Karanténní opatření se začínají pomalu uvolňovat a tuzemská ekonomika opatrně ožívá. Své provozy po nucené odstávce alespoň částečně otevřely automobilky i jejich dodavatelé nebo strojírenské podniky a od tohoto týdne se do ekonomického života začali zapojovat i živnostníci.
Dvouměsíční ochromení se však v ekonomice projeví na léta dopředu a pomoc státu je spíše pomalá, shodují se tři ekonomky, kterým jsme položili tři dotazy v souvislosti s aktuálním děním.
Odpovídají bývalá členka ČNB a současná předsedkyně Národní rozpočtové rady vlády Eva Zamrazilová, ekonomka a rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová a někdejší zástupkyně České republiky ve Světové bance Jana Matesová.
Česko se po 10 letech propadá do silné ekonomické recese. Jak hodnotíte opatření vlády pro záchranu a podporu ekonomiky?
Danuše Nerudová: Vláda se vydala správným směrem, ale poskytnutí pomoci nám trvá strašně dlouho a ze slibovaného objemu byl zatím poskytnut pouze zlomek prostředků. V tuto chvíli je klíčovou veličinou čas a zde bohužel zatím prohráváme. Pomoc se nedaří poskytovat dostatečně rychle. Zemím kolem nás se daří nalévat likviditu do ekonomiky daleko rychleji.
Například ještě minulý týden nebyly zúřadované všechny žádosti podnikatelských subjektů v rámci programu COVID II, které byly podány na začátku dubna. Co se týká avizovaného objemu poskytnuté pomoci ve výši 1,2 bilionu korun, do konce dubna do ekonomiky doteklo zatím pouhých 13 miliard.
Danuše Nerudová
Domnívám se, že pomoc pro OSVČ není dostatečně vysoká, neboť částka pokrývá v podstatě pouze základní životní potřeby. Nepokrývá už ale např. fixní náklady, které vznikají OSVČ např. v souvislosti s placením nájmu provozovny nebo placením energií. Problém je to u odvětví, kde vláda svým rozhodnutím utlumila činnost úplně, především u služeb. Částka by tedy měla být taková, aby pokrývala i tyto fixní náklady.
Jana Matesová: To, co česká vláda skutečně dělá, ne jak o tom někteří ministři mluví, považuji s ohledem na situaci za dobré. Silácká rétorika některých ministrů v prvním období byla zbytečná. Nikdy jsme v podobné situaci nebyli ani my, ani jiné evropské země, všichni se učíme za pochodu, je to doba pro pokoru a spolupráci.
Ano, některé kroky šlo udělat rychleji, kdyby je vláda neodmítala jen proto, že inspirace nepřišla z jejích vlastních řad. K postupným korekcím ale docházelo a dochází, a snad i dále bude, rychleji.
Jana Matesová
Jsme jako v situaci po havárii letadla s mnoha zraněnými: cílem samozřejmě musí být pomoci přežít všem. Jenže mnoho lidí by nepřežilo, kdyby záchranáři se zásahem čekali, až budou mít na místě pomoc pro všechny najednou. I vlády na západ od nás jsou částí společnosti kritizovány za chaos a postupné změny, to plyne ze situace.
Při příští případné pandemii už vlády budou mít mnoho věcí promyšlených, včetně organizace ekonomické pomoci všem potřebným.
To se zatím ale bavíme jen o fázi první pomoci – rozdělit lidi, omezit kontakt, aby mezi sebou nepřenášeli infekci, a pomoci všem, aby to ekonomicky přežili. Další fáze – analogie léčby na standardním oddělení a následné rehabilitace, bude delší a bude se lišit podle podmínek ekonomik.
Eva Zamrazilová: V dnešní době platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Přitom je faktem, že se objevují stížnosti především na rychlost přelivu vládních rozhodnutí do reálné ekonomiky a přílišné byrokratické nároky ze strany státu. Právě nyní se ukazuje, jak je soukolí státní administrativy zarezlé, nepružné a složité.
Koronavirus je do jisté míry testem veřejné administrativy, respektive toho, jak by měl moderní stát fungovat. A Česká republika z tohoto testu zatím bohužel nevychází příliš dobře. Zkostnatělost české byrokracie je ostatně dlouhodobý problém, který ani rychle vyřešit nejde.
Z hlediska objemu pomoci se mi naopak zdá, že vláda už o moc více naplánovat nemůže. Vždyť již v tuto chvíli je schodek státního rozpočtu na letošní rok stanoven na 300 miliard korun a je pravděpodobné, že se nakonec vyšplhá ještě výš.
Jak bylo zmíněno, ministerstvo financí počítá se schodkem letošního rozpočtu na úrovni 300 miliard korun. Jak reálný je tento odhad?
Danuše Nerudová: Osobně se domnívám, že míra nejistoty v systému je pořád velmi vysoká. Nevíme, zda nebudeme na podzim ve stejné situaci, tedy zda nebudeme muset v zájmu nepřekročení kapacity zdravotního systému opět uzavírat vybraná odvětví. Dle mého názoru se můžeme dostat ke schodku až půl bilionu korun.
Důležité je říci, že česká ekonomika je čtvrtou nejméně zadluženou ekonomikou v EU. Můžeme si dovolit věnovat na záchranu ekonomiky poměrně vysokou částku. To ovšem neznamená, že bychom neměli být rozpočtově odpovědní. V roce 2021 bychom již měli výrazně snížit schodek státního rozpočtu. A to tím, že se osekají všechny zbytné výdaje například v podobě slev na dopravu pro studenty a důchodce a budou se hledat provozní úspory.
Jana Matesová: Může to být více i při nejoptimističtějším scénáři, tedy že se buď velmi rychle najde vakcína proti novému koronaviru, anebo se jeho nebezpečí pro člověka mutacemi v přírodě sníží.
Eva Zamrazilová: To bude záležet na vývoji ekonomiky ve zbytku roku. Minulý týden aktualizovaná studie Úřadu Národní rozpočtové rady ukazuje, že pokud se ekonomika letos propadne o 5,6 procenta, jak očekává ministerstvo financí, dosáhne letošní deficit veřejných rozpočtů 304 miliard korun.
Eva Zamrazilová
Při propadu očekávaném MMF na úrovni 6,5 procenta by schodek činil už 324 miliard korun. Studie ovšem nezahrnuje případné přijímání dalších opatření nebo prodlužování již přijatých usnesení. Celkové náklady tak budou nejspíše ještě vyšší.
Osobně bych na základě dat o pokladním plnění státního rozpočtu za duben očekávala, že letošní deficit bude nejméně o desítky milliard korun vyšší než nyní schválených 300 miliard korun. Vyloučeno není ani to, že se nakonec dostane až do pásma mezi 400 a 500 miliardami korun.
Poslední velkou krizí jsme procházeli před více než 10 lety, otřepali jsme se z ní během několika let. Jak dlouho bude trvat uzdravování ekonomiky ze současné pandemické krize a jak dopadne na plánované reformy?
Danuše Nerudová: OECD i MMF se ve svých predikcích shodují, že v příštím roce by měl nastat zhruba šestiprocentní růst. Česká republika by neměla (i přes tuto krizi) ustupovat ze svých dlouhodobých cílů, jako je reforma vzdělávání nebo důchodová reforma. Naopak, ve světle příležitosti, kterou krize poskytuje, je jejich realizace o to naléhavější.
Česká republika se, pokud bude schopna využít dřímajícího kreativního potenciálu, může posunout mílovými kroky kupředu. Je ale třeba investovat do chytrých technologií, podporovat rozvoj bezkontaktní ekonomiky a hledat neotřelá řešení.
Jana Matesová: Předpovědět oživení lze jen ve scénářích, protože zatím skoro nic nevíme o původci krize, tedy viru. Vývoj ekonomik bude záviset na tom, kolik ho kolem nás zbylo, jak agresivně bude dál útočit a jestli v případných dalších vlnách bude nutné znovu zavírat části ekonomik. To by mohlo mít horší následky než dosavadní zastavení ekonomik, urychlil by se rozpad dodavatelských řetězců.
Pokud by se rychle podařilo objevit účinnou vakcínu, oživování začne okamžitě a do dalších 12 až 18 měsíců se životní úroveň velké většiny lidí může vrátit tam, kde byla před krizí. Pokud bude virus na ústupu i bez vakcíny, může se česká ekonomika vrátit k růstu už příští rok, ale ještě ne na úroveň před krizí.
Krize českou společnost skokově posunula, nakopla, ve dvou oblastech, kde posledních 15 let dramaticky zaostávala za nejvyspělejším světem: ve vzdělávání a v digitalizaci chodu společnosti. Pokud k pokračování nedojde, bude to neodpustitelná chyba. Pro probouzení ekonomiky v příštích měsících by bylo ideální konečně dohnat další dvě desetiletí starý dluh: rychle dokončit moderní infrastrukturu, silniční a železniční i digitální.
Eva Zamrazilová: Koronavirus odezní, ale například stárnutí populace zůstane. Takže k debatám o důchodové reformě se určitě budeme nuceni vrátit, ale už ne se zadlužením 30 procent HDP, ale 40 až 45 procent. S plnou silou nás tento problém dostihne ve 30. letech, až začnou odcházet do důchodu populačně silné ročníky 70. let minulého století.
Dosud se tento problém mohl mnohým zdát až příliš vzdálený, ale uvědomme si, že už je rok 2020. Zbývá nám tedy nanejvýš 10 až 15 let. A to není příliš dlouhá doba s ohledem na to, že stávající krize nás připraví o podstatnou část manévrovacího prostoru, který jsme si však sami zmenšovali už před ní.
Pozitivem může naopak být urychlení modernizace, digitalizace, nových forem práce, nových nápadů, projektů, možná i vznik celých nových oborů a odvětví. Flexibilitu a iniciativu jsme masivně projevili, ukázali jsme se jako inteligentní a zodpovědní lidé, kteří jsou schopni se přizpůsobit výzvám. Pokud se nám tuto energii a vůli podaří udržet, půjde o velký vklad do budoucna.
Já osobně jsem vždy věřila nikoli v pokrok seshora formou strategií, programů, vizí a dalších formalit sepsaných na tunách zaprášených papírů, ale v individuální tvůrčí schopnost jednotlivců. Snad budou mít v dnešní neobvyklé době lepší šanci prorazit a porazit byrokracii.
