I když třeba Shakespeara dobře neznáte, on zná dobře vás. „Jako by tu byl pořád s námi,“ zaníceně gestikuluje Martin Hilský, který přeložil celé jeho dílo a nedávno přišel s vlastní objemnou knihou Shakespearova Anglie – za kterou i čerstvě obdržel ocenění Magnesia Litera.
Z publikace mimo jiné plyne, proč je největší dramatik všech dob stále aktuální. Na světě je totiž pořád spousta Monteků a spousta Kapuletů.
Čerstvé jahody se smetanou nebo šlehačkou, dnes vyhlášená lahůdka, byly podřadným jídlem chudiny. A pivo obsahující chmel se zprvu netěšilo velké oblibě, populárnější bylo pivo vařené pouze ze žitného zrní. I taková překvapení vyskočí na čtenáře monumentální, téměř osmisetstránkové publikace Shakespearova Anglie, na níž Martin Hilský intenzivně pracoval sedm let a která vyšla loni na podzim.
Kromě drobných překvapení je v knize též dost těch zásadních. Ostatně i její autor přiznává reálie, které při rešerších udivily i jeho samotného.„Nejvíc mě ovšem překvapilo, že jsem knihu dopsal,“ tvrdí Martin Hilský, a ačkoli se u toho usmívá, žertuje jen napůl, protože to občas vážně vypadalo na sisyfovskou práci, na škrábání se do příliš strmého, a tudíž nezdolatelného kopce.
Použijeme-li dobovou metaforu o jedení knih, jak se v Shakespearově éře označovalo čtení a studium, Martin Hilský podstoupil dle vlastních slov sice radostnou, leč občas nestravitelnou hostinu. „Každá podkapitola, kterých je v knize přes 200, je téma na pět až deset knih. Nesnědl jsem samozřejmě všechny, to bych se přejedl a vedlo by to k velké nevolnosti. ‚Jídlo‘ jsem si musel vybírat, přesto to bylo někdy trápení vedoucí až k propastem, kdy jsem chtěl všeho nechat.“
Pokaždé se však odmítl vzdát a odměnou mu byla další udivující zjištění. Ať už šlo o tragické – vskutku shakespearovské – drama náboženské reformace, fascinující vhled do londýnského podsvětí, rozvoj tehdejší vědy, pokládající kořeny průmyslové revoluce spjaté s 19. stoletím, či rozmach lékařství a duchovní rozměr alchymie.
O všech překvapeních vypravuje Martin Hilský tak poutavě, že posluchače strhne. Daří se mu to o to lehčeji, že monology prokládá gesty, jež plynou z jeho přirozenosti, zároveň jsou však velmi teatrální, člověka neodolatelně láká napsat, že až hamletovská.
Překvapení je v knize mnoho, nicméně jedno z hlavních poselství knihy, ne-li úplně hlavní, je nepřekvapivé. Ve světě lidí se změnily kulisy, nikoli děj. Od doby, kdy se Shakespeare zapisoval do dějin, udělalo lidstvo ohromný a úctyhodný pokrok ve vědě a s ní souvisejících technologiích.
Shakespearovi mohl sloužit měsíc maximálně jako předmět básnické imaginace, nyní je to dávno dobytá meta. Za Shakespeara mohla mít fatální následky kdejaká nynější banalita, dnes se transplantují orgány a mimochodem, navzdory veškeré závažnosti, covid se díky modernímu lékařství daří aspoň částečně krotit, na rozdíl od apokalyptických dopadů moru.
