Nevím, jestli se to děje jen v mé bublině, ale mám pocit, že momentálně si všechny ženy hledají partnera. Pořád přemýšlím o tom, čím to je. Jestli si v několikaměsíční koronavirové izolaci i ty nejvíc samostatné a soběstačné ženy uvědomily, že jim samotným je docela smutno. Anebo jestli tolik vztahů – v horším případě partnerů – karanténu nepřežilo a na Orlíku co nevidět začnou vyplavávat těla zamotaná v kobercích.
Dobrá zpráva je, že volný trh si vždycky nějak poradí. Přinejmenším by to mohlo nastartovat stagnující obchod s koberci. A potažmo i s muži. Špatná zpráva je, že trh s muži je už takhle dost volatilní a podle mnoha odborníků a odbornic, zejména z okolí pražských Vinohrad, silně nadhodnocený.
„Muži
vymřeli,“ prohlásila nedávno jedna známá, které je 36 a už
několik let hledá někoho na vážný vztah a rodinu. „Prostě
nikde žádní nejsou!“
Tomu
se takhle zvenku těžko věří.
Já naopak mám pocit, že muži jsou pořád všude: v politice, v byznysu, v televizi, na obálkách časopisů, alespoň těch, kde o něco jde. I všichni nejlepší kadeřníci a kuchaři jsou muži. Mužů je plno často i na místech, kde by je člověk nejméně čekal. Třeba v internetových diskusích o právech žen.
Proto mě dost překvapilo, že těch, kteří jsou „veřejně obchodovatelní“, je údajně tak málo. A že je o ně logicky pak rvačka.
„Co
mám dělat?“ ptala se mě.
To už mě vyděsilo. Situace na trhu musí být opravdu neutěšená, když lidé chodí pro radu za mnou. Já jsem asi poslední člověk na světě, který by měl lidem na burze s lidským masem radit, zvlášť pokud jsou konzervativní investoři a hledají postupný, dlouhodobý růst.
Moje akciová křivka vztahů vypadá spíš jako EKG, s občasnými spekulativními růsty a pravidelnými propady do hlubin, ze kterých by se nevzpamatovaly ani American Airlines, ačkoli ty už byly v klinické smrti několikrát, a stále z nějakého záhadného důvodu lítají.
„Ale
pořád jsi v plusu!“
argumentovala. „Nikdy v životě jsi neměla takhle prázdné
portfolio.“
Musela jsem jí připomenout, že před čtyřmi lety jsem napsala knihu o tom, jak jsem chodila na rande celý měsíc každý boží den. A stejně jsem z toho vyšla single. Což je upřímně to jediné, co člověk opravdu chce poté, co absolvuje 30 rande za 30 dní. Být sama a už nikdy, nikdy v životě neabsolvovat žádnou schůzku, při které naproti sobě sedí dva cizí lidé a snaží se vypadat jako dva úplně jiní lidé, než ve skutečnosti jsou.
A to je ještě ta lepší varianta. Ta horší je, že narazíte na někoho, kdo je sám se sebou tak spokojený, že se ani své démony nesnaží jakkoli maskovat.
„Moje
bývalá žena je psychopatka, úplná běska,“ začnou vám takhle
vyprávět o svém bývalém vztahu, ačkoli jste se na něj neptala.
„Od té doby ženám nevěřím.“
Prý to funguje. Údajně totiž existuje docela dost žen, které podobné prohlášení od muže vezmou jako osobní výzvu, aby danému jedinci dokázaly, že ony jsou jiné a že jim věřit může. Jestli je něco jako přímý vstup do rizikových akciových vod, musí to být právě tahle počáteční dynamika: muž řekne ženě přesně, jaký je (v tomto případě, že nevěří ženám), ale žena slyší to, že hledá někoho, komu by věřit mohl. Je přesvědčená, že až pozná ji a zjistí, jak skvělá, milující a trpělivá je, tak ho to změní.
Jasně, jednou za 100 let se to někomu asi podaří, ale většina ostatních skončí s vymlácenými zuby, očima pro pláč a rétorickou otázkou: „Co já dělám v těch vztazích špatně?“ A to zpravidla až do té doby, než potká někoho jiného, kdo jí řekne, že sice nechce vztah, ale že se s ní bude dál rád „potkávat“.
Někdo k tomu občas ještě přihodí nějakou obhajobu, jako že to vlastně dělá pro její dobro („Ty si na vztah zasloužíš někoho lepšího, než jsem já.“) ale ona slyší, že jen potřebuje přesvědčit, že on je ten pravý. A když se jí podaří ho přesvědčit, že on je ten nejskvělejší na světě, tak že i ten vztah pak nakonec bude chtít.
My ženy jsme se za posledních 100 let naučily a vypilovaly spoustu užitečných věcí, ale radar na bullshit není jednou z nich.
Jestli mě osobně experiment „30 rande za měsíc“ něco naučil, pak je to tohle: lidé vám zpravidla přesně řeknou, kdo jsou a co chtějí. Je dobré jim v tom věřit.
„No jo, jenže já ani na žádná rande nechodím,“ odporuje mi kamarádka. „Vůbec nepoznávám žádné nové lidi.“
A ji opravdu nikdo nemůže nařknout z toho, že nehledá dost intenzivně. Na Tinderu i na Bumblu se „proswipovala“ až do reálie zvané „ve Vašem okolí nejsou žádní noví muži“ a v práci prý potkává samé gaye. Přitom se tak snaží najít svého prince. Aby ho našla, dělá všechno to, co sama očekává od muže svých snů: cvičí, čte, dobře vypadá, krásně se obléká, má dobrou práci, je laskavá, inteligentní, vtipná, věrná, všestranná a dokáže se bavit jak o politice, tak o sportu. Prostě se stala ženou snů pro neexistujícího muže svých snů.
Problém je, jak jsem tak ze své měsíční rešerše vypozorovala, že muži mají vesměs úplně jiné sny, než si my ženy myslíme. A že většinou nehledají „ženu snů“, ale ženu, pro kterou oni budou mužem snů. Což pro paní Ideální dost těžko někdy budou. Mnoho z nich dá přednost paní Průměrné, hlavně když a) bude mít vagínu, b) nebude moc prudit a komplikovat život.
Proto bych všem ženám, které někoho urputně hledají a jsou už tak zoufalé, že to dočetly až sem, poradila, ať uberou. Ze všeho. Ať se tak nesnaží být stále lepší a lepší s vidinou, že čím budou lepší, tím lepšího samce uloví. Ať se baví a žijí tak, jak samy chtějí žít, a hrají na hudební nástroje nebo začnou hrát golf. To je jedno.
Trik je v tom, abyste v tom nebyly moc okatě dobré. Málokterý muž v našich zeměpisných šířkách vedle sebe snese ženu, která má nižší handicap, která víc vydělává a která má lepší smysl pro humor. Není to proto, že by takové ženy neobdivovali, ale muži na rozdíl od žen nehledají protějšky, které můžou obdivovat. Muži hledají ženy, které budou obdivovat je.
Ženy
naopak tvrdí, že by rády, ale že na trhu nejsou muži, kteří by
se obdivovat dali. Což nepřináší úplně dobré výhledy. Ale
doufejme, že i s touhle patovkou si volný trh nějak poradí.
V opačném případě radím investovat do koberců!
