Život Petra Šmerala by s klidem mohl posloužit jako námět na hollywoodský film. V roce 1989 emigroval do Austrálie, kde studoval geologii a aplikovanou fyziku. Když se po šesti letech vrátil zpět do Čech, objevil se ve vedení různých IT firem, později postavil franšízový koncept pro mytí aut.
Koncem 90. let se mu udála zdánlivě nenápadná epizoda, která později otočila složitý osud jeho rodiny pozitivním směrem: s americkými klienty pravidelně chodil na oběd do restaurace U Sedmi švábů na Malé Straně. „Vařili zde staročeskou kuchyni, škvarky a sádlo a jednou jedinkrát jsem zde ochutnal vynikající smažený hrášek,“ vzpomíná Šmeral.
Vytvořit tento snack není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Hrášek musí být mladý, s jemnou slupkou. Rychle se ovšem spálí a skutečnou výzvou je najít teplotu, během které neztvrdne. „Rád říkám, že je to práce s živým materiálem,“ doplňuje.
V roce 2003 se Petrovi a jeho tehdejší manželce narodila dcera Simona, a i když tomu ze začátku nic nenasvědčovalo, byla ve čtyřech a půl letech diagnostikována na vzácnou genetickou vadu. „Tehdy byla jediným dítětem v Čechách, o kterém se vědělo, že jí trpí. Jedná se o kombinované postižení s epileptickými záchvaty i velkými zažívacími obtížemi,“ popisuje Petr Šmeral, kterému ve stejné době také ztroskotalo manželství a on se rozhodl vzít si dceru sám do péče.
Nejdřív mohl skloubit zaměstnání HR manažera s otcovstvím, protože Simona chodila do speciální školy, a žít relativně normální život, ale před třemi lety se její stav prudce zhoršil a Petr Šmeral mohl udělat jediné, co považoval za správné: starat se o ni sám doma. Náročná péče ovšem vylučovala jakoukoliv možnost běžného pracovního zařazení.
Cítil ale, že nemá žádnou možnost volby. „Když zůstanete s nemocným dítětem doma a nemůžete pracovat, jediný způsob je dožadování se příspěvků. V Čechách je to ale velmi problematické, pro Simonky stav zde neexistuje funkční asistenční služba, pojišťovna péči nehradí.
„Vyvíjel jsem velkou energii, abych na situaci rodičů postižených dětí upozornil politiky, ale bez výsledku. Pochopil jsem, že to musím vzít do svých rukou sám, tím, co znám, tedy podnikáním,“ říká Petr Šmeral.
Vzpomněl si na lahodný smažený hrášek, který před lety ochutnal a uvědomil si, že jeho výroba by mohla být poměrně jednoduchá. Inspirovaly ho také recepty z první republiky, kdy byl populární pokrm ze smaženého hrášku zvaný pučálka.
Tak začal Petr Šmeral experimentovat se smaženým hráškem tak dlouho, až se mu podařilo vytvořit ho přesně takový, jaký kdysi ochutnal, s oříškově křupavou chutí. Rozdával ho známým, kteří mu na pochoutku dávali nadšené ohlasy. Chutnala nejen dospělým, ale i dětem. Živit se výrobou smaženého hrášku ale nemohl.
„Česká legislativa ale nepřeje malým výrobám,“ tvrdí Šmeral. Svůj produkt mohl tehdy jen darovat, ale vytvořil transparentní účet, kam mohli zájemci přispět. Zároveň začal také příchuť smaženého hrášku vylepšovat, dodávat další přísady a posunout výrobu na efektivnější úroveň.
Na crowdfundingové platformě HitHit pak Petr Šmeral žádal o částku 350 tisíc korun, za které chtěl založit první smažírnu, která by zároveň měla fungovat komunitním způsobem. Bude nabízet práci rodičům postižených dětí i nejrůznější dílny i sdílenou kuchyni. „Aby ti, co mají nejrůznější rodinné recepty, to zde mohli otestovat na profesionální úrovni“.
Suma se nejen vybrala během několika hodin, ale také lidé přispěli výrazně více. Projekt nakonec získal 525 tisíc a Petr Šmeral momentálně hledá prostory, kde by mohlo vzniknout ono vysněné místo, kde se Herášek bude připravovat.
Se Šmeralem se už spojil starosta pražské městské části Řeporyje Pavel Novotný, který mu nabídl svou pomoc. Aktuální epidemiologická situace samozřejmě celý projekt brzdí, ale Petr Šmeral je rozený optimista. Věří, že během prosince bude smažírna alespoň částečně hotová.
„Společnost je napsaná na mou dceru, aby jí po mně nejen něco zbylo, ale aby také měla určitou oporu, pokud by se mi stal nějaký úraz. Nezůstane sama, díky tomu, co dělám, jsme v kontaktu s řadou opravdu laskavých lidí,“ říká dojatě otec samoživitel.