Ústředním bodem tohoto příběhu jsou místa, která potřebují očistit. Prolínají se jím války a ekologické katastrofy, přesto jde o příběh veskrze pozitivní – ukazuje muže, který podobná místa umí a touží vrátit do života.
A snaží se odstraňovat i nečistoty, které ulpěly na lidských duších. „Uspokojuje mě, že práce, kterou děláme, přináší výsledky,“ říká „čistič“ Pavel Mothejl.
„Asi bych nedokázal jen sedět před počítačem a koukat na čísla. Je velmi hezké, když přijdete někam, kde lidé třeba nemají pitnou vodu – a když odcházíte, už ji zase pít mohou,“ shrnuje svou filozofii.
Právě za tímto účelem před téměř třiceti lety vznikla Dekonta, firma nabízející komplexní balíček ekologických služeb pro případy havárií, úniků a podobných zásadních problémů. Jak její název napovídá, cílem je dekontaminace míst, návrat života.
„Když se něco stane a vidíte v televizi lidi, co se v těch nafouklých oblecích podobají kosmonautům, jsme to většinou my,“ konstatuje Mothejl. Koncern má dnes dceřiné společnosti na Slovensku, v Polsku, Srbsku, Rumunsku či v Bosně, působí ve střední a východní Asii.
Více než stovku lidí zaměstnává v Česku a další stovku ve světě a letošním cílem je překonat v obratu poprvé miliardu korun. Jiné cíle vyčíslit nelze, a přesto – či právě proto – bude řeč i o nich. Momentálně pomáhá Mothejl vracet do života arménské vojáky, kteří přišli o končetiny při nedávném konfliktu v Náhorním Karabachu.
Všechno totiž souvisí se vším. „Po setkání s utrpením si člověk říká: Co bych mohl udělat já? A my jsme mnohokrát pracovali v místech plných chudoby, s oběťmi války, s lidmi postiženými ekologickými haváriemi,“ připomíná Mothejl.
Začátek se třemi tisícovkami
Dekonta vznikla v roce 1992 a s lehkým patosem lze říci, že k něčemu podobnému Mothejl směřoval celoživotně. „Studoval jsem stavárnu, ale dělal jsem na ní vnitřní mikroklima budov, což bylo hodně založené na ekologii. Ta byla u nás tou dobou celkově v plenkách,“ vrací se do časů po sametové revoluci.
Nad Československem se zvedla klec komunismu, vzduch se pocitově pročistil, ale skvrny a jedy zůstaly. „Sovětská vojska odjížděla, čistila se Libava, Milovice, práce bylo dost,“ vzpomíná Mothejl. Kariéru nejprve odstartoval jako zaměstnanec, jenže chtěl dělat věci jinak, lépe a sám.
„Proto vznikla Dekonta. Měl jsem jen tři tisíce korun, tak jsme ji založili se společníkem jako komanditní společnost. On záhy odešel dělat vlastní byznys a do rizika jsem tak šel sám,“ popisuje.
Předběžně byl aspoň domluvený se dvěma kamarády, že pokud riziko pomine a vytane perspektiva, pomohou mu. Domluva se proměnila v téměř třicet let parťáctví – společně jsou dodnes většinovými vlastníky.
Začátky byly skromné, možnosti nepřeberné. „Kam se hráblo, tam byla kontaminace,“ vybavuje si. „Rekonstrukce čerpacích stanic. Vojenské prostory. Letiště Milovice. Průmyslové podniky po privatizaci. Bývalé koksárenské oblasti na Ostravsku, kde jsou těžce rozložitelné polyaromáty a fenoly… Za naši historii jsme vyčistili milion tun.“
Primárně se zaměřovali na likvidaci ropných produktů za pomoci biotechnologií, ale Mothejlovi bylo jasné, že cesta vpřed je jediná. Vlastní výzkum, vývoj i laboratoře. Tak funguje Dekonta dnes.
„Klademe důraz na vyvíjení nových technologií, v tom se nám daří. Spolupracujeme s Vysokou školou chemicko-technologickou, s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, přednášíme na kongresech, máme studenty na stážích. Jsme na špici oboru,“ pochvaluje si Mothejl.
Zároveň bylo jasné, že Česko bude firmě dříve či později malé. V čemž se vlastně skrývá první skvělá zpráva. „Máme v Česku méně práce a perspektivou desítek let musím říct, že životní prostředí v Česku se výrazně zlepšilo,“ uznává podnikatel.
„Do toho tady funguje legislativa, což určitě není všude pravidlem, takže když je někde problém, existují prostředky, jak donutit majitele území nebo fabriky k řešení,“ dodává šéf firmy, jejíž část působí pod integrovaným záchranným systémem, kde práce nezmizela. A ve světě je skvrn čekajících na vyčištění daleko víc.
Z Bosny do Vietnamu
V Česku panovala divoká devadesátá léta, leckdy docela nebezpečná, a v Evropě zuřila válka. „Když kanadský SFOR opouštěl základny v Bosně, byly tam velké úniky ropných látek. Odstřelovači prostříleli sklady pohonných hmot, všechno zůstalo v zemi, jenže kanadská armáda chtěla odejít a mít lokalitu čistou,“ vzpomíná Mothejl, jak Dekonta zamířila za hranice.
Skvrny nemají národnost ani ideologii, nezastávají pozice na frontě. A tak Mothejlovi lidé následně sanovali i rozbombardované velké průmyslové podniky v Srbsku či strategické základny tamní armády.
„V noci přiletělo dvaadvacet Tomahawků a dvoumilionovou nádrž s ropou pěkně otevřelo, načež vytekla do údolí, kde byly zdroje pitné vody pro město Kraljevo,“ popisuje podnikatel.
Cesta za hranice ukázala směr – i finanční. Kdo disponoval kvalitou a referencemi, mohl se ucházet o zakázky z fondů rozvojové pomoci, o výběrová řízení Světové či Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Proto v Dekontě vyměnili Balkán za džungli jihovýchodní Asie.
„Na tomto kontinentu jsem už zkraje nového tisíciletí viděl velkou perspektivu a působili jsme deset let ve Vietnamu. Na území zasaženém dioxiny Agent Orange, používanými za války Američany,“ otevírá Mothejl příběh spojující děs i satisfakci.
Snímky ze školy, kterou Češi vybudovali v Kambodži.
Autor textu má pořád před očima strašlivé snímky znetvořených dětí z muzea v Ho Či Minově Městě, které se ve Vietnamu začaly rodit (a dodnes rodí) po tehdejších chemických útocích. Proč tak dlouho? Kde je chyba? To by úkol pro Dekontu.
„Dioxin je velmi stabilní chemická látka vázaná na tuky a pomocí potravního řetězce se neustále dostává do těla. Nejrizikovější jsou novorozenci, kteří dostanou dávku přímo z matky a ta působí mutagenně,“ vysvětluje její šéf.
„Zjistili jsme, že po válce kvůli obrovskému hladu vznikaly v oblasti rybníky a největší koncentrace dioxinů je právě v sedimentech těchto nově vybudovaných nádrží. A tam se chovají ryby.“
Ve vietnamském jídelníčku jsou ryby podstatné stejně jako třeba hadi, které místní ve venkovských oblastech stále konzumují. Řešení je vlastně prosté, ale o to účelnější: „Do té doby nikdo nevěděl, že nejvíc dioxinů se ukládá v podkožním tuku, takže je třeba rybu stáhnout z kůže a tím se zbavíte až devadesáti procent dioxinů.“
Typově podobné, byť co do následků naštěstí ne tak drastické úkoly řeší v Mongolsku, na Filipínách, v Kambodži, na Sibiři či na exotickém ostrově Svatý Tomáš v Guinejském zálivu, kde po Sovětech zůstaly nekontrolované sklady pesticidů.
Seznam může být takřka nekonečný – v Česku je lépe, ve světě je pořád co dělat. Pořád komu pomáhat.
Skvrny na duších
Víte, jak vypadá nekonečno? Pavel Mothejl ano. Má podobu pláží, které působí jako z noční můry: pláží španělské Galicie, na něž se v roce 2002 vylila ropa z tankeru Prestige. Za velkou ekologickou havárií zamířila i Dekonta.
„Viděl jsem nekonečno oblázků, u kterých byla jediná šance, jak je masivní kontaminace zbavit – každý jeden vzít a očistit stěrkou. Tehdy se tam sjela spousta dobrovolníků z celé Evropy,“ žasne Mothejl dodnes.
„Někdo argumentuje tím, že stejně nemůže pomoci všem lidem. Myslím, že je to úplně jedno,“ zamyslí se. „Kdyby měl v sobě každý člověk touhu aspoň trochu pomoci, je to pro svět podstatné. Můžu udělat málo, ale třeba změním jednomu člověku život. A to je zásadní.“
Už před lety ho proto nadchnul projekt Hvězdice. Snaha tehdy třiadvacetileté studentky Veroniky Pospíšilové postavit v kambodžské vesnici školu nepřišla vniveč a do půl roku škola skutečně stála.
„Se známými z byznysu a osobními přáteli se nám podařilo přispět, projekt začíná růst,“ raduje se Mothejl. „Dětičky vyrostly, stavíme jim střední školu, do toho se tamní ženy naučily šít na šicích strojích… Celá vesnice se změnila. Je to starší a radostný příběh, jede dopředu,“ usmívá se.
Oproti tomu Arménie je příběh aktuální. Pavel Mothejl totiž necestuje jen pracovně, navštívil velkou část světa, miluje dálkové rallye a přátele má mimo jiné v křesťanské zemi na Kavkazu. Loňský konflikt o Náhorní Karabach se ho proto dotknul.
„Není to jednoduchá otázka, mohli bychom diskutovat o historii, o tom, co a proč se tam stalo, ale zkrátka vznikla válka a já čekal, že se k tomu světové společenství nějak postaví,“ vzpomíná na střet Arménů s Ázerbájdžánem.
Světové společenství se nepostavilo nijak a on, covid necovid, odletěl do Jerevanu. Ne každý má možnost konat na základě osobních zážitků, Mothejl ano.
„Vyrazil jsem s tím, že bych rád nějak pomohl, a měl na mysli právě uprchlíky z Karabachu. Jenže jsem zjistil, že Arméni drží velmi pospolu, takže problém utečenců není tak velký. O většinu lidí se postaraly rodiny, pospolitost.“
Co tedy udělat, jak přispět? Stačilo setkání podobné tomu dávnému se studentkou odhodlanou vystavět školu kdesi v Asii. Tentokrát šlo o dvě Arménky žijící v Praze: rozjely sbírku pro zraněné vojáky, které válka připravila o končetiny.
Arménští vojáci při rehabilitačním procesu v Česku
A bylo jasno. „Zatím se do Česka dostali čtyři, tři z nich jsme doprovodili domů a šli po svých. U některých byste při chůzi ani nepoznal, že mají protézy,“ hřeje Mothejla.
Peníze šly na léčbu, rehabilitaci i špičkové pomůcky. „Pro ně to je jako vyhrát miliony ve Sportce. Změní jim to život a umožní návrat do společnosti.“
V Kambodži vznikají nové školy, z Arménie by měli přiletět další vojáci. „Na protézy tam čeká asi 1500 takových. Je tam kluk, co ztratil obě ruce. Další, kterého roztrhaly granáty a ani po řadě operací není jeho stav uspokojivý a řešíme, jestli by nedostal v Česku lepší péči, aby se zachránil. Projekt neskončil,“ věří Mothejl.
A jak sám zdůrazňuje, dávat peníze není vůbec to nejtěžší. „Studentka, kterou poprosil starosta kambodžské vesnice o školu, měla odvahu a rozhodla se to začít řešit. Kdybych tam stál já, takovou odvahu bych nejspíš neměl,“ říká upřímně.
Tematika korporátní zodpovědnosti rezonuje čím dál hlasitěji i v Česku, příkladem budiž třeba ohromující částka na charitu v podání manželů Vlčkových ve výši jeden a půl miliardy. Pak je tu ale pomoc a zodpovědnost individuální. Tam větší, jinde drobnější. A obnášející i nemalá úskalí.
„Kdo by chtěl dávat, ať dává bez nároků dostat jakoukoli satisfakci,“ popisuje Mothejl přístup, ke kterému se v průběhu života postupně dopracoval.
„Přirozeně čekáte zpětnou vazbu, nějaký dík, ne vždycky se to stane, kolikrát jste naštvaný, zklamaný. Já chci pomáhat kvůli lidem, kteří to potřebují. Měli byste být rádi, že můžete něco udělat pro druhé – a to je vše.“
Místo slov ostatně postačí jistota, že je tvář světa zase o něco čistší.
