K výročí naší země výjimečně odemykáme článek, který vyšel v magazínu Forbes v říjnu 2018.
Byli a jsou podnikatelé. Vědci. Umělci. Politici. Jejich příběhem se prolínají stoleté dějiny Československa. Jeho úspěchy i pády, které se propisují do osudů rodiny Wichterlových.
Téměř všichni Wichterlovi mají jeden výrazný společný rys: jsou věcní, nesentimentální. Taky slušní a pracovití. Snad i proto se jich historické karamboly dotýkaly nějak mimochodem.
Přežili konec první a celou druhou válku. Zdolali komunistický režim a rychle se zorientovali v nové svobodě po roce 1989. A vždycky, ať se dělo cokoli, neokázale ovlivňovali svým talentem samotné dějiny Československa. Tenhle odolný rod, ač s německým jménem, které v překladu paradoxně znamená „prcek“, má v sobě cosi, co bychom chtěli slyšet o stoleté československé republice.
Nejslavnější člen rodu Wichterlových, chemik a vynálezce Otto Wichterle, který zemřel před 20 lety, z rodinného daru uspět zatím dokázal vytlouct nejvíc – mimo jiné přes 150 patentů.
Mezi největší z jeho vynálezů patří silon a měkké kontaktní čočky.
Otto se narodil ještě za Rakouska-Uherska do bohaté továrnické rodiny. Jeho děda a pak otec se strýcem vybudovali v Prostějově největší továrnu na výrobu zemědělských strojů Wikov.
Byl poslední z pěti dětí. Mazánek, od kterého se nečekalo, že bude továrníkem – to zastali starší bratři. Mohl si dělat, co chtěl. A Otto toho využil. Stal se chemikem. Náhodou, nikdy předtím o tom nepřemýšlel. Zasel tak do rodiny sémě, které se nebývale uchytilo. Chemiky jsou oba jeho synové Ivan a Kamil, také obě jejich manželky. A on sám to v chemii dotáhl ke hvězdným výškám, až tam, kde září planetka Wichterle. Sám na to nebyl, jak píše v poslední větě své knihy Vzpomínky: „Na všechno v mém životě měla velký a kladný vliv moje rodina a v ní zvláště moje manželka, se kterou jsme prožívali více než půl století dobré i zlé. Její účast bych měl s vděčností ocenit u každého svého kroku.“
Wichterlových v přímé linii od Otta dnes žije sedmdesát. Ve čtyřech generacích. Ta nejstarší, Linda, Ottova manželka, se narodila ještě za Rakouska-Uherska, ve stejný den jako císař František Josef I., víc než rok před vznikem Československa. Je jí tedy o rok víc než naší republice.
Oslovili jsme Lindu a další tři nositele jména Wichterle, aby nám vyprávěli o minulosti a trochu i o budoucnosti své rodiny.
Za každou generaci jednoho.
Manželka Linda Wichterlová, lékařka: první na světě nosila ponožky
Kdyby na ni někdo zavolal Lído, těžko by se otočila, ač jí rodiče Zahradníkovi dali jméno Ludmila. Odjakživa jí říkají Lindo. Dodnes. Lindě Wichterlové bylo letos 18. srpna 103 let.
S o tři roky starším Ottou se znali od dětství, oba z Prostějova jezdili v létě na Stražisko. A tam to začalo. Skvělý tenista Otto hrával tenis s paní Zahradníkovou a pak s Lindou, budoucí lékařkou. Studia jí přerušila válka, stomatologii dokončila až později. Vyrostla v rodině, kde se vedl velkolepý společenský život. Byla a je krásná, Otto nebyl jediný, kdo se kolem ní točil. „Byl ale tak urputný, že nešlo odolat.“
Vzali se v roce 1938 a po roce, kdy Němci zavřeli vysoké školy, se odstěhovali do Zlína, když Otto dostal nabídku pracovat v Baťově výzkumné laboratoři. Za dva roky byl na světě silon. Brzy i první vzorky silonových ponožek a punčoch. Linda i Otto je testovali na sobě, stejně jako později oční čočky. Vzpomíná na to s nádechem hanáckého nářečí v rodinném řadovém domě v pražských Střešovicích.
Kde skončily vaše první silonky?
Myslím, že je muž dal v ústavu do archivu.
To je dost dobrý důvod – vždyť vy jste byla první žena na světě, která oblékla legendární silonky.
Když můj muž silonové vlákno vyrobil, bylo dost tlusté. Až tak, že když je věnoval jednomu rybáři, odpověděl mu: „Na to bych mohl chytat velryby!“ Dělali s tím všelijaké legrace, nafoukli třeba taková pětimetrová silonová jelita a ze střechy laboratoře je pouštěli nad Zlínem. Němci byli celí bez sebe, že v nich posílají zprávy do zahraničí.
A jak došlo po legráckách na punčochy?
Podařilo se jim ze silonu vyrobit tenkou přízi a odvezli ji do přádelny, aby z ní udělali vzorky punčoch a ponožek. A tam se bránili, že alespoň špičky a paty musí zesílit bavlnou. Oba jsme je tři měsíce nosili, bavlna byla vydrobená, a silon držel. Přála jsem si, aby moje silonky byly šedé – měla jsem tehdy žlutý kostým. Jenže vyšla žlutá.
Vyprávějte nám o vaší mamince.
No… zajímavá byla. Její otec byl politik, zakládal na konci 19. století sociální demokracii. Babička mu v kariéře pomáhala – on stále někde cestoval, pak se vrátil, zplodil dítě a jel dál.
Vy mluvíte o Josefu Krapkovi-Náchodském, o tom básníku, novináři, revolucionáři?
Ano, to byl můj děda. Vyprávěli mi o něm, že třeba pomáhal Tomáši Masarykovi s kandidaturou do Říšského sněmu. Svoje děti pojmenovali zvláštně: Drahoň, Květoslav… Maminku pak Květena. A ona leccos zdědila po Krapkovi, literární nadání měla, zajímala se v Prostějově o kulturu, s mým tatínkem ochotničili, uspořádala literární kroužek žen, ve kterém byla taky Zdena Wolkerová. Jedna koupila knížku a poslala ji dál, takže pořád věděly, co je nového v literatuře. Maminka byla i sportovně založená, oba s tatínkem hráli tenis…
… který vás nakonec spojil s Ottou.
Ano, můj muž byl výborný v tenisu a hrál nejdřív s mojí maminkou, já jsem to ještě neuměla. Až když jsem povyrostla, začali jsme hrát spolu až do mých 80 let.
Kde vás váš muž požádal o ruku?
Na lodičce. Vždycky jsem byla velký plavec. Jezdili jsme na Plumlovskou přehradu, já jsem plavala podél břehu, Otto jel na lodičce a doprovázel mě, kdybych měla utonout, že mě vytáhne.
Bylo to někdy potřeba?
Nebylo, ale vytáhl si mě! Na té lodičce mi vyznal lásku. Pak bylo zasnoubení a za rok – v naprosté čistotě – jsme se vzali.
Plánovala jste kariéru lékařky?
Na to nebyl čas. Zavřeli školy, my se s Ottou odstěhovali do Zlína, přišly děti… Ale pak jsem školu přece jen dokončila. Moje sestra – která si mimochodem vzala bratra Otty – mi opatrovala syny, když jsem jezdila na zkoušky do Prahy. Ale kariéru jsem rozhodně neplánovala. Manžel mi říkal, to už jsme bydleli v Praze: „Nepotřebuješ peníze, těch máme dost. Dělej stomatologii pro radost, jako dělám já chemii.“ Takže jsem chodila do ordinace týdně na pár hodin. Zadarmo.
Byly ve vašem životě, rodině temné chvíle, kdy vám bylo těžko?
Už o nich nevím… Celý život je pestrý.
Ani o tom, jak za války ve Zlíně zavřeli vašeho muže?
To jsem nelenila a šla jsem na gestapo vykládat, jak je můj muž a jeho výzkumy důležitý pro rozvoj německé říše. Každý týden jsem ho chodila navštívit, jezdila jsem s ostatními manželkami do Hradiště, tam jsme odevzdaly čisté prádlo a vyzvedly špinavé zpátky. To bylo v roce 1943, měli jsme už oba syny, kterým jsme utajili, že nějaká válka je. Kluci se třeba koukali z okna, viděli dým, to se kouřilo z gumárny, kterou zasáhla bomba, a oni říkali: Tam se čoudí, asi dobře přikládají.
Na vás tedy zbyla role hospodyně?
Dělala jsem, co se dalo. Moc toho nebylo, ale vařila jsem každý den, manžel chodil domů i na obědy a byla jsem k ruce dětem i Ottovi – vyrobila jsem doma například prvních pět tisíc čoček.
Byla jste někdy v továrně Wikov?
Snad jen jednou v oktávě se školou na exkurzi, jinak jsem tam nikdy nebyla. To se dělaly ještě jen zemědělské stroje, auta Wikov přišla později a byla to jen taková odbočka.
Řídila jste někdy auto Wikow?
No řídila… Ale nerada. V autě Wikov mě učil manžel řídit a je potřeba říct, že wikov měl obráceně spojku a plyn, prostě křížem oproti jiným autům. Tak jsem se to naučila. Pak jsem dělala řidičskou zkoušku s normální škodovkou, a když jsem sedla zpět do wikovky, spletla jsem si spojku s plynem a opřela to do patníku. Děti z toho měly velkou legraci, ale já jsem od té doby netoužila sedět za volantem.
Měl váš muž podnikatelského ducha?
O fabriku se vůbec nezajímal.
Ale ve vědě byl přece velmi praktický.
To ano, u každého výzkumu věděl, čemu má výsledek sloužit. Dokázal prosadit například výrobu čoček v Americe. Ačkoli jsem s ním často jezdila, tentokrát ho doprovázel právník, který byl prověřený stranou a vládou.
A co „strana a vláda“, když jste oba podepsali dokument Dva tisíce slov?
Nejen podepsali, manžel ho se třemi dalšími vědci inicioval. Pak jen zavolali Ludvíka Vaculíka, že by to potřebovali zformulovat, a on řekl, že to dá ve dvou tisících slovech dohromady.
Vy jste netušili, že bude následovat perzekuce?
V té chvíli ne. Bylo to pár veselých dnů.
Ale pak to přišlo, manžela odstavili.
Oni ho chtěli odstavit od všeho, ale od jeho práce se jim to podařit nemohlo.
Jak jste žili po roce 1989?
Už jsme byli staří na to, abychom se rozjeli po světě. Oba jsme stejně nejradši trávili čas na Stražisku. Ale bylo hezké vidět Václava Havla na Hradě. Znala jsem ho jako chlapečka, když přijel za svým dědečkem Vavrečkou do vily ve Zlíně. Vavrečkovy jsem poznala na horách, jezdili na Pustevny. Vzpomínám i na Boženku Vavrečkovou, maminku Václava, jak tam v krásných večerních šatech tancovala.
Tancovalo se i při vašich stých narozeninách?
Ani nevím, ale těch kytek, kdybyste viděli! Přišli k nám snad všichni ze Stražiska. A celá rodina, to nás bylo sedmdesát. Narodila jsem se za císaře pána Františka Josefa I., a to ve stejný den jako on. Bohužel necelý rok po jeho smrti.
Proč bohužel?
Nedostala jsem přece zlatý dukát, který rozdával všem narozeným na jeho narozeniny! A 18. srpna 1998 zemřel můj manžel. Na Stražisku. Byl tam se mnou vnuk Dan, kardiolog, šla jsem za ním a říkám: Děda zemřel, pojď se na něj podívat.
Syn Kamil Wichterle, chemický inženýr: pomohl výrobě čoček
Druhorozený syn Otty a Lindy Wichterlových dostal jméno po dědečkovi z matčiny strany. Celý život je zvyklý podávat výkon – také vyrůstal vedle úspěšného otce a staršího bratra, i maminka je prý cepovala se vzděláním. Ještě před školou se naučil číst a škola ho zdržovala.
Stál u toho, když otec zkonstruoval ze stavebnice pohon na čočky a když je maminka doma vyráběla. Díky přístupu k jednomu z prvních počítačů pak zpracoval tabulky pro návrh tvarů čoček. Zbohatnout na tom nebyl cíl, chtěl bádat a posouvat věci dál. To zdědil po otci.
Zdědil po něm i akademický rozměr – má několik titulů a 25 patentů. Dodnes, ve svých 77 letech, přednáší na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství. Má pět dětí a vědu si vybral jeho syn, který se v Americe zabývá vývojovou neurovědou.
Chtěl někdo z vaší rodiny oživit Wikov?
Nebylo to vůbec zajímavé. Továrnu znárodnili v roce 1945, takže nepřišla k restituci, ale k privatizaci. Až v kuponové privatizaci jsem si koupil tři akcie.
A co kvůli nostalgii?
Možná. Doma jsme měli auťák Wikov… Ale továrna se dostala do problémů už v roce 1917, po převratu v Rusku, kam se dovážely naše zemědělské stroje. Pak se z firmy stala akciová společnost, vedli ji lidé ze Živnostenské banky, můj dědeček (* 1870) byl poslední ředitel před válkou. Za války ji vedli většinou Němci.
Chodil jste tam jako dítě?
Jedinkrát. To bylo o Vánocích po válce, kdy můj strýc domluvil, že nás děti provezou na podnikové lokomotivě. S bratranci jsme jeli na lokomotivě, zatímco chlapi okolo házeli uhlí. To byl asi jediný moment, kdy jsem překročil práh fabriky.
Ze které vám zbylo jen auto Wikov?
To koupil můj dědeček před válkou. Během války stálo na špalcích, bez pneumatik – Češi měli zakázáno jezdit. Ale pak ho zprovoznil náš otec a jezdil s ním, on byl vášnivý jezdec. Ale mít wikovku nebylo po válce žádné štěstí. Na Moravu z Prahy jsme jezdívali osm hodin po prašných silnicích. Tak dvakrát jsme po cestě lepili kola. V roce 1947 najezdil otec tím autem po Německu mnoho tisíc kilometrů. Wikovku jsme měli asi do roku 1953, pak otec dostal státní cenu, a mohl si proto bez pořadníku koupit škodovku.
Bralo vás okolí jako vnuka velkokapitalisty a pak syna špičkového vědce?
Tolik jsem to nepociťoval. S tím velkokapitalistou měl problém otec. Já jsem se narodil ve Zlíně, ale záhy jsme se přestěhovali do Prahy. Práce pro Baťu byla pro otce velké štěstí, ale maminka ve Zlíně trpěla. Byla zvyklá na Prostějov, což bylo opravdu kulturní město. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme tam strávili válku, protože v Praze to bylo divočejší. Do Prahy jsme se stěhovali v roce 1947. Otec šel zpátky učit na školu, habilitoval se pro chemii v Praze a Brně. A čekal, kde dostane byt. Praha vyšla dřív. Kádrové problémy nás provázely celou dobu, ale hůř na tom byli naši příbuzní, kteří zůstali v Prostějově, za normalizace bylo Wichterle zakázané slovo. Rozumné okolí mě hodnotilo jako Kamila, který si za úspěchy a průšvihy může sám.
Do školy jste začal chodit až v Praze?
Já ano, bratr v nějaké experimentální škole ve Zlíně. Učili se tam globálně číst. Celá slova jako čínské znaky. Naučil jsem se to taky a přišel jsem do školy v Praze, děti se tam učily slabikovat a já jsem nevěděl, co je to za nesmysl. Škola mě otravovala, mám pocit, že mě učitelky nic nenaučily, všechno jsem se naučil sám, i když něco blbě.
Chtěl od vás otec, abyste vynikal, když on sám vynikal?
Nevěděl jsem, že vynikal. Myslel jsem si, že každý má takového otce. Maminka patřila k hodným holkám se samými jedničkami a trochu to od nás chtěla. Naši mluvili osmi jazyky, maminka se učila i maďarsky. K jazykům nás tedy naši trochu vedli. Pokládal jsem za normální se vzdělávat, viděl jsem to samozřejmě doma. Když jsem potřeboval něco vědět, naši mi předhodili knížku. Ale jinak jsme taky jezdili na výlety a tam jsme se bavili o věcech, které jsme viděli, o městech, o architektuře, naši měli špičkové všeobecné vzdělání. U nás se informace přetavovaly do znalostí, to znamená, že se umí používat v souvislostech. Otec říkal, že když jdeš v lese vždy jednou cestou, neznáš les. Proto mě to ve škole nudilo.
Kdy jste přišel na to, co chcete dělat?
Bavila mě matematika, ale to je hra s pevnými pravidly. Je to pomocná věda. Řemeslo do života to není. Tak jsem si vybral chemické inženýrství, co nejdál od té chemie, na kterou už jsme měli doma odborníky. Ale ani věda asi v genech není.
Podnikat vás nenapadlo?
Vzpomínám, že jsem po roce 1989 říkal otci – když jsem viděl Martina –, jaká je škoda, že v genech nemám podnikatelské schopnosti. Otec řekl, že on je taky nemá, ale naučil se to u Baťů.
Vždyť váš sen byl postavit továrnu.
To ano, ale jako inženýr. Chtěl jsem ji vidět stát a být hrdý, jak to funguje. Lidí, co postavili celou chemickou fabriku a rozumějí jí, ale moc není. Vzpomněl bych třeba profesory Paška a Ditla. Já jsem měl největší radost vlastně z věcí, z nichž nebyly žádné peníze, občas sotva poděkování. Třeba v jedné fabrice měli hnětače a některá míchadla tam špatně fungovala. Zjistil jsem, že byla jen chybně sesazená a oni to svou provozní slepotou neviděli.
A co jsou ty věci, ze kterých jsou peníze?
Největší peníze jsem dostal za čočky. Když se začaly dělat rotačním odléváním, nevycházelo to úplně podle propočtů. Navrhl jsem na to vylepšenou rovnici a v roce 1961 jsem našel přibližný postup, pak jsem se s vylepšováním trápil další tři roky, než jsem se dostal k možnosti numerického řešení na počítači.
Zajímal se o čočky i bratr Ivan?
Moc ne, taky proto, že byl tehdy na vojně a čerstvě ženatý. S čočkami moc nepřišel do styku, i když později pomohl coby fyzikální chemik.
Vydělávají vám čočky dodnes?
Kdepak. Patenty mají platnost asi 15 let. Tehdy to stačilo na domek na předměstí. Dnes už je to jenom folklor.
Jak to bylo u vás s penězi? Váš otec říkal, že není potřeba mít jich moc, ale jsou potřeba pořád.
O penězích se u nás vůbec nemluvilo, prostě byly. Myslím, že otce u Baťů špatně neplatili. A pak stavěl během vysoké školy fabriku v Žilině, psal honorované knížky, asi nějak vydělával. U nás se nikdy neplýtvalo, neměli jsme zlaté kohoutky, otec byl z domova zvyklý na skromnost. Ale zase: co potřeboval nebo co se mu líbilo, to si koupil. Třeba soustruh. Nebo frézu.
Bylo k vaší rodině několik režimů posledních 100 let svým způsobem milosrdných?
Režimy se o nás nestaraly. Za první republiky se starali, aby se platily daně, podnikání nezastavovali. Ale pak, když už jsme byli 40 let v komunismu, jsem si říkal, že těch šest let války se dalo vydržet se zacpaným nosem pod vodou. U Bati bylo i za války tvůrčí prostředí. Paní Baťová stáhla lidi z vysokých škol do výzkumáku a nechala tam běžet kurzy. I učňáky ve Zlíně měly úroveň. Ty roky po válce byly divoké – otec přednášel nabitým ročníkům, které se nashromáždily za šest let války. Psal učebnice, které jsou svým způsobem dodnes moderní. Stavěl fabriku na silon v Žilině, vlákna se dělala v Plané nad Lužnicí a občas dohlédl na punčochárnu ve Varnsdorfu.
Měl otec po revoluci chuť dělat něco úplně jiného? A vy?
Ne. Otec byl ve vedení Akademie věd, s čímž už nepočítal. Působil tam jako takový konzervativní prvek. Ze svého spolkařského mládí měl zásadu, že i když jsou pravidla špatná, neměla by se překračovat, ale postupně měnit. Otec nebyl žádný revolucionář. Zbrklé revolucionáře krotil a vedle nich znal i spousty lidí v partaji a v StB, kteří byli slušní. Neposuzoval lidi podle nálepek. Já jsem měl chuť učit, což se mi podařilo odchodem do Ostravy.
Vaše rodina působí velmi racionálně, nesentimentálně…
Na sentiment jsme totiž nebyli cvičení.
Co jste říkal na to, že Martin, syn vašeho bratra Ivana, koupil značku Wikov?
Nevěděl jsem o tom, je to jeho věc. Mám sice radost, že to funguje, ale že bych to pokládal za revoluci, to ne. Je to jeden krůček podnikatelské hry, nejsem ani nadšený, ani smutný.
Vy jste prorostlý spíš vědou?
Věda je úskok jedné generace. Ale bylo docela příjemné ji dělat. I za totality dávala možnost realizovat individualitu.
Prvorozený vnuk Martin Wichterle, geolog a podnikatel: oživil značku Wikov
Jeho story rozhodně není přímočará. Nepatentovanou „značku“ Wichterle lze ovšem rozpoznat okamžitě: pracovitý, odvážný, sportovec… Studium geologie skončil ve správné chvíli na správném místě – v roce 1990. Okamžitě založil firmu KAP s náplní geologie, hydrogeologie a ekologie. Za 11 let ji se společníkem prodali Američanům za částku kolem půl miliardy korun. A šli nakupovat: porcelánky, strojírenské firmy, majoritu v britské vývojářské firmě Orbital2. A pak další kotrmelec: se společníkem si rozdělili majetek. Martinovi zůstalo strojírenství ČKD Hronov, Škoda Gear a Orbital2.
Dál? Martin koupil rodinnou značku Wikov. Zastřešuje velkou část jeho podnikání v republice i po celém světě, které loni mělo obrat 2,2 miliardy korun.
K tomu pár radostí: přikoupil si podíl ve sklárně Bomma a Rückl Crystal. Taky zrekonstruoval krkonošskou Vrbatovu boudu. Pořídil si čtyři veterány Wikov. Má tři dcery, dvě studují v Americe, třetí v Anglii. A to je mu teprve 54 let.
Můžeme o vás říct, že jste vědec, když za sebou máte studia geologie?
Já a vědec? To se musím smát, za vědce se rozhodně nepovažuju. Abych o sobě mohl v geologii tvrdit, že jsem vědec, musel bych nastoupit skutečně akademickou dráhu. Geologové kopou krumpáčem a nemají tlusté brýle, přes něž hledí do mikroskopů. K vědě jsem vůbec netíhl, ale nechystal jsem se ani podnikat – studoval jsem za totality.
Ale rozhodl jste se rychle – firmu KAP jste založil už v roce 1990.
Všechno jsou to neuvěřitelné náhody a cesty osudu, které mě vždycky někam zavedly. Pořád se setkávám se spoustou příležitostí. Nedávno jsem seděl na obědě s Eduardem Kučerou (spolumajitel firmy Avast – pozn. red.). Vyprávěl, že měl někde motivační přednášku a měl vysvětlit, jak je důležité studium a tvrdá práce. A víte, co jim řekl? Že je to úplná blbost, a že když budou dřít, nezbohatnou. S tím úplně souhlasím. Musí přijít ještě něco: osud, štěstí, odvaha, čich nebo kombinace toho všeho, co zařídí, abyste vkročili do správné uličky. A spoustu příležitostí při tom samozřejmě minete.
Proč jste obnovil značku Wikov?
Těch důvodů bylo víc. Ten hlavní, že jsme platili nesmyslné licenční poplatky za značky jako ČKD nebo Škoda. Řešením bylo udělat ze všeho jednu firmu a hledali jsme pro ni název. A mě shodou okolností, nebo nějakým osvícením, napadl prvorepublikový Wikov. Zjistil jsem, že známku vlastní nějaký Čechokanaďan, který ji koupil od správce konkurzní podstaty Agrostroje, což byl socialistický nástupce továrny Wikov. A pak ji prodal mně.
Čekali jsme historku, jak jste zatoužil obnovit rodinné dědictví.
Můžete to sice napsat, ale tak to opravdu nebylo. I když něco mě v té chvíli možná osvítilo.
Znáte historii vašeho rodu?
Určitě, hodně jsme se o ní doma bavili, seděli nad fotkami s návštěvami, které přijížděly za dědečkem a babičkou. Byly to někdy neuvěřitelné osobnosti, dědeček měl skvělé vztahy třeba s rodinou Baťových. Takže ten dotyk prvorepublikové slávy jsem zažíval.
A ovlivnil vás?
Musím říct, že na mě to kdovíjaký vliv nemělo. Vyrostl jsem za Husákovy normalizace a mí předkové nebyli celebrity typu Karla Gotta. Navíc první republika pro mě v mládí byla něco jako středověk. Neměl jsem pocit, že nade mnou visí balvan a já musím něco dokázat. To se sice změnilo po revoluci, ale v té době jsem začal úspěšně podnikat a ta tíha nebyla tak velká. Dohání mě to až teď. Proto jsem si pořídil obraz pradědečka, jezdím v původních autech Wikov a občas se hrabu ve starých rodinných fotkách.
Co všechno dnes zastřešuje značka Wikov?
Jednak je to strojírenská Wikov Industry, kde jsem stoprocentním majitelem. Vedle ní je sklářství, oddělená část mého podnikání, kde jsou i další minoritní partneři. Jsou to dva světy. Wikov je usedlá část, která se rozvíjí a funguje, a sklárny jsou mladé a cesta se u nich teprve hledá. Obojí jsou ale krásné obory, kde se dá něco vymýšlet, rozvíjet a tvořit. A to je na tom skvělé.
Jak vás napadlo sklářství?
Baví mě vytvářet produkty a hodnoty, které jsou unikátní a krásné. Ale jak je sklářství krásné, tak je těžké. Skláři mají ve svém emblému ležatou osmičku, která symbolizuje nekonečný boj se sklem, což dobře vystihuje celý obor. Je to velký boj uspět. Rozhodně už si další sklárnu pořizovat nebudu, ale jsem rád, že jsem se do toho pustil. Oproti strojírenství je to mnohem víc o designu, marketingu, úplně jiný svět plný lidí, se kterými mě hrozně baví mluvit.
Jezdíte do skláren často?
Jsem tam pečený vařený. Sklu teď dávám půlku svého času.
Spojuje vůbec něco tyhle dva světy? Tedy křehké sklo a přesnou strojařinu.
Jak vývoj konstrukce složité převodovky, tak design skla je unikátní. Ve strojírenství i ve skle je skvělé, když držím v ruce konečný produkt. V obojím je přidaná duševní hodnota.
Jak se vám podniká v Česku?
Nestěžuju si, jediné, co mi chybí, je pozitivní atmosféra, která by mi dala větší chuť něco dělat. Mám na mysli stav věcí veřejných. Kdybych se mohl po Česku pohybovat s větším optimismem, vím, že bych byl nadšenější, pracovitější a výkonnější.
To chcete říct, že teď pracujete málo?
Nejsem moc výkonný, jen se tak tvářím!
Chtěl jste někdy s byznysem seknout?
Není to tak dávno, kdy jsem uvažoval, že bych měl změnit intenzitu práce. Že bych si udělal třeba delší víkendy. Chvíli jsem si to maloval a pak jsem od toho prozatím upustil. Pořád to mám tak, že o víkendu jsem nervózní a těším se na pondělí.
Jedna ze tří dcer Martina Wichterleho vybočuje z rodu. I když… Studuje v Chicagu, aby na tamní University of Chicago pokračovala v doktorandském studiu semitských jazyků. A to už má za sebou bakalářské studium ve Skotsku. Studuje mrtvé jazyky. Což zas není takové vybočení z rodu. Otec Lindy Wichterlové, Kamil Zahradník, studoval starořečtinu a latinu, než musel školu opustit, když mu zemřel otec a on převzal jeho obchod.
Jezdíte na Vrbatovu boudu?
Často. Je odlehlá, a když všichni odejdou, jsem tam sám a je to paráda. Miluju výhledy a z Vrbatky je vidět daleko. Když je krásně, běhám po horách, když je vánice, ležím s počítačem a lahví dobrého vína a jsem naprosto spokojený.
Co se vám při tom honí hlavou?
Třeba vývoj HDP. Nelekejte se! Souvisí to s mojí firmou, ale i s celým státem. HDP evropských států se po staletí zásadně neměnil. A české země se pohybovaly průměrně na 60 až 70 procentech HDP vůči Německu, což vůbec není špatné. Nejdál jsme se dostali za dob Kutné Hory. A teď, po éře komunismu, se pomalu vracíme tam, kde jsme historicky byli. Jenže jsou země, které dokázaly udělat velký skok, počin, co celý stát posunuje hodně dopředu.
Máte nápad, jak na to v Česku?
Máme příklady z jiných států: udělat jiný daňový systém, otevřít se cizí pracovní síle. Rychlodráha nám nepomůže, až ji za 20 let postavíme, Němci už budou dávno jinde. V tomhle platí nemilosrdné pravidlo: abyste někoho předehnali, musíte utíkat rychleji než on. Jenže českému státu chybí vize. Proto se snažím i já spolu s lidmi kolem Aspen Institutu dát dohromady nápady, které by tohle mohly nakopnout. Třeba přivést sem mladé vzdělané lidi ze světa, kteří by to trošku rozproudili.
Kdyby se ten proud opravdu rozběhl, kde vidíte sám sebe?
Na barikádě se vztyčeným praporem. Možná spadnu, možná mě někdo picne, ale ten pocit zdviženého praporu je k nezaplacení. Závidím těm, kteří tu možnost měli. Každý člověk by měl nějakou malou barikádu a prapor mít. Mít něco, za co je ochotný něco dát, něco zaplatit. To je přece nádherné. Tak po tom muži v mém věku touží!
Vy se smějete!
Jo, už se tam vidím.
Pravnučka Barbora Wichterlová, studentka v Chicagu: rodina je pro mě standard
Kde máme hledat motiv vašich studií?
V mém zájmu objevovat, jak se abstraktní myšlení projevuje v jazyce. A když už to studuju, chtěla jsem nejlepší školu v oboru, proto jsem šla do Ameriky.
Ovlivnila vaše rozhodnutí ta dlouhá a zajímavá historie vašeho rodu?
Rodinnou historii znám hlavně přes prababičku Lindu. Vyrůstaly jsme se sestrami obklopeny příběhy a anekdotami ze Stražiska a Moravy. Je to neuvěřitelné a myslím, že mě existence naší rodinné historie hodně ovlivnila – příběh Wikovu i to, když slyším od jiných lidí vyprávění o dědečkovi nebo pradědečkovi. Rodina je pro mě standard, se kterým se dodnes měřím.
Napadlo vás někdy, alespoň na okamžik, pustit se do byznysu?
Ne. Nezdědila jsem lásku k práci s lidmi, což je v byznysu potřeba. Jsem opatrná, vadilo by mi třeba prodávat něco do světa a nemít kontrolu nad každou částí procesu. V akademickém prostředí mám alespoň zdánlivou jistotu, že to, co vymyslím, dám na papír a je to moje. A navíc mě opravdu baví to, co dělám.
Kdybyste si přece jen musela vybrat v oborech, které dělá váš otec Martin, co by to bylo?
Zajímala by mě víc strojařina, má pro mě zajímavější produkty. Ale tohle rozhodně není aktuální. Tatínek má své podnikání rád natolik, že to bude dělat do konce života.
