhlídnul, jestli někde opodál nezvedá železo třeba Prymula, uzřel jsem, že naopak nejsem jediný, kdo považuje vládní opatření za neproveditelné.
Nutno dodat, že všichni k sobě byli maximálně ohleduplní a evidentně si užívali, že mohou opět cvičit jinak než před televizí. Dezinfikovali se, dodržovali odstup, ale – zcela pochopitelně – neměli přes nos roušku nonstop.
A vůbec, kdo tohle vymyslel? Byli vůbec někdy pánové Prymula a Vojtěch v posilovně? Cvičit s rouškou nejde, je to prostě blbost. Buď ji máte tak volně, že nijak neplní svůj účel, nebo s ní nemůžete jet naplno. A kdo říká, že můžete, tak naplno nejede.
Naplno byste ale měli jet z posilovny domů v těch zpocených a nevoňavých hadrech. Na ně totiž žádná dezinfekce nestačí…
