Přátelé, nebudu vám tady mazat med kolem roušky. Vyhlídky na malebný podzim moc malebné nejsou.
Jestliže máte možnost jít dneska večer spát brzy a probudit se v dubnu, tak to prosím udělejte. Pokud však postrádáte známého anesteziologa s přístupem k podpultovým omamným látkám, pak pro vás bude nejlepší variantou vytvořit si nějakou rutinu. Jakoukoli.
Díky každodenní rutině se totiž naše tělo a mysl domnívají, že nejsou v krizové situaci, ale že je prostě jen další normální den. Alespoň to tvrdí odborníci – a všichni víme, že odborníkům je potřeba bezmezně věřit.
Respektive vybrat si jen takové odborníky, jejichž bádání přímo koresponduje s naším světonázorem, a jejich výstupy pak dál sdílet s poznámkou „Konečně zdravý názor!“.
Dobrou zprávou je, že mnozí z vás možná budou příjemně překvapení, když zjistí, že svoji rutinu už dávno mají. Možná vypadá následovně:
Víceméně každý den vstanete v 7:45 a v momentě, kdy zjistíte, že je stále říjen a stále máte kocovinu, jdete znovu spát. V půl desáté vás vzbudí pošta s balíčkem. Neotevřete jim, protože je zřejmé, že to musí být nějaký scam.
V tom stejném bytě bydlíte už 10 let a zatím nikdy, NIKDY, vám ještě pošta domů žádný balíček nedoručila. Nicméně už jste definitivně vzhůru, tak jdete do koupelny a očicháte všechny parfémy. Stále máte čich!
Říkáte si, že když vám bůh nadělil další den bezpříznakového života, začnete ho nějak lépe, zdravěji. Přemýšlíte, že si ještě předtím, než postavíte na kafe, dáte 40 minut jógy. Přemýšlíte o tom dobrých 10 minut a hned se vám uleví. Odborníci totiž říkají, že přemýšlet o józe má stejně blahodárné účinky jako jógu praktikovat.
Místo pozdravu slunci tak ze zvyku sáhnete po mobilním telefonu a přečtete si zprávy. Tam přirozeně najdete jen samé inspirativní informace. Tisíce nakažených. Tisíce v nemocnicích. Exponenciální křivky. Polní nemocnice. Hladomor kdesi v dálce. Povodně u nás. Úzkosti u generace Y. Nediagnostikované úzkosti u generace X, maskované latentním alkoholismem. Lidi umírající na koronavirus v občanské válce s lidmi umírajícími s koronavirem.
„Stejně by na něco umřeli,“ dozvídáme se. „Nezvládáme,“ volá jeden doktor s otlačeným respirátorem na tváři. „Zvládáme to úplně krásně,“ říká jiný doktor s méně otlačeným respirátorem. „Prosíme, berte to vážně,“ říká jedna mluvící hlava. „Hlavně lidi nestrašte,“ říká druhá mluvící hlava. „Důležité je starat se o své duševní zdraví,“ dodává někdo jiný.
Snažíte se zorientovat v tom, koho máte poslouchat, koho ignorovat a koho rovnou nahlásit na policii, jenže zjišťujete, že to vůbec nepomáhá vašemu duševnímu zdraví, proto ten telefon vezmete a hodíte s ním o nejbližší zeď.
Díky tomu máte na dobré dvě hodiny co dělat. Zametete střepy a kusy plastů, opravujete díru ve zdi a uvědomíte si, jak vás ta manuální práce vlastně baví. Je za vámi konečně něco vidět! Potřebuje svět opravdu dalšího byznys analytika?
Proč vlastně celá ta léta pracujete u počítače a děláte práci, která vás nebaví, když byste mohli třeba začít péct dorty! Nebo si otevřít bar! Jenže pak si vzpomenete, že bary jsou takový koncept minulého století, ještě v době, kdy na sebe lidi pod vlivem alkoholu mohli do ranních hodin zcela nechráněně prskat. A dorty dneska peče každý byznys analytik na home officu.
Padáte čím dál hlouběji a hlouběji do existenční krize, tak se rozhodnete udělat to, co by udělal každý osamělý byznys analytik v krizové situaci. Jdete běhat. Strašně vás to nebaví, ale odborníci tvrdí, že to pomáhá.
Kdybyste měli telefon, tak se vyfotíte a pošlete to na WhatsApp svým kamarádům, aby věděli, že vy – na rozdíl od nich, obézních slabochů – zvládáte pandemii s lehkostí a disciplínou hodnou hinduistického ášramu. Jenže nemáte telefon, tudíž se nemůžete vyfotit a váš běh nikdo nevidí.
Má v takovém případě vůbec cenu běhat? Odborníci mlčí.
Slíbíte si, že když doběhnete až k poslednímu sloupu, můžete si dát k obědu pizzu. Nedokážete myslet na nic jiného než na chuť rozteklé mozzarelly. Poslední sloup je ale stále proklatě daleko, tak předefinujete metu na „poslední sloup před hlavní silnicí“. Nechcete přece dýchat špinavý vzduch.
Když doběhnete domů, je vám dobře. Nechcete si to úplně přiznat, a být tak jeden ze stáda BBSV (běhajících bělochů středního věku), ale cítíte obrovský příval energie a nápadů. Máte chuť okamžitě sednout a začít psát byznys plán, abyste konečně mohli skoncovat s tou prací, co vás nebaví, a začít podnikat.
Euforie trvá celých 20 minut, které ale strávíte ve sprše tím, že si radostně zpíváte. V momentě, kdy ze sprchy vylezete, oblečete se a sníte pizzu, nechce se vám už vůbec nic. Tak nastartujete Netflix a začnete se dívat na seriál o sociopatech pod záminkou, že je to dobré pro váš profesní rozvoj.
Abyste necítili příliš velký pocit viny, začnete u toho odpovídat na pracovní e-maily. Brzy se vám začínají plést všichni sociopati dohromady – ti z obrazovky s těmi, se kterými pracujete. Všichni okolo vás jsou najednou vzdálení a neuchopitelní a podráždění zároveň. Včetně vás. Dochází vám, že jestli bude home office trvat ještě několik měsíců, možná budete taky každou větu začínat a končit slovem „Já“.
Už teď se občas chytnete, že se bavíte s přáteli po telefonu stylem: „Ale už dost o mně. Co si o mně myslíš ty?“
„To se nesmí stát,“ slíbíte si. Od zítřka ten život začnete nějak jinak, lépe. Ale do zítřka je ještě daleko. Už teď máte bez telefonu absťák, tak si objednáte nový iPhone pod záminkou, že s ním se vám ta jóga bude cvičit líp. Zároveň si slíbíte, že na novém telefonu nebudete číst žádné zprávy ani si tam nebudete instalovat žádné stresující apky. Necháte si ho jen na samé hezké věci – jen si teď na žádné nemůžete vzpomenout. Asi jste unavení.
Před spaním rituálně očicháte všechny parfémy a zjistíte, že Chanel 5 vám nevoní jako dříve. Začnete panikařit a otevřete si víno. To vám stále voní a chutná.
Vstanete v 7:45 a zjistíte, že je stále říjen a vy stále máte kocovinu. Hlavně nezoufat. Už jen 155 takových dní a budou Velikonoce!
