Jeho
jméno je Coffin, v překladu Rakev. Ani té se ale sedmnáctiletému
Owenu Coffinovi nedostane. Mladík ze záchranného člunu uprostřed
Tichého oceánu, tisíce kilometrů od pevniny, byl právě
vylosován, aby se stal potravou pro další tři členy posádky.
Hrůzný je příběh mužů z velrybářské lodi Essex, k jejímuž
potopení došlo v listopadu před dvěma sty lety.
Coffin, který si vytáhl černé brčko značící smrt, je
bratrancem kapitána George Pollarda, jenž je na záchranném člunu
též. Než Essex vyrazil na moře, Pollard slíbil, že svého o
dvanáct let mladšího příbuzného ochrání, takže nyní
nabídne, že na sebe místo něj dobrovolně vezme strašlivou
volbu.
Coffin zakroutí hlavou: „Ne, přijmu svůj úděl, jako by to udělal každý z nás.“ Poklekne na dno loďky a zastřeným hlasem začne odříkávat modlitby. Zezadu k němu přistoupí jeho přítel Charles Ramsdell, který si vylosoval roli kata, a střelí ho pistolí do hlavy.
Gregory Peck v roli kapitána během natáčení filmu Moby Dick. | Foto Wikipedia
Ze zabitého prýští horká krev, hladoví a dehydrovaní
trosečníci ji okamžitě lačně hltají. Poté nebožákovo tělo
naporcují, udělají to s děsivou odborností, s níž před
nehodou ošetřovali maso ulovených velryb. Když 23. ledna 1821
nalezne Pollarda a Ramsdella jiná velrybářská loď, její posádka
musí oběma přeživším vyrvat násilím z rukou Coffinovy kosti,
které na prahu šílenství ohlodávali…
Byla to hororová scéna. Navíc krutě ironická: Essexu se totiž říkalo Šťastná loď. Byla 28 metrů dlouhá, měla výtlak 238 tun a z loveckých výprav se vracela s pohádkovými úlovky. Datum pokračování výnosného obchodu byl stanoven na 12. srpna 1819 – v ten den zavelel Pollard ke zvednutí kotvy a Essex vyjel vstříc dalším ziskům z přístavu Nantucket na východním pobřeží Spojených států.
Škuner ale jako by své štěstí na předchozích plavbách
vyčerpal. A to do mrtě, takže z něj nezbylo nic. Hned na počátku
poškodila záď Essexu vichřice a po provizorní opravě
následovaly další problémy, které posádku po pěti týdnech v
chladných vodách přivedly na pokraj vzpoury.
Pollard ji zažehnal příslibem zakotvení na Galapágách, kde
by si 20 mužů, jimž velel, mohlo odpočinout a najíst se masa
želv, vyhlášené delikatesy. Námořníci zabíjeli želvy po
stovkách, čas nezřízené hojnosti, hřích obžerství, byl však
záhy potrestán: jeden z členů posádky, Thomas Chappel, rozdělal
na ostrově Charles oheň, ten se vymkl kontrole a vypukl
apokalyptický požár.
Pollardovi muži se spasili útěkem na loď a odražením od
ostrova, ze kterého udělali bezútěšnou pustinu a ještě z velké
dálky na moři viděli zlověstnou záři plamenů. Ano, byla to
předzvěst pekla.
Rozlícený kapitán se pustil do vyšetřování. Vzkázal, že buď se viník požáru dozná a po návratu do Států půjde před soud, nebo si ho najde sám a hodí jej přes palubu. Chappel se ale nepřiznal a tím podle pověrčivých námořníků uvalil na Essex kletbu.
Chappel nabyl v očích ostatních podoby biblického Jonáše,
který se vzpouzel Bohu a ten rozpoutal ničivou bouři sužující
loď, na níž se hříšník nacházel. Moře se utišilo, až když
se Jonáš nechal hodit do jeho vln, kde ho spolkla velryba. A
velryba, trest boží, už se blížila i k Essexu…
Konkrétně šlo o vorvaně. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“
popsal později první důstojník Owen Chase. „Ryba se proti
Essexu rozjela netušenou rychlostí, její ocas tepal vodu s
ohromnou zuřivostí, vyskakovala nad hladinu, aby svou rychlost
ještě zvýšila a mohutná mořská tříšť stříkala do všech
stran.“
Vorvaň, kterého se velrybáři pokusili 20. listopadu 1820 harpunovat, se zachoval zcela nečekaně: místo pokusu o únik loď napadl, vyděšeným námořníkům připadal vážně jako nástroj božího hněvu. Když po několika nárazech mohutného těla útok ustal, zbyly z Essexu ubohé trosky; před pouhou čtvrthodinou byla vystřelena na mořského savce první harpuna, teď se loď s nesnesitelným skřípěním převrátila na levobok a zmizela pod hladinou.
Lov velryb. | Foto Wikipedia
Před osudovým střetem byly na moře spuštěny tři menší
čluny, což byla součást lovecké strategie. V jednom ze člunů
seděl i kapitán Pollard; když se vrátil do míst, odkud vyrazil,
zjistil, že už není žádná loď, které by velel.
S minimem zásob a pitné vody se přeživší nacházeli ve vodách jihozápadního Pacifiku, 2000 kilometrů od nejbližší pevniny – ocitli se v zoufalé situaci. Měsíc po ztroskotání se ve zbědovaném stavu dostali na Hendersenův ostrov, kde se nasytili ulovených ptáků a objevili tam životodárný pramen vody.
Tři muži – mezi nimi i „Jonáš“ Chappel – se rozhodli
na ostrově zůstat a po roce se dočkali záchrany. Zbylých
sedmnáct pokračovalo ve třech člunech za záchranou vlastními
silami a s úmyslem dosáhnout Velikonočního ostrova.
Na neklidném moři se ale posléze čluny navzájem ztratily.
Vyčerpaní námořníci umírali a ti, kteří se dosud drželi
naživu, se v pudu sebezáchovy uchýlili k lidojedství.
Děsivá statistika uvádí, že celkem bylo snědeno šest
zemřelých a k tomu byl na kapitánském člunu popraven Owen
Coffin. Jméno nebožáka si poté Pollard, jemuž situace a nejspíš
i výčitky svědomí braly zbytky zdravého rozumu, mumlal po celou
další dobu plavby, takže nad bezútěšně nekonečnou vodní
masou neustále znělo: „Rakev, rakev, rakev…“
Osud posádky Essexu byl drastický, pochopitelně však nikoli první v historii. Kupříkladu čtyři roky před líčenou tragédií ztroskotala loď Medúza a 150 cestujících bylo vystaveno vodám bez jídla a pití. Naživu jich nakonec zůstalo 15, bez kanibalismu by patrně nepřežil nikdo. Obraz Vor Medúzy od slavného Théodora Géricaulta, inspirovaný pohnutou událostí, vzbudil skandál na pařížském Salonu 1819, nyní je vystaven v Louvru.
Vor Medúzy od Théodora Géricaulta. | Foto Wikipedia
Také útrapy Essexu inspirovaly ke vzniku věhlasného díla: byly předobrazem pro ikonický román Bílá velryba od Hermana Melvilla.
Z jednadvaceti ztroskotanců přežilo osm. Thomas Chappel, který
měl neštěstí založením ničivého požáru přivolat, se svůj
hřích snažil v dalších letech odčinit na misii v Timoru, kde
zemřel na morovou horečku. První důstojník Owen Chase si začal
schraňovat jídlo v různých skrýších v podkroví svého domu,
konec života strávil v ústavu pro duševně choré.
Kapitán George Pollard se už rok po záchraně vrátil na moře: jemu svěřená loď však znovu ztroskotala a stejný osud postihl i tu, na niž se nalodil záhy. Začalo se říkat, že je prokletý; Thomas Chappel byl na misii a roli Jonáše nosícího smůlu po něm převzal kapitán. Vlastně bývalý kapitán – nikdo už ho nikdy na lodi nezaměstnal a skončil jako noční hlídač.
