Představte si, že vlastníte věc, kterou nemá nikdo jiný na světě. Že jste si ji pořídili za deset milionů dolarů, s odstupem let ji vrátíte na trh – a pak ji prodáte za výrazně nižší cenu.
Přesně to se přihodilo, když šla do aukce British Guiana One-Cent Magenta nejdražší známka historie. Proč její vlastník, známý návrhář obuvi Stuart Weitzman, dobrovolně prodělal?
Známka vytištěná v roce 1856 v někdejší Britské Guyaně je unikát, měla být provizorním řešením ve chvíli, kdy v někdejší kolonii Jejího Veličenstva dočasně došla zásoba výplatních známek.
Slavný obuvník Stuart Weitzman
Jak její název napovídá, stála původně jeden cent a podle knihy Poštovní známky: Koníček, nebo investice ji v roce 1873 objevil v podkroví rodinného domu v guyanském městě Demerara dvanáctiletý chlapec a prodal ji místnímu sběrateli za pouhých šest šilinků.
Kdyby tak věděl, co činí… V průběhu desetiletí se známka zhodnotila ohromujícím způsobem. V roce 2014 za ni Weitzman zaplatil 9,5 milionu dolarů plus aukční poplatky, tento týden ji ovšem v rámci aukce v newyorské síti Sotheby’s prodal „jen“ za 8,3 milionu dolarů. Kupujícím byla britská společnost Stanley Gibbons, vydavatel katalogů poštovních známek a obchodník se známkami s úctyhodnou tradicí 165 let.
I pokud pomineme inflaci, něco tady nehraje. Takový unikát – a ztrácí na ceně?
„Cenu známek tvoří čtyři kritéria. Poptávka, kvalita, původ a vzácnost,“ vysvětluje Radek Novák, český byznysmen žijící v Rakousku a autor zmíněné knihy, který se mimo jiné specializuje na investice do známek i dalších sběratelských artefaktů. Pokud vás napadá, že vzácnost je nejvyšší trumf, mýlíte se: „Absolutně nejdůležitější je poptávka. Můžete mít nejraritnější známku světa, může existovat jedna jediná a být úžasná, ale pokud není poptávka, nemá žádnou finanční hodnotu.“
Tím přecházíme k pointě: Weitzman před lety prostě přestřelil. Vychýlil obvyklá pravidla. „To se stane právě ve chvíli, když se někdo, kdo neřeší finanční částku, rozhodne: Chci mít něco unikátního, co nemá nikdo jiný. A je mi jedno, kolik to bude stát,“ říká Novák.
Známka British Guiana One-Cent Magenta
Celkový objem světového obchodu se známkami se odhaduje na deset až patnáct miliard dolarů ročně, z toho přibližně desetinu tvoří investiční známky. Tím jsme aspoň na miliardě dolarů za rok – i One-Cent Magenta tím pádem tvoří jen zlomek z peněz ukládaných do těchto specifických artefaktů.
Že Weitzman nemusí hledět na korunu, dosvědčila ostatně i aukce Sotheby’s: kromě prodeje One-Cent Magenty totiž prodal rovněž americkou zlatou minci Golden Eagle – za 18,9 milionu dolarů, přitom ji koupil v roce 2002 za zlomkovou sumu 7,6 milionu dolarů. To už ztrátu za známku hezky vysanuje…
A jsou tu ještě další dvě podpůrná vysvětlení. Zaprvé je Weitzman od dětství nadšený sběratel, což obnáší vášeň a občas až zaslepenost, podobnou třeba lásce (Novák o sběratelství ostatně sám vypráví s jiskřičkami dětského nadšení v očích).
„Třeba si tím Weitzman i budoval jméno. Byznysmeni mají zpravidla veliká ega a v momentě, kdy vydáte velké peníze za jakýkoli sběratelský předmět, tak se o tom všude píše. Je to investice do public relation, marketingová záležitost a bude se o něm v souvislosti s touto stále nejdražší známkou světa psát i nadále, protože prostě byl jejím vlastníkem a dal za ni doposud nejvyšší cenu,“ přibližuje český odborník.
A navíc není jediný, kdo něco podobného „spáchal“, podobný příklad nacházíme i v Česku. V roce 2018 si Novákovými slovy „nejmenovaný majitel jedné pražské galerie“ koupil československou známku z první republiky, zvanou žlutozelená čtyřkorunovka na žilkovaném papíru, s převráceným přetiskem Pošta československá 1919.
„Je to také unikát, ale dal za ni v aukci přes devět milionů korun, přitom vyvolávací cena činila čtyři miliony. Druhá nejcennější česká známka má hodnotu pouze přes tři miliony korun: je to téměř stejná známka, pouze s přetiskem, který není převrácený, což je ohromná disproporce. Byť člověk nikdy neví, jaký se najde nadšenec, byl bych velmi překvapen, kdyby se mu to podařilo prodat za stejné peníze, či ještě dráž. Investičně mi to smysl nedává, sběratelsky je to jedno. Sběratelé jsou někdy ochotni vydat za poslední kousek do své sbírky opravdu veliké peníze,“ říká Novák.
Investiční známky jsou jinak sice dlouhodobá, ale leckdy výnosná věc. Jak Novák vysvětluje: jen v Česku je přibližně 35 tisíc sběratelů a základem sběratelství je přece něco zkompletovat.
„A existuje spousta československých známek, kterých je třeba jen padesát nebo sto kusů. O ty se vždycky těch 35 tisíc lidí bude ucházet, prát na aukcích a přihazovat,“ říká. „Tohle perpetuum mobile zajišťuje, že poptávka je pořád vyšší než nabídka a ceny to žene nahoru.“ To potvrzují i slova bývalého dluhopisového guru Williama Grosse, zakladatele fondu PIMCO, který prohlásil, že „investice do vzácných známek je lepší nežli akcie“.
Výjimkou z pravidla je paradoxně příběh té nejdražší známky ze všech. Nelze objektivně posoudit, jak velkou radost muži, který ji draze koupil a o dost levněji prodal, ve skutečnosti udělala. Rozhodně to ale byla radost za miliony.
