Ve věku nedožitých 75 let zemřel Aleš Buksa. Známý ostravský podnikatel, patriot a mecenáš vítkovického hokeje se proslavil jako průkopník multilevel marketingu v Česku. V roce 2015 jsme s ním přinesli profilový rozhovor, který nyní přetiskujeme.
Byly chvíle, kdy přišel na pódium, roztáhl ruce a 10 tisíc lidí skandovalo jeho jméno. Aleš Buksa se stal hlavním průkopníkem multilevel marketingu v Česku a mezi prodejci své společnosti LR Health & Beauty uctívaným guruem. Na prahu sedmdesátky sice z vrcholu pyramidy sestoupil, ale do důchodu se vlastně nikdy neodebral. Stal se z něho vodobaron v Africe.
Když Buksa slavil v říjnu 2015 své sedmdesáté narozeniny ve vyhlášené ostravské kavárně Elektra, přišlo 100 lidí, pil se Moët, zpíval Štefan Margita, ale s číslem 70 tam bylo třeba zacházet opatrně. Hlavně žádné bilancování. „Připadám vám snad na sedmdesát?“ odrážel energicky Buksa otázku na svůj věk. „Sedmdesát je mi jenom v občance. Cítím se na pětadvacet.“
Však Buksu také marně uhánějí úřady, aby si konečně požádal o důchod. Už několik let na něj má nárok, ale pohled na příjezdovou cestu k jeho domu naznačuje, že peníze od státu nepotřebuje. Právě si staví novou garáž, takže venku stojí Ferrari 458, Rolls-Royce Ghost, hybridní supersport BMW i8 (dárek manželce) a Porsche Cayenne.
Aleš Buksa v roce 2015 před svým domem v Malenovicích a sbírkou luxusních aut
„Víte, já jsem si v životě všechny materiální vize splnil,“ říká Buksa s tím, že nemá nepřátele a závist si musíte zasloužit. „Časem stejně přijdete na to, že víc než se dobře najíst, hezky bydlet a zajet si občas na dovolenou stejně nepotřebujete.“
Buksa zbohatl na multilevel marketingu – tento způsob přímého prodeje se u nás uchytil hned po revoluci a jeho symbolem se staly placky „Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak“. S Herbalifem do velké multilevelové trojky patřily ještě společnosti Amway a právě Buksova LR Cosmetics, posléze přejmenovaná na LR Health & Beauty.
„Na začátku kapitalismu u nás panovalo obecné přesvědčení, že všechno je možné,“ vzpomíná Buksa, který v 70. letech emigroval do Německa a v roce 1992 zakládal českou a slovenskou pobočku mezinárodního koncernu LR.
Když začínal, seděl s pěti spolupracovníky u stolu a snažil se Čechy naučit, co je multilevel marketing. Postupně se jeho síť registrovaných prodejců, kteří při osobních setkáních nabízejí přípravky pro zdraví a krásu, rozrostla až na 230 tisíc lidí. Z nich je zhruba 60 až 70 tisíc aktivních a možná, že už pleťový krém, šampon, výtažky z aloe vera nebo parfémy nabízeli i vám. A možná vás také chtěli zlanařit. Z každého nového rekruta totiž mají provizi a tahle pyramida může růst v podstatě donekonečna.
Na kraji Malenovic, malé vesnice na úpatí Beskyd nedaleko Frýdku-Místku, stojí poněkud extravagantní stavba, které místní přezdívají zámeček nebo Southfork. Nepřehlédnete ji – leží jen pár metrů od hlavní silnice, na střeše má věžičku a architektonicky patří někam mezi řecký styl a baroko. Aspoň tak to vidí pan domácí.
Příběh tohoto domu hodně vypovídá o tom, s jakým odhodláním se Buksa vypracoval z emigranta v uprchlickém lágru k (téměř) miliardovému jmění. V 70. letech viděl v Německu v magazínu Schöner Wohnen vyfocený dům a zamiloval se do něj. „Vystřihl jsem si jeho obrázek z časopisu a vylepil si ho na záchod. Dvacet osm let tam visel,“ odpočítává Buksa dobu, než si splnil sen a mohl vstávat z postele s výhledem na blízkou Lysou horu.
Dnes sedí v zimní zahradě, bafá z dýmky, za ním je bar plný dobré whisky, o trochu dál jacuzzi a bazén.
Za okny se rozsáhlý pozemek svažuje k tenisovému kurtu. Buksa už tam ale hrát nechodí, doktoři mu tenis po prodělaném infarktu zakázali. Stejně jako těch 40 až 50 cigaret denně, co byl po čtyři dekády zvyklý kouřit.
Cigarety vyměnil za dýmku. Má jich celkem 130, jedna z nich je už taková zašlá, hodně okousaná… „Ta je po Klementu Gottwaldovi. Už se z ní nekouří, je jen do sbírky,“ říká Buksa a s citem vypouští další obláček namodralého dýmu. „Doktoři mi říkali, že oproti cigaretám je to půl bídy, protože dýmka se nešlukuje. Stal jsem se fajnšmekrem, vstávám s nimi a chodím s nimi spát.“
Sbírka dýmek Aleše Buksy
Na tucet nejoblíbenějších dýmek má tašku od Louise Vuittona, ušitou na míru přímo ve sklepě pařížské centrály. „Tašky na dýmky jinak nedělají, tahle je jediná na světě. Vyšla mě na 160 tisíc korun a rok jsem na ni čekal. Ale vyplatilo se,“ vysvětluje Buksa s tím, že si ji nechal vyrobit v roce 2001, když kupoval českou a slovenskou pobočku mezinárodní společnosti LR Cosmetics, posléze přejmenovanou na LR Health & Beauty.
Po letech prožitých budováním sítě prodejců a víkendech strávených na seminářích se Buksa rozhodl zvolnit. V roce 2012 mu tak přišla vhod nabídka na prodej firmy. Konsorcium německých fondů Quadriga Capital a Bregal Capital (spoluvlastní i módní řetězec C&A) kupovalo celý koncern LR a chtělo v něm opět mít i Česko a Slovensko.
Buksa od nich podle svých slov dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout, ale o konkrétní částce mluvit nemůže. Podle informací Forbesu se prodejní cena za obě pobočky pohybovala těsně pod hranicí jedné miliardy korun.
Co s takovými penězi uděláte, když je vám sedmdesát? Třeba se na stará kolena ještě pustíte do nečekaného byznysu – Buksa se svými společníky začal těžit pitnou vodu v Ghaně. A něco stojí i životní styl, na který jste zvyklí.
K němu u Buksy patří letadlo, jachta a nemovitosti v Dubaji, Miami či Německu, ale i vlastní motokrosový a taneční tým či mecenášství hokejových Vítkovic, za které až do dorostu hrál (před pár lety měl své logo i na dresu národního týmu). Na tohle všechno uplatňuje svoje oblíbené motto: Rakev stejně nemá kapsy.
Pojďme si říct váš příběh od začátku. Bylo v něm několik momentů, kdy jste začínal od nuly, i když jste se těsně po druhé světové válce narodil do zámožné rodiny starožitníka Leonharda Buksy.
Ano, můj otec byl největší starožitník na Moravě. Měli jsme obrovský krám v Nádražní ulici v Ostravě. Ten nám komunisté v roce 1955 sebrali. Přišli dva chlapi v černých kožených pláštích a předali otci papír, že se obchod zabavuje ve prospěch státu. Okamžitě musel odevzdat klíče od trezoru, v něm byly prsteny, zlato, brilianty… Během hodiny jsme přišli o všechno.
Jak se s tím rodiče vyrovnali?
Otec se z toho nervově zhroutil. Byl původně vyučený malíř pokojů a celý život makal a teď neměl žádnou práci. Dělal jen sem tam nějaké fušky. Všechno, co v našem kšeftě bylo – měli jsme perské koberce a visely tam drahé obrazy, Špálové, Procházkové a další –, uschovali v Ostravě do jednoho skladu a za dva roky za námi přišli znovu. Chtěli to začít prodávat, dali to do domácích potřeb, ale nevěděli, co s tím a jakou to má cenu. Táta je poslal do háje, ale máma vzala jejich nabídku na to, být tam odpovědná vedoucí. Hrozně se s otcem pohádali, že bude sloužit komunistům, ale máma jasně řekla, že nějak se živit musíme.
Trochu zvláštně jste se vrátili k původnímu majetku.
Tak trochu, protože nám už nepatřil. Ale máma se o to i tak starala tak dobře, že za ní nakupovat starožitnosti jezdil i Karel Gott z Prahy. Vždycky mu schovávala hezké kousky, hlavně sošky. Máma tam pracovala až do důchodu.
Takže jste vyrůstal mezi starožitnostmi?
Já jsem spíš vyrůstal na ulici, účastnil jsem se těch klukovských šarvátek, až to zjistil táta. Pořádně mi nařezal a řekl, že odteď bude všechno jinak. Dal mě na hokej, hrál jsem tenis, jezdil na koni a začal jsem chodit do hudebky. Díky tomu jsem později začal hrát na bicí v kapele při Divadélku pod okapem, což byla v 60. letech jedna z těch slavných malých jevištních forem. Jednou jsme hráli jazzový koncert na Černé louce a slyšel mě tam hrát nějaký Šubrt. Přišel za mnou a řekl mi, že končí se svým bubeníkem a chtěl by mě vzít na domluvenou pětiletou koncertní šňůru do západního Německa. To bylo v roce 1966.
Koncertní šňůra? To vypadá jako legální emigrace.
To úplně ne. Ta šňůra byla taková, že když jsme měli tři dny volno, tak jsme se s manželkou potkali v Karlových Varech. Ona za mnou jinak normálně mohla jezdit, byli jsme prověření od Pragokoncertu.
Kdy se z hraní v kapele stala opravdová emigrace?
Manželka měla podmínku, že se mnou emigruje, až přestanu s muzikou a tím kočovným životem. Takže jsem přestal hrát a v roce 1970 jsme oficiálně emigrovali. Zvykl jsem si v Německu za ty roky na úplně jiný životní styl, než byl tady v Československu, tak jsem tam chtěl pochopitelně zůstat.
To jste ale museli jít přes záchytný tábor, že?
Ano. Najednou z nás byli uprchlíci. Šli jsme normálně do utečeneckého lágru, odkud nás rozdělovali na pracovní pozice. Mě přidělili do fabriky v Darmstadtu, kde jsem pracoval jako normální dělník. Věděl jsem, že tudy cesta nevede. Tak jsem si sehnal práci jako pojišťovák a začal dálkově studovat ekonomku v Kolíně nad Rýnem. A v roce 1978 jsem začal dělat multilevel marketing.
Jak jste na něj přišel?
Jako pojišťovák za zeleným stolem jsem vydělával málo peněz. Měl jsem asi 1300 marek za měsíc. Multilevel mi náhodou někdo představil a začal jsem prodávat pojistky. Naložili nás do mikrobusu, vyhodili na sídlišti a chodili jsme od domu k domu. Kdo nepřinesl minimálně jednu podepsanou pojistku, šel domů pěšky. Bylo to tvrdé. Někteří lidé vám třískli dveřmi před nosem nebo vás poslali do háje. Tam jsem se obrousil a přestal se brát vážně. Byly to nejtěžší chvíle, ale věděl jsem, že tudy cesta vede.
To se pozná jak?
Bavilo mě to. Hodně jsem o multilevelu četl, chodil jsem na semináře, zkoušel jsem si to před zrcadlem. Začal jsem prodávat různé další věci, třeba filtry pod umyvadlo od americké firmy NSA. Tam jsem se vypracoval na šéfa výuky, bral jsem už 20 tisíc marek a učil ostatní, jak se má prodávat. Na začátku 90. let jsem se dostal ke společnosti LR, líbily se mi jejich projekty i jejich plán vstoupit do Československa – věděl jsem, že chci být u toho. Nejprve jsem si to rok zkoušel nanečisto, jezdil jsem do Prahy s kufrem kosmetiky na otočku.
A pak vám v LR svěřili otevření zdejší pobočky?
Přesně tak. Přišel jsem domů a říkám manželce: Vracíme se do Čech. Málem ji trefil šlak, byli jsme už v Německu zakořenění. Ale musela do toho jít se mnou. Jak vypadal začátek budování sítě prodejců? Přijel jsem do Prahy, pozval jsem pět známých z Ostravy a představil jim celý koncept multilevel marketingu.
Řekl jsem jim, že se za měsíc sejdeme v hotelu Ambassador a každý z nich musí přivést minimálně dalších deset lidí, kteří mají zájem si změnit život. Tak jsem za měsíc přijel a dělal jsem si prezenční listinu, kolik kdo má s sebou lidí. Někdo jich přivezl deset, někdo třináct a jeden z nich jich měl jen osm. Tak jsem před plným sálem vyvolal jeho jméno a řekl mu, ať povstane on a lidé, které s sebou přivedl. A pak jsem jim řekl: Opusťte tuto místnost, protože sem nepatříte. A šli. Dodneška se mnou ten člověk nemluví.
Proč jste byl na něj tak přísný?
Protože by stejně nikdy neměl úspěch. Jasně jsem řekl deset lidí a on na to měl měsíc čas. Navíc to mělo další efekt. Ostatní zpozorněli a pochopili, že to myslím vážně. A tak se to rozjelo.
Bylo to jen chvíli po revoluci. Jak rychle si lidé v postkomunistické zemi vlastně osvojili tuhle ryze kapitalistickou dovednost?
Hned. Dokonce to tady chápali lépe než v kapitalistickém Německu. Rychle jsme se stali nejlepší pobočkou v rámci celého mezinárodního LR koncernu, Československo mělo nejlepší obraty. A to platí dodneška.
Byznys LR jste vždy řídil z Ostravy. Proč jste se nikdy nepřesunul do Prahy?
V Praze bych byl jen číslo, tady jsem pan Buksa.
Zkuste mi prosím vysvětlit, co je vlastně multilevel marketing?
To je ten nejjednodušší byznys, jaký může být.
Myslíte přímý prodej?
Ne, myslím byznys. Přímý prodej dělá i chlápek, který jezdí od baráku k baráku s kufrem plným vysavačů. A když to neprodá, má smůlu. Naopak multilevel marketing sám o sobě říká, že má několik úrovní. Máte svou síť, je to svým způsobem – byť se to blbě poslouchá – pyramida.
To máte pravdu, že pyramida nemá úplně nejlepší pověst.
Ten pojem zdiskreditovali lidé, kteří vytvořili různé pyramidové hry, takové to letadlo. To byl v podstatě multilevelmarketingový systém, který v Americe začal asi před 70 lety. V padesátkách ho nejvíc proslavila hlavně společnost Amway.
A jak to funguje? Nevydělávají jen ti na špičce pyramidy?
Ne, vydělávají všichni. Každý má stejnou šanci. U těch pyramidových her neboli letadel toho posledního pokousali psi. Ale tady je jedno, jestli jste začali včera, nebo před 20 lety. Je to jenom o vašem nasazení. Já vždycky říkám: Když budeš poslouchat svého sponzora (tak se říká člověku, který vás přivede do multilevel systému, pozn. red.) a budeš dělat jen to, co ti řekne, tak si změníš život. Každý by mohl být milionář… kdyby se nebral vážně.
Jak to myslíte?
Kdybyste chtěli „nasponzorovat“ – laicky řečeno zlanařit – třeba nějakého vedoucího úředníka, tak by to nešlo. Mají pod sebou 20 lidí a už se berou moc vážně, přitom chodí domů s dvackou. To když dnes začnete dělat multilevel aspoň trošku pořádně pár hodin týdně, tak 20 tisíc korun vyděláváte za dva tři měsíce. Pak se vám to zvedá, protože vy učíte toho pod sebou, jak učit, aby toho pod sebou naučil… a tak dále.
S jakými maržemi se produkty LR prodávají?
Ty jsou hodně vysoké. Nemůžu vám to přesně říct, jen naznačím, že to je přes 40 procent.
A jak je to s provizemi pro prodejce?
To je komplikovaný systém, ale zjednodušeně řečeno máte provize z výdělků lidí pod sebou od nuly do 21 procent.
Ale když začínám, tak pode mnou nikdo není.
Však máte také dost času na to, abyste někoho přivedl, než dostanete první provizi. Řím se také nepostavil přes noc.
Co se nejvíc prodává?
Jsou to vlastně dvě různé produktové linie, zdraví a krása. Odhaduji, že prodeje jsou tak v poměru 70 : 30. V portfoliu jsou asi dva tisíce produktů. Vezměte si jen rtěnku, která má spoustu odstínů, to samé laky na nehty. Jsou to celé řady výrobků. Třeba u vůně Michaela Schumachera jsme měli pět produktů: parfém, kolínskou, vodu po holení, sprchový gel, tělové mléko. To neexistuje nikde jinde, nemají to ani jiné renomované značky.
Je multilevel marketing férový systém, když na vašich prodejích vydělávají lidé nad vámi?
Nejférovější, jaký znám. Vy sám si určujete, kolik chcete vydělat. On to stejně nikdo nedělá osm hodin denně, protože kdyby dělal, tak ty peníze ani nespočítá. Ti pracovitější si dávají čtyři schůzky se zákazníky denně.
V kolika z nich uspějí?
Když to jde špatně, tak při jedné. Když dobře, tak při třech. Úspěšnost záleží na každém zvlášť. S kým si domluvíte schůzku a jak jste šikovní. Ve vás musí hořet, co chcete v druhém zapálit. Musíte ukázat, že žijete to, co nabízíte. Nejdřív pochopitelně jdete za svými příbuznými a známými a pak se rozbíhá Mund-zu-Mund propaganda. Prostě reklama per huba.
Musíte ale umět zákazníky najít a přesvědčit je.
To vás naučíme. Základem je jednat seriózně. Nemůžete říct „My jsme lepší než Chanel“ nebo „My máme lepší aloe vera než jiná firma“. Ale nalijete do skleničky aloe vera od nás a od někoho jiného a přidáte do nich jodovou tinkturu (přípravek, který se používá k dezinfekci ran a vody). Aloe vera je léčivá, takže když se říznete nebo spálíte, tak vám pomůže s hojením. A to samé udělá i s tou jodovou tinkturou – ta cizí sklenice zůstane kalná, ale ta naše, což je 96procentní koncentrát, se úplně vyčistí. Náš aloe vera gel je bez přehánění nejlepší na světě.
Takže přesvědčujete názornou ukázkou?
To je jedna z možností. U parfémů je to vůně. A ta naše dlouho vydrží, cítíte ji celý den. Musíte mít i trochu osobní kouzlo a charisma. Ovšem to se dá naučit, nikdo se s ním nenarodil. Než se naučíte žít s úsměvem, tak to chvíli trvá. Možná jste to ani nezaregistroval, ale já se usmívám pořád a je jedno, o čem mluvím. A to jsem se naučil.
Jak?
Před zrcadlem. Potřeboval jsem to, vždyť to je celý můj džob, stejně jako pozitivní myšlení. Vždycky jsem tloukl lidem do hlavy: I když jsi milionář, nebuď snob. Čím budeš pokornější, tím víc tě budou lidé obdivovat.
Jak tohle předáváte svým lidem?
Tak jak to předávám teď vám. Měl jsem spoustu seminářů o rétorice, o artikulaci. Ale v podstatě jsou jen dvě základní věci, které jsem jim tloukl do hlavy: Neberte se vážně a nebojte se, že vám někdo řekne ne. Nic víc.
Vy jste se nikdy nebral vážně?
Ne. A nikdy mi nevadilo, že mě někdo poslal do háje. No a co? To je to nejhorší, co se vám může stát. Já vždycky na seminářích říkal: Když budete dělat jen to, co se vám řekne, ale také nic míň, bude z vás milionář. A nechci po vás nic, co bych neudělal já sám.
A co je to „to“?
To je sada základních postupů pro úspěšný multilevel. V první řadě si musíte udělat svoji listinu jmen – všechny lidi, kteří vás znají. Pak jim zavolejte, řekněte, že si s nimi chcete dát schůzku. Nevykládejte ale do telefonu, o co jde, protože z toho má spousta lidí strach. A na schůzce musíte představit náš obchod a produkty a jít s tím člověkem na první schůzku nebo dvě, aby věděl, jak se to dělá. Pak už ho jenom dozorujete. A on pak dělá totéž, také má vlastní listinu jmen, která musí „zasponzorovat“. Není nic jednoduššího než multilevel.
Popište mi ještě, jak vypadaly vaše semináře multilevel marketingu.
Dělal jsem lidem inventuru v mozku, ale v pozitivním slova smyslu. To není žádná sektařina. Když jsme měli seminář pro 1500 lidí v pražském TOP Hotelu, tak před budovou stály všechny ty mercedesy… To už o té akci něco vypovídalo. Vylezl jsem na pódium a zeptal jsem se: Kdo z vás by chtěl být opravdu úspěšný? Ale opravdu úspěšný. Celý sál zvedl ruku. Říkám o. k., ale ještě dotaz pro ty, co jsou tady poprvé: Co je to úspěch? „Mít hodně peněz a být šťastný v životě a v rodině.“ Bla bla. Protáhl jsem obličej a říkám: To je daleko jednodušší. Úspěch je dosáhnout vytyčených cílů. A je jedno v čem, jestli to je sport, hobby, nebo rodina. Úspěch nemá vrcholu, protože jestliže se dostanete nahoru, tak už máte jen jednu cestu. Víte kam?
Dolů, samozřejmě.
Takže úspěch je neverending story. A já sám musím udělat všechno pro to, abych ho dosáhl. Sebemotivace je základ úspěchu. Pak jen musíte dostat příležitost, abyste ho mohl dosáhnout. Spousta lidí by se rozkrájela pro úspěch, ale ne všichni dostanou příležitost. Jsou tři kroky k úspěchu. Mít vůli a touhu, příležitost a pak činit. Celý multilevel je jen o motivaci. Takže jsme pořádali velké akce v ostravské ČEZ aréně pro devět tisíc lidí a rozdávali jsme jim 90 aut VW Polo.
A kdo si zasloužil mercedes?
Ten, kdo se stal organizačním manažerem a splnil podmínky podle marketingového plánu. Když vyšplhal po tom žebříčku nahoru, dostal auto. Zlatý manažer jezdil s S Classe 500 a platinový Porsche Panamera. Proto jsem si musel koupit Rolls-Royce.
Abyste byl nad nimi?
Jo. Když to řeknu blbě, tak vy jste pro ně něco jako guru.
Jak se to pozná?
Třeba když na pódiu zvednu ruce a celá hala začne skandovat „Buksa! Buksa!“, aniž bych řekl jediné slovo.
To mi zní jako vůdce náboženské sekty…
To není náboženství, je to velká síla. Já jsem těm lidem změnil životy. Dám vám příklad. Jeden pán byl prodavačem v loveckých potřebách a dneska vydělává 900 tisíc až 1,1 milionu korun měsíčně. Je z něho milionář, ale ne zničehonic. Odmakal si to, stejně jako těch deset nejlepších manažerů – mezi nimi jsou třeba bývalý automechanik, prodavačka v butiku a jeden z nich prodával párky v rohlíku na Václaváku. Dneska to jsou všechno milionáři. A jsou rádi, že jsem je tak ovlivnil a změnil jim život.
Mají Češi talent na umění prodávat?
Když přijdou ke mně, tak ano. (smích) Jste takový prodejce, jak jste se to naučil.
Co se dá multilevelem všechno prodávat?
Každá věc nebo produkt, o níž by si běžný člověk mohl říct, že by to mohl potřebovat.
Kdy byl u nás jeho největší boom?
Dneska. Pořád to roste.
Opravdu? Co je pro lidi největší motivace k tomu, začít dělat multilevel marketing?
Peníze. Možná také slyšíte ty fráze, že peníze nejsou všechno. Ale bez peněz je všechno nic. Říká se, že lásku si nekoupíš. Ale popravdě, s mojí peněženkou jsem pro ženské manekýn z Paříže a mám na břiše valchu. Jen opravdovou lásku si nekoupíte, moje manželka je se mnou 52 let a prožila si se mnou všechno nahoru a dolů.
Jak se vlastně stalo, že jste českou a slovenskou pobočku LR koupil?
Tehdejší generální ředitel a zároveň majitel věděl, že už nějaké peníze mám, tak mi to nabídl: „Aleši, kup ode mě Česko a Slovensko.“ Já jsem věděl, jak to šlape a kam se to dá dotáhnout, tak jsem řekl o. k. Pětadvacet milionů korun jsem měl a padesát jsem ještě potřeboval.
Jen 75 milionů korun? To z dnešního pohledu není moc.
Máte pravdu, nebylo to drahé, ale tehdy to byly teprve začátky. A hlavně nikdo mi těch 50 milionů nechtěl půjčit. Banky se mě ptaly, na co ty peníze potřebuji. Já: Na portfolio poradců.
Banky: Aktiva? Já: Síť poradců a jedna budova v Ostravě… Riskeři v Praze se smáli, že chci na seznam lidí 50 milionů, ale bývalý ředitel Raiffeisenbank v Ostravě se tak snažil, až mi to dali. Musel jsem to ale trojnásobkem pojistit – měl jsem letadlo, hangár, dům a pár dalších nemovitostí. Kdyby to nevyšlo, tak by mi sebrali i trenky.
Postupně se z LR stal kolos s 230 tisíci registrovanými prodejci. Proč jste firmu v roce 2012 prodal?
Mnichovská společnost Apax Partners, která nadnárodní koncern LR Health & Beauty vlastnila, se ho rozhodla prodat. A kupec, kterého si sehnali, zjistil, že zatímco všechny ostatní země fungují jako dceřiné společnosti (celkem mají 30 poboček po světě), dvě nejlepší země – tedy Česko a Slovensko – patří nějakému Buksovi. Tak v Mnichově řekli, že bez těchto dvou zemí to celé nekoupí.
Ale na vás už přece šéfové LR neměli žádné páky, ne?
Neměli, však to také bylo „prosim, prosim“. A já jsem byl v komfortní pozici, protože když potřebujete koupit nebo můžete prodat, to jsou dvě úplně jiné situace. Ovšem přiznávám, že to byl i pro mě vlastně pravý čas to prodat. Sice už jsem celou síť řídil dohromady s Ivonou Selníkovou, která u mě v roce 1993 začínala jako sekretářka, ale bylo mi jasné, že to nemůžu táhnout do osmdesáti.
Nechtěl jste společnost předat své dceři?
Původně jsem si myslel, že to takhle udělám. Zná multilevel a má vystudovanou ekonomku. Ale neklaplo to. Žije v Německu, její manžel je manažer u tamní největší hudební společnosti a řekl, že se nepřestěhuje do Čech jen proto, aby tam seděl na trůně a manželka vydělávala peníze s tátovou firmou. Na to je moc hrdý.
Takže se vám nabídka zvenčí vlastně hodila.
Samo sebou jsem je nevítal s otevřenou náručí a nevykřikoval, jak je skvělé, že to chtějí koupit. Dělal jsem docela drahoty. Ale přišel jejich ředitel a říká: My ti uděláme takovou nabídku, kterou nebudeš moct odmítnout. A měl pravdu.
Přesné číslo mi asi neřeknete, ale aspoň naznačte, za kolik to bylo.
Bylo to v dost milionech eur.
A v českých – bylo to přes miliardu?
Ne úplně. Ale byla to krásná cena, když si vezmete, že jsem to za 75 milionů korun koupil. A během té doby jsem vydělal hodně peněz.
Když k té prodejní ceně připočteme předtím vydělané peníze, tak na vás zřejmě sedí označení miliardář. Povězte mi, jak vypadá den miliardáře na výměnku?
Každý je jiný. Ráno před osmou vstanu, přečtu si noviny, posnídám, pokecáme s manželkou a pak mám různé aktivity. Jsem v klubu Rotary, zahraju si golf, dám si kafe s přáteli. Pořád něco, nenudím se.
Co vám dělá největší radost?
Naše vnoučata, která ale žijí v Německu. Dcera se tam narodila a je to pro ni domov, vystudovala tam, vdala se. Sem už ji to moc netáhlo. Tak létám za nimi, jsem tam za dvě hodiny. Ale budu prodávat letadlo, můj pilot už je v důchodovém věku a s nikým jiným létat nechci. Ti mladí kluci, co létají s boeingy, to jsou strojníci, ne piloti – na brífinku dostanou cédéčko s celou trasou, to strčí v kokpitu do stroje a můžou relaxovat.
Kromě odpočinku jste se ale vrhl na nový byznys, že?
Ano. Stal se ze mě vodobaron. Těžím v Africe pitnou vodu.
Balíček s vodou, se kterou Buksa s Prosem obchodovali v Ghaně
Jak jste k tomu přišel?
Podporuji tady v Ostravě uskupení Patrioti a jejich šéf z Vysoké školy báňské mi zprostředkoval schůzku s jistým panem Repaským. Ten za mnou přijel a říká: Těžím v Ghaně pitnou vodu, je tam po ní obrovská poptávka. Přitom vody je tam dost, ale je 110 metrů pod zemí. Repaský se svým švagrem, který je Ghaňan, udělali vrt – dneska už jich máme pět – a potřebovali na další rozvoj peníze.
A upřímně: to se vám zdálo jako dobrá investice?
Však já mu na začátku řekl: Pane Repaský, to máte smůlu. Já jsem ještě nikdy nešel do holportu s někým dělat byznys. Ale posléze jsem zjistil, že jsou to seriózní lidé, mají vyřízená veškerá povolení i certifikáty k té vodě. Teď to tam prodávají po malých pytlíčcích. Poptávka je tam obrovská, a když se nám podaří získat byť jen jedno procento tamního trhu, budeme v plusu.
Byl jste někdy v Africe?
Ne, jen nahoře v Maroku. Ale nemusím se tam jezdit dívat. Důležitá jsou čísla – zatím jsem všechno zafinancoval, lodí tam přijela obrovská plnicí linka, abychom ty pytlíčky nahradili klasickými plastovými lahvemi a barely. V prosinci ji spustíme, zvládne naplnit šest tisíc lahví za hodinu. Podívejte se, zrovna se tam staví provozní hala. (Buksa vytahuje svůj iPhone, osázený 24karátovým zlatem, a ukazuje na něm fotky. Na jedné z nich je chřestýš, kterého dělníci chytili na stavbě.)
Musíte tu vodu ještě nějak upravovat?
Přefiltruje se a pak je to pitné. Přihlásili se mi ale ještě pánové ze Slovenska s ponukou, že těží jód a že bychom mohli udělat nejlepší minerálku v Ghaně. No uvidíme… Každopádně už se tam rozjel marketing, naše voda se jmenuje Skywater.
Kolik vás bude stát to celé rozjet?
Vstupní investici odhaduji na takových 20 milionů korun. Ale víte co, to není jako „hup na krávu a je tele“. Musíte jít postupně. Ještě budeme potřebovat nákladní vozy a další věci… Ovšem vidím v tom potenciál. V hlavním městě Akra žije 2,5 milionu lidí a jsou tam jen tři nákupní centra, zbytek jsou takové obchůdky. Navíc náš vrt je jen 35 kilometrů od města.
Teď se zeptám trochu osobně: vy jste ještě v 70 letech chtěl rozjíždět nový byznys?
Vůbec ne, já jsem si chtěl užívat. Mám svoje turbovrtulové letadlo L410 z Kunovic, dům v Černošicích, dvě vily v Dubaji, apartmán v Trump Tower v Miami, mám tam jachtu a členství v golfovém klubu, kde mají svou skříňku i Michael Jordan a Sylvester Stallone… Víte, já jsem celý život dřel, měl jsem sedmidenní pracovní týden. Pět dní jsem seděl za stolem a řídil lidi a o víkendu jsem vedl semináře – ještě že jsem měl to letadlo, protože třeba sobota byla v Košicích a neděle v Praze.
Věříte, že vám i voda v Ghaně vyjde?
Já jsem měl zatím ve všem štěstí, tak věřím, že to vyjde i tady. A opět nás to spojilo se Standou Prosem (bývalý privatizátor OKD, pozn. red.), ten v Ghaně zase kope zlato.
Když už jste na něho narazil, vy jste spolu zachraňovali golfovou PGA Tour, která se hrála v Čeladné, že?
Ano, uspořádali jsme tři ročníky prakticky ze svého, než to v Čeladné definitivně padlo. Peter Kovarčík nás tehdy neskutečně podrazil. Měl zařídit sponzory, a zatímco my jsme měli všechno připravené, dohody vyladěné, tak on přišel a říká: Nemám prachy. Rozpočet přitom byl 100 milionů korun! Hrozila nám obrovská ostuda, tak říkám Standovi: Dáme každý 50 milionů a jdeme do toho. Tři roky jsme to táhli, ale dál to nešlo.
Nepodařilo se sehnat nějakého velkého sponzora?
Jednali jsme třeba s boleslavskou Škodovkou, bylo to na spadnutí, ale představenstvo to zamítlo. Že se prý budou držet svých sportů. Jednali jsme i s Hyundai, které je tady v Nošovicích za rohem. Zdejší šéf je golfista, ten to chtěl, ale nejvyšší šéf v Koreji tomu dal stopku. Mrzí mě to, protože neúspěch mě vždycky strašně drásá.
Vy jste chtěli přivést i Tigera Woodse, že?
Ano, nikdo není nekoupitelný, vždy záleží na ceně. Měli jsme to přes golfistu Miguela Ángela Jimenéze rozjednané, ale nakonec jsme na to nesehnali dost peněz. Nevyšlo to.
