Návrat k normálu – i těmito slovy lze shrnout letošní summit G7. Minimálně co se týče formy a parametrů setkání, kde pravidelně jednají zástupci zemí označovaných za sedm nejvyspělejších ekonomik světa.
V loňském pandemickém roce proběhl pouze formou videokonference, což se se podepsalo jak na tematické skladbě, tak i následné hloubce jednání. Podle ekonomky Jany Matesové, která dlouhá léta působila ve Světové bance, se žádné významné téma nevyřešilo. A letos?
„Je to návrat k formám, jaké byly obvyklé do roku 2019. Letošní summit na ně v některých zásadních tématech bezprostředně navazuje, i když ne úplně ve stejném směru,“ říká Matesová.
Vedle oživení ekonomiky patřila mezi ústřední témata summitu klimatická změna. A to i navzdory faktu, že některé ambiciózní cíle, s jejichž ujednáním počítali jak aktivisté, tak političtí analytici, nakonec v závěrečném komuniké obsaženy nebyly.
Kritika směřuje například k zaujetí mírnější rétoriky směrem k vozům se spalovacími motory. Přesto se však země ve svém závěrečném komuniké zavázaly k redukci emisí CO2 na polovinu úrovně roku 2010, a to nejpozději do deseti let.
Schválenou agendu však bude podle Matesové náročné prosadit mezi členskými státy G20, které vedle vyspělých zemí G7 zahrnují také další globální hráče, jako jsou Čína, Rusko nebo Indie. Komuniké totiž stanovuje velmi konkrétní standardy, jak mají firmy přimět k plnění norem.
„Právě G20 je dnes jednoznačně tím základním světovým vyjednávacím mechanismem pro důležitá rozhodnutí na poli světové ekonomiky,“ říká Matesová.
Skupina vznikla v reakci na dluhové krize druhé poloviny 90. let, avšak teprve v průběhu krize z roku 2008 byla povýšena na summit. Od té doby je hlavním koordinačním mechanismem v oblasti důležitých ekonomických otázek, které se týkají celého světa.
„Nejsilnějšími členy jsou však stále vyspělé členské země G7, které z hlediska ekonomické síly představují více než polovinu světového bohatství a zhruba pětačtyřicet procent světové produkce HDP. Celá G20 pak produkuje asi osmdesát procent světového HDP,” vysvětluje Matesová.
To mimo jiné souvisí s hojně diskutovanou problematikou rostoucího čínského vlivu, kterému chtějí účastníci summitu čelit také díky plánu rozvoje infrastruktury v chudých zemích.
Své odhodlání čelit čínskému vlivu v rozvojovém světě hodlají státy skupiny projevit také výrazným příslibem vakcín proti nemoci covid-19 pro chudé státy: v rámci boje proti pandemii se dohodly na poskytnutí nejméně miliardy dávek.
O tom, jak silně by se měla skupina G7 vymezit proti Číně, se přitom podle mezinárodních tiskových agentur při jednáních za zavřenými dveřmi vedla vzrušená debata. V rámci svého komuniké však summit zmínil Čínu hlavně v otázkách porušování lidských práv v Hongkongu a koncentračních táborů v západočínské provincii Sin-ťiang (Ujgurské autonomní oblasti).
V souvislosti s oživením po pandemii už členské země G7 do svých ekonomik napumpovaly více než 250 bilionů korun. Plány na další růst zahrnují vznik pracovních míst, investice do infrastruktury, podporu inovací a podporu lidí bez ohledu na jejich věk, etnickou příslušnost nebo pohlaví.
Lídři G7 se také shodli na schválení globální minimální daně pro nadnárodní společnosti s cílem zabránit korporacím, aby se skrze daňové ráje vyhýbaly placení daní a připravovaly tak pandemií zasažené země o důležité a potřebné příjmy.
Zavedení minimální daně ve výši nejméně patnácti procent pro nadnárodní společnosti přitom ministři financí G7 schválili už na začátku měsíce. Do konce července se pak chtějí účastnické země dohodnout na minimální dani s větší skupinou států G20. Ty v říjnu čeká summit v Itálii, která mu letos předsedá.
„Není vyloučeno, že na této úrovni k určité dohodě dojde. Návrh OECD je na světě už od loňského podzimu a je ve veřejných konzultacích, tudíž veřejně dostupný. Některé parametry jsou už nyní dohodnuty s asi 140 zeměmi včetně Číny a Indie,“ doplňuje Matesová.
Podle ekonomky je jasné, že po pandemii, kdy v rozpočtech zemí narostly obrovské deficity, nebudou daňoví poplatníci ochotni přistoupit na to, že všechny tyto náklady budou hradit sami ze svých daní, zatímco podniky ne.
„Jde zkrátka o to, aby se i korporce podílely na budoucích příjmech veřejných rozpočtů,“ připomíná Matesová, podle které jde o ukončení pomyslné soutěže, kdy se státy ve snaze přilákat více podniků předháněly ve stanovování nízkých daňových sazeb.
Globální firmy přitom souhlasí. Nyní jde totiž spíše o přerozdělení toho, co odvádějí v zemích svých daňových domicilů, a to podle počtu zákazníků na jednotlivých trzích. Součástí tohoto vyjednávání zatím nebyly daňové výjimky, které pro evropské pobočky gigantů typu Google nebo Amazon platí například v Irsku nebo Lucembursku.
