Fotbalovému
Faustovi je od pátku šedesát. Diego Maradona jako by skutečně
zaprodal duši ďáblovi výměnou za talent, který nepochází z
tohoto světa a udělal z něj jednoho z nejgeniálnějších
fotbalistů všech dob. Půvabné je, že nejpamátnější Maradonův
počin z 22. června 1986 inspiroval i jednu ekonomickou teorii.
Zmiňovaný den vyběhli na Aztécký stadion v mexické metropoli hráči Argentiny a Anglie k boji o semifinále mistrovství světa. Panovalo nedýchatelné horko, což nezapříčinilo jen počasí v extrémní nadmořské výšce nebo sportovní rivalita – ke žhavému souboji se schylovalo i kvůli válce o Falklandy.
Tu obě země svedly v roce 1982 a poražení Argentinci slibovali tvrdou pomstu na trávníku.
A vskutku, na rozdíl od vojenského souboje vyzněla bitva s
míčem ve prospěch Jihoameričanů, kteří zvítězili 2:1.
Jednoznačným strůjcem výhry byl kapitán Maradona, autor obou
gólů. Kvůli němu však byly emoce po utkání ještě mnohem
palčivější než před ním.
Během čtyř minut druhého poločasu ukázal Maradona svou nejohavnější i nejlíbeznější tvář. Zařídil tu nejvíc strhující variaci na doktora Jekylla a pana Hyda ve fotbalových dějinách.
Nejprve byl zlořečeným Hydem, když se neštítil bezskrupulózně porušit pravidla. „Byla to Boží ruka,“ okomentoval svůj první gól vstřelený nikoli Boží, ale vlastní horní končetinou – v čemž ale pro mnohé Argentince nespočívá rozpor, poněvadž Maradona je pro ně Bůh.
A pak… Nikoli pouze pro mnohé Argentince, ale pro mnohé milovníky fotbalu na celém světě udělal podsaditý Diego něco, z čeho se jim úžasem na chvíli zastavilo srdce. Na vlastní půlce rozjel úchvatné sólo, při němž obešel šest protihráčů včetně brankáře a vsítil gól, který je právem označován za nejkrásnější v historii.
I anglický útočník Gary Lineker, který dal tenkrát jediný
gól vyřazených, se vzdor ohromné křivdě z „Boží ruky“ a
vzdor zklamání z nepříznivého stavu nemohl ubránit zajíkavému
nadšení: „Po druhém Diegově gólu se mi chtělo přímo na
hřišti tleskat. Nikdy v životě se mi to nestalo, jenže tohle
bylo umělecké dílo.“
Tolik popis proslulého fotbalového dne, který popostrčil Argentince k titulu světových šampionů. Není absolutně žádného sporu, že by k vítězné trofeji nedošli, nebýt Maradony, jenž si z kolektivního sportu udělal individuální. To žádný fotbalista před ním ani po něm nedokázal.
Dobrá, ale jak tohle všechno souvisí s ekonomikou? Kromě toho, že se razantně zvýšil prodej replik Maradonových dresů?
Do neobvyklých souvislostí vsadil Argentincův kousek sir Mervyn King, v letech 2003 až 2013 guvernér Bank of England. Vzdělaný muž, který má na obsáhlé knihovně busty Shakespeara či Goetheho, je též zapáleným sportovním příznivcem – a právě sportovními metaforami se pokouší jednoduše vysvětlit ekonomické principy.
Takto například popsal coby fanoušek fotbalového klubu Aston
Villa finanční krizi: „Týká se ztráty důvěry. Ta zákonitě
opadne, jestliže – stejně jako hráči Aston Villy – vytváříte
spoustu zdánlivě velkých příležitostí, ale málokdy zasáhnete
cíl.“
Maradonův druhý gól Anglii na šampionátu 1986, který je nazýván Gólem století, posloužil Kingovi k analogii stanovování úrokových sazeb. „Nejpozoruhodnější věc na Maradonově sólu je, že běžel prakticky pořád rovně. Angličtí hráči nereagovali na to, co opravdu dělal, ale na to, co očekávali, že udělá. Mysleli, že bude kličkovat doleva a doprava, a tím mu umožnili přímý běh s míčem směrem k jejich bráně.“
Klamavými pohyby, jakýmsi „vrtěním boků bez dotyku s míčem, který se tak stále kutálí nevychýlen z původní dráhy“, lze podle šlechtice mezi finančníky částečně určovat i ekonomické dění. Jeho potenciál totiž údajně ovlivňují signály vytvářející fiktivní příběhy a teze zasahující do zcela reálného dění.
„Maradonův gól ukazuje, jak ohromnou roli může mít síla
očekávání a co lze s jejím využitím podnikat,“ tvrdí Mervyn
King.
Pokud například centrální banka dokáže přesvědčit trhy, že bude jednat ve smyslu snižování či zvyšování sazeb, nemusí doopravdy udělat vůbec nic a trhy se samy od sebe začnou chovat tak, jako by k tomu došlo. „Přesně takhle Bank of England naplnila v roce 2002 záměr v souvislosti s krocením inflace a příkladů by se našlo mnohem víc,“ tvrdí její někdejší šéf.
Symptomatické je, že Kingův fotbalový bonmot, který z pozice bankovního guvernéra pronesl v roce 2005, je už nyní brán takřka za pravidlo. „Maradonovu teorii měnové politiky nasadily v poslední době dvě nejdůležitější centrální banky světa, Federální rezervní systém v USA a Evropská centrální banka,“ napsal list Financial Times v říjnu 2012.
Letos v červenci se Kingovou tezí oháněl Steven Major, vedoucí výzkumu společnosti HSBC, poskytující finanční a bankovní služby. „Centrální banky mohou dosáhnout díky Maradonovu efektu zpřísnění měnové politiky, aniž by hýbaly sazbami,“ citovala Majora agentura Bloomberg. „Stačí maradonovsky zakroutit boky a ovlivníte chování ostatních.“
Není však blufování v rozporu s transparentností, kterou musí bankovní sektor vzhledem k nutné kredibilitě vykazovat? Transparentnost ostatně vždy zdůrazňoval i Mervyn King.
Když byl požádán o vysvětlení téhle disproporce, odvolal se na výrok kolegy Paula Volckera, loni zesnulého amerického centrálního bankéře. Ten říkal, že mystika je důležitou součástí jeho práce. „Požadovaný stupeň transparentnosti má své hranice,“ uvedl poté sám King.
Patrně i na to by se dalo napasovat počínání nynějšího oslavence, které předvedl před 34 lety na stadionu v Mexiku. Lze podnikat i nestandardní a překvapivé kroky, děláte-li je v rámci pravidel – viz Maradonův gól číslo 2 do sítě Anglie. Dělat nestandardní a překvapivé kroky mimo rámec pravidel, viz Maradonův gól číslo 1, je jednoduše svinstvo.
Platí to pro fotbalistu v upoceném a špinavém dresu. Platí to
pro bankéře v navoněném a drahém obleku. Platí to pro každého
z nás.
