Randall Lane je chief content officer a šéfredaktor amerického Forbesu. Ve světle dramatických událostí ve Spojených státech, kde došlo k bezprecedentnímu útoku na základy tamní demokracie, přebíráme jeho komentář k aktuální situaci.
Zmařený pokus o násilné povstání vyrostl ze lží. Lží o ukradených volbách. O Trumpově údajném drtivém vítězství, které bylo ve skutečnosti regulérní prohrou. O zmanipulovanosti volebních systémů nejstarší demokracie světa.
Tyto nakupené a vášnivě omílané lži byly pomyslnou rozbuškou všeho, co ve středu 6. ledna 2021 následovalo.
Pro nás ve Forbesu není překvapením, že se z vrchního velitele stal vrchní lhář. O lžích a barnumovském balamucení Donalda Trumpa jsem psali ještě před jeho nástupem k moci. Jeho nestydaté přehánění a vykrucování se ostatně trvá už čtyři dekády. Zarážející je však množství lidí, kteří do jeho lží vložili svou důvěru.
Nastupuje čas bolestné proměny a ten vyžaduje vystavení účtů. Nejen Trumpovi, ale všem, kteří jsou placeni za to, aby informovali veřejnost. Jakožto člověk, který se pohybuje v novinářském byznysu, jsem vyloženě trpěl při pohledu na Trumpovy tiskové mluvčí zostuzující sebe samé.
Od prvního dne v Bílém domě bylo nahoře dole, ano bylo ne, selhání bylo úspěch. První mluvčí Sean Spicer nastavil laťku extrémně nízko: lhal o počtech lidí na Trumpově inauguraci a jeho lež patřila mezi ty nejšťavnatější, protože rozporovala to, co jsme všichni viděli na vlastní oči.
Den nato bránila Spicerovy lži Trumpova poradkyně Kellyane Conway a použila dnes už nechvalně proslulý termín „alternativní fakta“. Spicerova následovkyně Sarah Huckabee Sanders lhala, až se jí od úst prášilo: pomlouvala ženy, které Trumpa obvinily ze sexuálního obtěžování, nebo si vymýšlela čísla zaměstnanosti.
Po ní přišla Stepahnie Grisham, která pro jistotu neabsolvovala jedinou tiskovku, ale své žvásty zvesela valila prostřednictvím spřátelených médií. Štafetu lží pak dovedla do cíle Kayleigh McEnany, absolventka práv na Harvardu a propagandistka, která faleš povýšila na umění.
Všechny výše uvedené hlasy byly zesíleny novináři, kteří nebyli připraveni čelit orwellovskému přívalu lživých tvrzení. Jestli se má americká demokracie postupně zotavovat, musíme se vrátit k vysokým nárokům na věrohodnost komunikace mezi vládou a občany. Jak?
Z mého pohledu je řešením přimět k zodpovědnosti ty, kdo se vzdali společenských norem. Příkladem budiž Trumpovi právníci, kteří nadšeně lhali novinářům i veřejnosti, ale žádné z těchto lží už se – světe, div se! – nedostaly do dokumentů předložených konkrétním soudům. Hrozba křivé přísahy a ztráty právnické licence udržela profesní standardy tam, kde mají být.
Jakou paralelu si z toho vyvodit pro temné čáry moderní mediální komunikace? Jednoduchou. Nenechte chronické lháře vydělávat na jejich nepoctivosti. Mluvčí předchozích prezidentů jako Joe Lockhart, Ari Fleischer nebo Jay Carney zúročili po odchodu z Bíleho domu svůj komunikační um a přineslo jim to miliony.
Trumpova prolhaná kohorta si podobné zlaté padáky nezaslouží. Nechť je do světa byznysu hlasitě slyšet: Pokud najmete kohokoli z Trumpových pohádkářů, my ve Forbesu to budeme vnímat tak, že vaší firmě nelze věřit ani nos mezi očima. Chcete, aby k vám největší mediální značka ve světě byznysu přistupovala jako k potenciálnímu zdroji dezinformací? Jen do toho, najímejte Trumpovy lháře.
A ne, z naší strany nepůjde o žádnou „cancel culture“. Výše uvedení si jistě obstarají pohodlně živobytí vystupováním pro spřízněné duše. Naše rozhodnutí nepramení ani z politických pohnutek. Forbes je nadále středopravým médiem, podporujícím podnikavost a byznysový růst.
Jak slavně prohlásil někdejší demokratický senátor a také poradce republikánského prezidenta Nixona Daniel Patrick Moynihan, v prosperující demokracii má každý právo na své názory – ale ne na „svá“ fakta.
Autor je šéfredaktor amerického Forbesu.
